Krach západní ekonomické vědy a začátek finančního terorismu

Krach západní ekonomické vědy a začátek finančního terorismu

Summit G20 byl „jarmarkem“, na kterém se „projednávalo“ všechno možné,  kromě těch principů, které jsou nemorální, neboť generuji potenciál pro vznik krizí. Jsou to principy, na kterých je vybudován a podle kterých funguje světový kreditně-finanční systém, jež se v zapadni kultuře vytvořil k polovině 20. století a na začátku 21. století nabyl globálního  charakteru. Slepá ulička nevyhnutelně ústí do ideového krachu západní ekonomické vědy.  Blížící se krize nepovede pouze k poklesu, který následuje vždy za prudkým nárůstem obchodu, jde především o konec šedesátiletého cyklu pokračující uvěrové expanze, založené na osobitosti dolaru jako světové rezervní měny. Hlavním principem se jakoby nezabýval nikdo: vysávání provozního kapitálu z reálného sektoru ekonomiky a koupěschopnosti obyvatelstva jako spotřebitelů konečné produkce bankovními lichváři na pozadí růstu cen vyvolaného opět jejich úroky z úvěrů.

To je klíčová příčina krize, kterou si nedovolí pojmenovat nikdo z lídrů států G20 ani z politiků nižší úrovně. Až přijde další krize, spousta marxistů začne odříkávat svoji mantru: ,, vidíte, zase ten kapitalistický výrobní způsob“. Hloupost! Systém financí v současné fázi určuje výrobní způsob a nikoli naopak, jak nám to tvrdí Marxovi pohrobci. ,,Komunismus“ i ,,kapitalismus“ 20. století vytvořil ,,konzumní společnost“ řízenou hlavně ovládáním – řízením oběhu peněz ( jen Stalin jim do toho hodil vidle ). Pro nás je očividné něco jiného: pokud by statní moc budovala ekonomicky systém tvůrčím způsobem a orientovala ho na uspokojování potřeb národa v průběhu jeho  společenského vývoje a jenom se tupě neopičila, díky čemuž se začala orientovat na uspokojování potřeb jakéhosi „světového společenství“, tak by v ČR žádna krize ani po roce 2009  nebyla.  Jde o zřejmě nepochopeni příčinných souvislostí: první značný podíl nesplacených pohledávek a závazků vznikl v důsledku toho, že bankovní úroky z úvěrů vědomě generovaly nesplatitelné dluhy, které se určitým způsobem rozložily mezi uživateli uvěrově-finančního systému; druha část nesplacených pohledávek a závazků je důsledkem problémů podniků, jejichž dodavatelé a zákazníci byli vědomě zatíženi nesplatitelným dluhem, což vedlo k tomu, že jejich vlastní podnikatelské plány byly zmařeny z příčin nezávislých na jejich vedeni; a až třetí, bezvýznamný,  podíl nesplacených pohledávek a závazků je důsledkem nepoctivosti dlužníků, ale i tento podíl lze popsat příslovím, že „podvodník podvodníka napálil“. Takže vinu na nesplacených pohledávkách a závazcích nenese nikdo jiný,  než samotni lichvářští bankéři.



Někdo konstruuje domy, jiní zase konstruují bankovní spekulace s půjčkami na tyto domy. Západní ekonomická věda dost dobře nedokáže určit jejich odlišnost, obojí aktivitu jednoduše započítává do ,,růstu“ ekonomiky. V praxi má však zhotovení domu a vyhotovení balíčku ničí m nekrytých hypotečních úvěrů přece jen poněkud jiné dopady.  Kromě toho je nutné pracovat s ekonomickou vědou, aby její „šejdíři“ nekultivovali ve společnosti takové nesmyslné názory na činnost bank, které potom první osoby ve státě – díky svým konzultantům z oblasti ekonomické vědy – hlásají jako pravdu, kterou národ jenom není schopen pochopit. A dokazovat, nebo se tvářit, že nedílným aspektem skutečně společensky nezbytného bankovnictví (kdo by se přel, že úvěrovaní je makroekonomickému systému prospěšné a účetnictví na makroúrovni  nezbytné ) je i jeho lichvářská složka, vede k vytváření  různorodých nejistot, neboť taková informační politika současně vede k:

–     podpoře režimu lichvářského otrokářství,

–     podrývání důvěry ke státu a jeho činitelům ve společnosti,

–     šíření pocitu bezvýchodnosti a pesimismu,

–     provokováni extremismu u těch, kteří nepřijímají lichvářské otrokářství, ale neznají způsob jak společnost a její  finančně-ekonomicky systém změnit, apod.

Ve zdravé ekonomice plní peníze roli „krevního oběhu“ ekonomiky – zboží proudí jedním směrem, peníze opačným, a aby vše fungovalo bez krizí a výkyvů, musí množství peněz odpovídat objemu ekonomiky. Tento zákon lze vyjádřit i jednoduše: množství peněz musí zhruba odpovídat tomu, co se za ně dá koupit. Pokud neodpovídá objem peněžní zásoby reálným hodnotám, pak nastávají dvě situace:

  • jsou peníze, není za ně co koupit -> inflační krize
  • nejsou peníze, není za co koupit zboží, kterého je mnohem více, než peněz -> krize z nadvýroby

Ale pokud se zvýší objem výroby a zároveň se zvýší objem peněžní zásoby emisí nových peněz, jakoby „nekrytých“, pak problém nenastane, nenastane ani inflace, protože vzájemný poměr peněz a zboží zůstane správný. Emise peněžní zásoby sama o sobě žádnou inflaci nezpůsobuje. Tak to dělali Japonci v 50-70. letech: státní plánovací komise odhadla, že v silách ekonomiky je v následujícím období postavit tolik a tolik nových škol, tolik a tolik nové infrastruktury, a pro tento objem se vyemitovaly nové finanční prostředky, přičemž ale nevznikl žádný dluh. Následně ekonomika tyto projekty realizovala, a i když se zvýšila peněžní zásoba, v důsledku nových projektů se i zvýšil reálný objem ekonomiky a vše fungovalo. Spolu s tím, že v tomto období byla v Japonsku úroková míra kolem 0,5%, toto zajistilo to, čemu se říká „japonský ekonomický zázrak“. Kdyby Japonsko nemělo možnost provádět suverénní emisi peněz a mít skoro nulové úrokové sazby (a to mu bylo dovoleno z globální úrovně řízení), Japonci by mohli pracovat do úmoru a žádný „ekonomický zázrak“ by nenastal, nebylo by to jednoduše možné. Když byl Japonsku tento systém v 80-90. letech zaražen, nastala tam ekonomická krize. Nikoliv proto, že by Japonci začali hůře pracovat, ale proto, že se změnily makroekonomické podmínky, které určují mantinely. Nežijeme tak dobře, jak dobře pracujeme, ale žijeme tak dobře, jak kvalitně je naše práce řízena. Pokud je špatné, nebo záměrně špatné řízení, pak na tom dobrá práce nic moc nezmění.

V reálných podmínkách inflaci nezpůsobuje emise peněz, ale vliv úroků. Inflací je dnes nazýváno meziroční zvyšování cen. Čím je způsobeno? Tím, že do ceny výrobků musí výrobce zahrnout úvěrové náklady, úroky které platí. Je jasné, že pokud je úroková míra nízká, budou tyto náklady nižší, než při vysokých úrocích. Pokud se zvednou úrokové sazby, výrobce musí platit vyšší úroky a musí zvednout ceny, protože všechny náklady v konečném důsledku platí spotřebitel. Jak vidíme, úroková sazba centrální banky je příčinou inflace, nikoliv důsledkem. Pokud se podíváme po světě, vidíme pravidlo: nízké úrokové sazby centrální banky = nízká inflace, vysoké úrokové sazby centrální banky = vysoká inflace. Jen příčina a důsledek jsou naopak, než tvrdí současná mainstream ekonomická „věda“.

V současném systému se totiž peněžní zásoba navyšuje vznikem nových úvěrů, což je zároveň mechanizmus, kterým je „tak nějak“ zaručen přibližný soulad mezi objemem peněžní zásoby a objemem ekonomiky – podnikatel si vezme úvěr a pokud nezkrachuje, začne produkovat nějaké hodnoty, čímž jsou pokryty nově vzniklé peníze. Když ekonomika relativně prosperuje, zvyšuje se její objem a zvyšuje se i objem úvěrů a tedy peněžní zásoby. Ale za tento způsob udržování přibližného souladu mezi objemem ekonomiky a objemem peněžní zásoby platí celá společnost neospravedlnitelnou cenu, v důsledku neodstranitelných negativních jevů, které finanční systém založený na úrocích a penězích vznikajících jako dluh způsobuje.

V mravně zdravé společnosti mohou příjmy patřit výlučně k jedné z následujících kategorií:

  • mzdy a odměny za účast v pracovní činnosti;
  • platby sociálního zabezpečení z účelových státních a veřejných fondů, nepodmíněné účastí v pracovním procesu;

finanční pomoc od jiného člověka na základě jeho osobní motivace

 

Příjmy v podobě úroků, včetně úročení vkladů v bance, jsou uzákoněná krádež, anonymní vymáhání peněz v tom smyslu, že vymahatel nevstupuje do přímého kontaktu s tím, koho okrádá, v důsledku čehož ti, které obírá, jsou zbaveni možnosti odporu vůči němu. Ti, kdo nesouhlasí s takovým přístupem v otázce o úrokových sazbách, včetně úročení vkladů v bankách, stojí před nutností objasnit běžnému pracujícímu:

  • proč jedny druhy nepracovních příjmů jsou přiznány pravomocnými a uzákoněny, a jiné druhy nepracovních příjmů se považují za protiprávní a trestné?

 

A pracující je nucen krmit, odívat a podporovat život všech, včetně daňových poplatníků, „čestně“ a podle zákona žijících z nepracovních příjmů. A pracující má právo vědět, proč údajně musí zabezpečovat život těch, kdo je schopen pracovat ale nepracuje; přičemž zabezpečit ho často na vyšší úrovni spotřeby, než je dostupná jemu samému nebo jeho rodině.

Zde by jakoby nic nového nebylo, vždyť z historie je známo mnoho příkladů využití lichvy určitými korporacemi, jež se nyní eufemisticky nazývá „úvěrování s úrokem“, pro převzetí řízení státu nebo celých regionálních civilizací s cílem dosažení panování nad nimi a vlastního obohacení na jejich úkor. Tím hřešili církevní řády, například templáři, a dokonce kláštery, ale konec byl vždy stejný: zákaz lichvy, vycházející buď od církve, nebo od vládce státu, který tak vyjádřil vůli národa. Lichvářskou činnost zakazuje Korán, mnohokrát byl zákaz opakován křesťanskými církvemi, silné omezení té činnosti pocházelo od králů a císařů. Euroamerická civilizace v 20. století, aby odvedla pozornost od problému, přestala používat termín lichva a zaměnila ho termínem „úvěrování“, vynechav přitom zmínku o úroku a problémech, které způsobuje ve společnosti a lidstvu celkově.

A tento parazitický systém dosáhnuvší globální úrovně nebude „elitami“ opuštěn po dobrém, naopak budeme svědky stále větší zatvrzelosti s prvky otevřeného terorismu mezinárodních ,,elit“ i programových institucí, a zejména jejich sluhů na státní a ideologické úrovni, kteří předstíraje snahu o ,,integraci a otevřenou společnost“ vlečou národy do bahna systému a režimu, v němž nemají budoucnost….

 

Daniel Novák




Reklama

Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*