„Jestli nás přejedou, aspoň budou vědět, že přejeli ježky. A ne hady.“

„Jestli nás přejedou, aspoň budou vědět, že přejeli ježky. A ne hady.“

Dnes se ode mě nedočkáte mých vlastních myšlenek a slov, která tyto myšlenky vynesou k našemu vnímání. Dnes nechám za sebe se vší skromností a pokorou hovořit ženu, které si nesmírně vážím, ženu, která ví co říká, proč to říká a také hlavně publikuje.   

Její projev je mi blízký. Takto kultivovaně, jak ona umí komunikovat, by měli umět komunikovat učitelé se svými žáky. Však paní Procházková své žáky také má. Takto kultivovaně a moudře by měli uvažovat naši politikové. Tak ti ji příliš nemilují, což se dalo od nich i čekat, pokud je přirovnáme k potrefeným husám, kterými prostě jsou. 

Naše společnost by se tím velmi zvedla nejen směrem k logickému myšlení, ale také směrem k poznání pravdy, viděné z nadhledu moudrosti, z nadhledu skromnosti a z nadhledu zkušenosti z přítomné reality. Hovořím o ženě, která ví co říká, co píše, která ví proč to říká a proč to píše. Ano, mluvím o paní Lence Procházkové:

lenka prochazkova

Názory na současnost disidentky a chartistky, spisovatelky Lenky Procházkové. To by měla být povinná četba na školách všech stupňů.

Lenka Procházková interview, Parlamentní listy. 

Zrovna ode mě to asi zní divně, ale musím říct, že život v normalizaci nebyl tak šedivý, stísněný a uniformní, jak se dnes píše v učebnicích. Byl v něm prostor pro soudržnost a lidskou slušnost. Lidem, kteří v dětství či mládí prožili Mnichov a pak válku, nelze vyčítat, že po osvobození vstupovali do KSČ, protože cítili vděčnost k vojákům Rudé armády, kterých u nás padlo víc než sto třicet tisíc. Proto v roce 1946 dostali v Čechách komunisté tolik hlasů.

Komunismus byl v té poválečné době opravdu vnímán jako nadějný směr plný energie. Občas jsem zvaná na přednášky, a tak vím, že ani mnozí vysokoškoláci dnes neznají základní fakta z novodobých dějin své země, natož z dějin světových. Komunistické školství sice taky přechylovalo dějiny k obrazu svému, ale kam se hrabalo na dnešní mystifikátory. Když jsem koncem šedesátých let dospívala, patřilo naše školství k nejlepším na světě a umění bylo taky na vrcholu. Dnes se filmy z této zlaté éry pouštějí v televizi v noci, aby se těch pár bdících pamětníků nažralo a stádo spících zůstalo nedotčeno srovnáváním.

Říká se, že malý národ může být velký jen svou kulturou a vzdělaností. Pokud na tuto tradici zapomene, jakým tmelem bude držet pohromadě? Televizními seriály? Připadá mi, že už zase žijeme v kleci přikryté hadrem. Naštěstí i dnes mnozí, a je jich čím dál víc, hledají škvíry v té celtě. Těmi škvírami je internet.

Nedávno jsem v nějakém článku na internetu četla věštbu, že česká státnost po sto letech skončí. Opravdu se zdá, že vývoj k tomu směřuje. Rozdělení republiky byl první krok. Předávání majetků a půdy církvi a šlechtě, které je popřením smyslu Masarykovy pozemkové reformy, už proběhlo. Samostatná zahraniční politika neexistuje, pouze prezident se snaží něco dělat. Pro národní zájmy. A média ho za to cupují. Devastace školství pokračuje. O průmyslu, zemědělství, zdravotnictví a sociální politice už ani nebudu mluvit. Co ještě zbývá k dovršení? Zrušit Benešovy dekrety a uzavřít konkordát s Vatikánem.

Na toto sepětí minulosti a přítomnosti s budoucností je dnes embargo. Chováme se, jako bychom žili v bezčasí. A zatím se čas nachyluje. Obranné mechanismy, mezi které patří například instinkt, pozvolna mizí, když jsou atakovány nepřetržitým proudem informací. Většina těch informací má jepičí životnost a nulovou výpovědní hodnotu. Přesto si namlouváme, že jsme in. Náš mozek je ale stvořen pro jiné programy, než je vnější masáž.

Většina lidí si v roce 1989 nepředstavovala, že změna režimu se zvrhne do kapitalismu, který notabene nedodržuje ani vlastní pravidla. Mnozí doufali, že navážeme na ideály obrodného procesu. Že bude svoboda tisku, že se otevřou možnosti drobného podnikání a soukromého zemědělství, ale že velké podniky zůstanou státu. Jistě si nepředstavovali, že prodáme i vodu zahraničním firmám a že část polí a lesů věnujeme církvi. Možná, kdyby se v prosinci 1989 stal prezidentem Dubček, mohla ta naděje a semknutí mít delší trvání. Tím by se zpomalil a snad ani neprosadil ahistorický návrat ke kapitalismu. Republika by se asi nerozpadla. Jenže Dubček se kandidatury vzdal na naléhání Havla. Bylo mu totiž vysvětleno, že pouze osobnost Havla může být zárukou, že se stát udrží celistvý.

Dubček se nesměl stát ani prezidentem Slovenska. Byl symbolem něčeho, co mělo být pohřbeno, protože mocní tohoto světa měli jiné plány. Jakou roli v těch plánech sehrál Havel, můžeme pouze odhadovat. Z jeho skutků je ale zřejmé, že se necítil být hercem, ale tvůrcem. Myslím, že tato iluze mu vydržela až do smrti. Jako spisovatelce mi Dubčekova postava připadá tragičtější.

Máme, co jsme nechtěli. Žijeme ze dne na den a ve strachu, co bude zítra. A zítra může být i válka. Ekonomové se obávají, že je neodvratná. Zbrojařské koncerny v to doufají. Tentokrát už Rusko ale nebude Evropu zachraňovat. Tak se probuďme, je za minutu dvanáct! Konec výtahu slov paní Lenky Procházkové. Za tento stručný výtah děkuji jeho autorovi.

Následujte odkaz a čtěte

Více najdete zde v odkazu, který vřele doporučuji k rozkliknutí a k přečtení. Bez tohoto rozkliknutí není výše uvedený text kompletní:

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Stydim-se-za-stat-kde-duchodci-sacuji-kontejnery-Skoly-vychovavaji-otroky-hrozi-zanik-nasi-statnosti-a-valka-Disidentka-a-spisovatelka-Lenka-Prochazkova-k-vyroci-listopadu-1989-345491

Malý úryvek:

…“Je paradoxní, že velmi účinná a úspěšná iniciativa Ne základnám, která odvrátila nebezpečí výstavby amerického radaru v Brdech, Havla spíš rozčílila, než potěšila svou neúnavnou aktivitou. Těm by cenu za občanskou statečnost jistě neudělil. Nemyslím si ale, že tyto statečné aktivisty inspiroval někdejší projev v Rudolfinu. Oni reagovali na konkrétní hrozbu a ani, když ji odvrátili, neusnuli na vavřínech. Nerozpustili se a pod stejnou značkou dál shromažďují občany, protože čert nikdy nespí. Jinak řečeno, dnes jsme v jiné řece než v době disentu. Vše je zazmlženější, protože ta řeka nemá regulaci. Pro šikovné plavce z preferovaných klubů je to samozřejmě výzva. Zatímco mnoho lidí se tak tak drží nad hladinou, někteří utonuli. Teď mluvím především o sociální situaci v zemi.“…

Dodatek:

„Tentokrát už Rusko ale nebude Evropu zachraňovat. Tak se probuďme, je za minutu dvanáct!“

A proč by také mělo? Ovšem pokud si myslíte, že nás bude zachraňovat USA, tak jste v ještě větším omylu, než s tím Ruskem. USA jsou totiž hadem nejvíc slizkým a totéž chtějí udělat s námi. Chtějí nás rozeštvat. Nepovede se, nepovedlo se a tak ať to zůstane napořád.

Demonstrace proti průjezdu konvoje americké armády – Praha – 28.3.2015Vystoupili:Eva Novotná, Milan Neubert, Ladislav Štítkovec, Vojtěch Filip, Milan Krajčo, Milan Kohout, Dominik Forman, Dana Feminová, Táňa Bednářová, Karel Růžička, Jan Korál, Lenka Procházková

http://www.nazorobcana.sk/novinky-spravy-aktuality/zahranicie/clanok-1884/christophe-gomart-ziadna-ruska-invazia-sa-nekonala-americke-tajne-sluzby-klamali

http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/zpravy/farrell-ekonomicka-vylucnost-spojenych-statu-je-u-konce/

http://domaci.eurozpravy.cz/spolecnost/118472-v-praze-demonstrovaly-stovky-lidi-proti-obchodni-dohode-eu-a-usa/

http://www.novinky.cz/zahranicni/367373-desetitisice-evropanu-vcetne-cechu-demonstrovaly-proti-dohode-eu-a-usa.html

„Jestli nás přejedou, aspoň budou vědět, že přejeli ježky. A ne hady.“ Tato věta nejsou slova paní Lenky Procházkové, jsou to slova jejího tehdejšího životního partnera a spisovatele, pana Ludvíka Vaculíka. Věřím, že při všech těchto vyřčených obavách budeme skutečně těmi ježky, nikoliv slizkými hady. Hlavně, zůstaňme prosím Vás, pospolitým národem, nikoliv rozděleni, jak se o to opět pokouší ti, co rozhodují vždy bez nás…          Exkluzivně

 

Blog autorky http://milenapolakova.blog.idnes.cz

Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*