Jo, občane, byly doby, kdy jsi byl na mé straně!

Jo, občane, byly doby, kdy jsi byl na mé straně!

A nebyla to léta jednoduchá, jeden musel psát opatrně, kličkovat na překážkové dráze ideologie, kdy se objevovaly i příkopy nečekané a záludné.

Existenční riziko bylo všudypřítomné, jeden se mohl znelíbit ze dne na den. Mohl skončit třeba u lopaty. Radostná změna to nebyla, ale bylo možno se zde setkat s lidmi, kteří se řídili pravidly solidárnosti, pomohli. Většinou bez škodolibosti. Jen tu a tam nějaká ta jízlivá poznámka o tom, zda takový intelektuál není přeci jenom parazitem.

michal kotyk baner

Ale vcelku byl novinář respektován. Od vrchnosti, pokud byl poslušný, od občanů, pokud se snažil nepřekročit tu nevyslovenou červenou čáru, která dělila ty slušné od těch morálně zkorumpovaných a zaprodaných. Každý občan věděl, že se nedá psát o všem, ale vyznal se v tom, dokázal si věci přeložit, či jak se říkalo, četl mezi řádky.

cenzura medii

Byl také neskonale vděčný pokud mohl číst o strastech ale i radostech normálního žití. Rozpoznal upřímnou snahu všech těch, kteří se snažili vnést do poněkud prapodivného ideologií ovládaného světa pocit člověčí normality. Miloval ty, kteří psali o lidských emocích, které se diktaturou nedají potlačit. Rád si početl o dobrých lidech, jejich snech, touhách a dokonce úspěších.

A dnes? Novinář je nenáviděn. Proč to? Možná třeba tím, že tehdy bylo občanu jasné, že veškerou vinu na neštěstí a nezdarech nesou na svých bedrech komunisté a ti mocní v Moskvě. Bylo to principiální rozhodnutí. Takříkajíc zásadní, nebylo o čem diskutovat. Plně to odpovídá i myšlení společnosti, která není ochotna sebekriticky uvažovat. Ostatně je to i princip antisemitismu.

Člověk už to má asi trochu v krvi. Vždy rád hledá viníka, kterému by podsunul vlastní chyby a obvinil ho z vlastního neštěstí, o které se sám přičinil. Že by se tedy tím fackovacím panákem v dnešní době stali novináři? Vypadá to tak. Není sporu o tom, že si mnohdy tuto roli zaslouží. Jsou to však vůbec ještě novináři?

V převážné míře ne. Spíše se z nich stávají prodejci informací, mnohdy na úrovni šmejdů. Ale z čeho žijí šmejdi? Vždy z nevědomosti či naivity druhých. A je jedno zda prodávám zázračnou deku, či zaručeně „pravdivé“ informace. Princip je stejný. I to pozdní probuzení, kdy jeden zjistí, že opět naletěl.

Co s tím? Prostě se naučit opět přemýšlet. Naslouchat třeba těm, kteří opravdu něco vědí. Neskočit na každý lákavý špek jen pro jeho vůni. Pochopit, že není viník jako viník. Když nakupuji u šmejdů, tak jsem v podstatě sám vinen a je přirozené, že asi za to budu potrestán. Dříve nebo později.

Pokud si však dobrovolně nakupuji lži od jedněch, abych jich pak používal jako zbraně proti druhým a vinil ze lži zase ty, je to jen přiznání vlastní nevědomosti. Je to prapodivný masochismus sloužící jen k zakrývání vlastní frustrace, nespokojeností sama se sebou. Nicméně je to celkem obvyklá lidská vlastnost.

Většinou proti ní bojovali právě novináři. Snažili se mnohé vysvětlit, často ochraňovali ideje staré a dobré, aby pak přišli s myšlenkami novými a převratnými. Nechceme si to přiznat, ale tvořili určitou společenskou elitu. Ale nebyli to nějací samozvanci. O kvalitu jejich intelektu rozhodovala společnost, občané, kteří je četli, pouštěli se do diskusí, či je dokonce obhajovali. A to vše s patřičným respektem. Nebyl to také problém, novinářů nebylo mnoho, občan mohl mít v tomto názorově vyhraněném světě celkem dobrý přehled.

A dnes. Máme absolutní svobodu slova a projevu. Tím máme logicky na tisíce, možná už desetitisíce „novinářů“. Může jim být každý občan. Kdekdo může psát kdeco. Kdekdo může hlásat kdeco. Kdekdo může hlásat pravdy, ale také úplné lži. Kontrola neexistuje. Nikdo už nemůže posoudit, kdo lže a kdo mluví pravdu. Každý může být oslavován jako hlasatel pravdy a zrovna tak zatracen jako šiřitel lží. Bez ohledu na faktickou podstatu.

Co s tím? Asi se  už nedá nic dělat. Prožíváme období absolutní dekadence, ničíme kulturní hodnoty minulosti a morální řád společnosti, která asi překročila intelektuální zenit. Milujeme vše negativní, rádi se díváme, když druzí krvácí. Jsme vděčnými odběrateli všech negativních produktů mediálního světa.

Jsem snad přeci jenom příliš velký pesimista? Propadl jsem i já negativismu? Částečně. Přestávám totiž věřit v občana jako takového. Nejsme si jist, zda je ještě ochoten přijmout kritiku. Zda je ochoten i uvěřit, že se možná mýlí. Zda ještě snese, aby mu někdo do očí řekl, že se chová jako hlupák.

Že není tak vševědoucí, za jakého se pokládá. Že podléhá hysterii a davové psychóze. Poukazuje třeba na primitivní násilí a prodává ho za „vůli“ lidu. Je ochoten nesmyslně bojovat proti Islámu, aniž by se nechal poučit, v čem tkví opravdové nebezpečí islámských fanatiků. Posílá děti do škol, aniž by se staral o to, aby z nich vycházeli vzdělaní jedinci vyzbrojení morální odpovědností vůči společnosti.

Občan se v dnešní době vzdal veškeré odpovědnosti za vývoj společnosti. Jediné co většinou provozuje, je hledání viníků. Hledá zastupitele pro vlastní nerozhodnost a obavu převzít odpovědnost. A novináři jsou v dnešní době opravdu vhodných objektem tohoto alibistického snažení. Je možné je obvinit ze všeho.

Problém je jenom v tom, že si občan ani neuvědomuje, že si existenci skutečných novinářů vlastně ani nepřeje. Netouží po tom, aby zde byl někdo, kdo je schopen a ochoten kritizovat skutečná negativa ve vývoji společnosti. Libuje si totiž v tom, aby i nadále mohl beztrestně nakupovat u šmejdů. Potřebuje jen takové novináře, kteří ho pokrytecky ujistí, že těm  podvodníkům nenaletěl, že nakoupil dobře. V žádném případě nechce slyšet, že přitom zaplatil vlastní duší.

 

 

Michal Kotyk

Podobné články

2 Komentáře “Jo, občane, byly doby, kdy jsi byl na mé straně!

  • Myslím, že na vině, že šmejdi existují je špatná legislativa, která to šmejdům umožňuje. Dnes je zlodějna posvěcena. Všichni podnikatelé, kteří se snaží neférově podnikat, tak mohou okamžitě, že se na něco přijde svoji společnost přejmenovat a jede se dál. A to jsou ještě ty malý zlodějíčci. Nejlépe se krade s razítkem a když si nakradu miliony nebo miliardy to jsem teprve pan někdo. Podívejte se na domy, kde jakoby sídlí společnosti podnikatelů, mají tam cedulky se svou firmou, ale nikdo je tam nikdy neviděl. Stát zlodějům jejich anonymitu posvěcuje. Za to jsme cinkali. Vše co dříve dobře fungovalo pro většinu lidí se bortí . Hodně toho je rozkradeno a prodáno cizákům. Dovážíme levné šmejdy. Potraviny jsou plné jedu vždyť už i malé děti dostávají rakovinu, ale nic se s tím nedělá, protože výrobci by zchudli. Proto jsme cinkali? Lidé nebyli zadluženi, nebyli exekutoři, dostávali v práci byty a bezúročné půjčky. Byly také problémy, ale vzhledem k dnešku se to nedá srovnat. Starší ženy klidně mohli sami chodit večer do divadla aniž by se bály že je někdo přepadne. A teď teprve na nás přijde to pravé čoro moro.

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*