Kdy je potlačování demonstrací demokratické a kdy totalitní.

Kdy je potlačování demonstrací demokratické a kdy totalitní.

Aktuální události ve Francii vzbudily pozornost tím, jak odlišně se se státy zachází, když jsou to státy, které jsou součástí liberálně demokratického proudu a když jsou to ty ostatní.

V Evropě už dlouho nebyly potlačovány demonstrace silou tak jako nyní ve Francii. V Čechách naposledy v případě CzechTeku a pro premiéra Paroubka to tehdy dopadlo politicky špatně. Je však zajímavé, že zatímco proti běloruskému „diktátorovi“ Lukašenkovi byly mimo jiné za zásahy proti demonstrantům zavedeny ekonomické sankce, při tvrdých zásazích proti účastníkům referenda o nezávislosti Katalánska prakticky žádný stát Evropské unie neprotestoval, představitelé Evropské unie to dokonce označili za vnitřní záležitost Španělska. A to přitom byli ze schodů shazováni staří lidé nebo ženy jen za to, že si dovolili vstoupit do budovy, kde byly volební urny pro hlasování v referendu. Je to dostatečně zdokumentováno. Ani lidskoprávní organizace, jindy tak činorodé, nevydaly skoro hlásku.



Podobné je to ale nyní se situací ve Francii. Používání vodních děl, slzného plynu, obrněné transportéry, donucovací prostředky, zabavování ochranných masek a podobných ochranných prostředků účastníkům demonstrací Žlutých vest prochází naprosto klidně u lidskoprávních organizací. Státy Evropské unie to také příliš nevzrušuje. Jen francouzskému prezidentovi Macronovi se aktuální složitá situace náhle hodí pro obhájení schodku rozpočtu, který porušuje jedno z Maastrichtských kritérií (země eurozóny mají mít schodek rozpočtu menší než 3% ročního HDP). A zároveň je připomenuto, že Francie se opravdu snažila dodržet Maastrichtská kritéria a už se jí to loni povedlo (tedy jednou za posledních 10 let), ale letos tedy zase nic, to kvůli Žlutým vestám. Tak schválně, jestli bude vůči Francii postupováno stejně jako vůči Itálii  – naposledy minulý týden. Itálii, která navrhla nižší schodek HDP než Francie, ale Evropské komisi se to hrubě nelíbilo a donutila Itálii ke změně rozpočtu.

Skoro bych se však vsadil, že kdyby ve Francii vyhrála Marine Le Pen se svým hnutím Rassemblement National (Národní shromáždění), nějaká ta drsná opatření za strany Evropské komise by se už našla. Evropská komise se totiž bojí nejen francouzského Rassemblement National, ale i italské strany Liga vedené Matteem Salvinim, belgické strany De Vlaams Belang, která minulý týden dokonce odešla z vlády než by schválila podpis Globálního paktu o migraci belgickou vládou, rakouské strany FPö a dalších národních uskupení včetně našeho hnutí SPD, které si nechtějí nechat diktovat z Bruselu. Evropské komisi jde totiž o křesla. A to velmi brzy. Už na jaře, v důsledku voleb do Evropského parlamentu, mohou národní strany překreslit pohodlnou bruselskou odpočívárnu zvanou Evropský parlament. A Evropskou komisi, která aktuálně nesmí mít jiný než jednotný a evropský názor neberoucí ohled na občany jednotlivých států (ovšem, pokud to není Německo, případně Francie) jak by smet. To se jasně ukázalo ve chvíli, kdy i Věra Jourová, zástupkyně-nezástupkyně České republiky v Evropské komisi si v jejím případě spíše výjimečně dovolila mít jiný názor ohledně migračních kvót. A co teprve, až bude takových reprezentantů více. To by se mohly dít věci. Proto se zástupci Evropské unie snaží tvářit, že všechno funguje, jede se dál, žádné demonstrace nejsou, všichni spokojeně kráčíme k lepším zítřkům.

Ale asi se budou ke konci května 2019 (až se sečtou hlasy vlasteneckých a protiimigračních stran) divit!




Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Komentář “Kdy je potlačování demonstrací demokratické a kdy totalitní.

  • V Belgii podal demisi premiér po jedné demonstraci s vodními děly a slzným plynem. Ve Francii jsou mrtví a zranění, demonstrace jsou každou sobotu a nikdo demisi nepodá.

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*