Jak vtrhla sovětská armáda do Doks u Máchova jezera

Jak vtrhla sovětská armáda do Doks u Máchova jezera

V noci 21. srpna 1968 vtrhla do ČSSR sovětská armáda, pozemní i vzdušnou cestou.

Ráno 22. srpna  dorazila Sovětská armáda v palební síle dvou tanků na náměstí našeho městečka. Zrovna jako Žukovovi vojáci do Prahy v pětačtyřicátem. Znám ty momentky z učebnice dějepisu.

Uprášení vojáci v kuklách seděli na tancích a hladově hleděli k místní samoobsluze.

„Chljeb, chljeb!“ natahovali ruce ke kolemjdoucím. Tanky obklopil hlouček místních důchodkyň a podávaly jim vzhůru rohlíky. Zrovna jako pražská děvčata v pětačtyřicátém květiny.



V tom rozrazil poklop rázný chlapík. „Uchadítě! Davaj,…býýstra!“ vyštěkl na babky a pár výrostků.

Vtom z budovy Místního národního výboru vyšla soudružka Kulovaná, matrikářka.

Od té doby, co byla zapálená pro reformy Pražského jara měla i lidštější tvář. Posouvala svou mohutnou postavu k tankům. Byla už sice informovaná o invazi armád Varšavské smlouvy do republiky, ale myslela si, že se to týká jen Prahy. Jako všechno, ostatně.

„Co tady děláte?“ štěkla na tank a opřela se o něj. Ten se málem pod její váhou zakymácel. Vojáci na ni poulili mongolské oči. Strachy jim zajížděly až za kukly.

„Gdě načalnik? Ja političeskaja rabotnica Kulóva,“ přešla bez problémů do ruštiny.

Z poklopu vysunul hlavu umouněný Mongol, pak něco zabrblal do nitra tanku a po chvíli se z něj vysunul zřejmě velitel.

Seskočil dolů a zřejmě proškolen pro případ invaze, zkusil vstřícný postoj a přátelsky nabídl Kulové ruku. Dělala, že nevidí. I když to byl kus chlapa, hleděl jí rovnou na prsa.

„Zdrástvujtě, tavarišč,“ pozdravil plaše třetí bradu Kulové.

„Čtó zděs za borděl?? Éto náša plóščaď!!“ zařvala na okupanta hystericky s rukama rozpřaženýma jako železniční šraňky.

„Izvinitě“, omlouval se velitel,“ nam nada Gradčany, vojénnyj aerodrom. Mimoň, Mimoň!“

„To vy zděs plócho. Gradčany v Prage“, mátla ho Kulová. V Hradčanech u Mimoně bylo opravdu vojenské letiště.

„Nada v Češskuju Lipu jéchať. Tam vam skažeť moj straničeskij načalnik, čto trebujetě,“ chrlila Kulová rusky jak kulomet. Stranické kurzy ruštiny se jí teď hodily.

„I kde Češskaja Lipa?“ zeptal se s nadějí v hlase Rusák.

Kulová zamířila mohutnou paží k zámku Valdštejnů pod náměstím. „Tudá, malčiki!“

Okupant se vsunul do poklopu.

„Vperjod!!“ ozvalo se z útrob tanku. Ten se s rachotem rozjel po dlažebních kostkách náměstí.

Kulová vyhnala okupanty z města během půl hodiny. Přesunem na okres. Později, při stranických prověrkách, dostala za svůj čin stranickou důtku, ale v lůně strany mohla dále setrvat.

Do večera pak všechny ukazatele směru na Mimoň a Hradčany přejmenovány na Berlín nebo Moskvu.

V našem městečku byla vyhlášena generální stávka. Žádná stávka tu nikdy nebyla a tak vypukl místní svár. Mezi „pravičáky“ a skalními komunisty, kteří se  do příjezdu Rusů pro jistotu kymáceli trochu „doprava“. Nakonec došlo ke shodě. Stávka bude!

Nezúčastnila se jí jen moje matka. Zrovna jí dorazila k čerpací stanici cisterna s benzínem, na který čekala fronta místních. Co kdyby byla nadlouho poslední!

„Za tohle budeš viset na lucerně, soudružko!“ křikl na ni jeden místní partajník, momentálně levicový pravičák.

Odjel bez paliva.

Matka nemá ráda, když jí někdo vyhrožuje.

Místní samoobsluha zcela vykoupena, nikdo nevěděl, jak „to“ dlouho bude trvat.

Večer se ozval třesk skla. Oknem do obývacího pokoje proletěla láhev mělnické Ludmily. Na podlaze červená kaluž.

Matka z  ní vylovila přiložený vzkaz. „Ať vypadne z města ta ruská kurva, co u vás bydlí (moje matka) vy kolaboranti!“ Seděli jsme ve tmě kolem jídelního stolu, každý se svým strachem před spoluobčany.

Matka ten večer rozcupovala svou stranickou knížku na padrť. Navždy.




Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*