Jak se Česká republika stala kolonií?

Jak se Česká republika stala kolonií?

Česká republika se po roce 1989 začlenila do světové ekonomiky na bázi kolonie a v koloniálním působení zůstává z hlediska ekonomiky i politiky do dnešní doby.

Konec cesty k socialismu

Socialismus před rokem 1989 vybudoval infrastrukturní sítě, energetické kapacity, rozsáhlou síť jeslí a školek, poskytoval bezplatnou zdravotní péči, vzdělání, dotované potraviny a bydlení. Tento systém měl navíc značnou hodnotu základních prostředků včetně téměř nulového zadlužení.

Nevýhodou tehdejší centrální ekonomiky byla slabá podniková disciplína a nízká flexibilita. Nové technologie pro podniky spíš znamenaly ohrožení prémií a zmatek, nikoliv zajímavou příležitost. Docházelo tak zastarávání, neefektivitě plánu a nedostatku zásob.

Budování neoliberálního kapitalismu

Příliv zahraničního kapitálu situaci nezlepšil. Jeho působením nedochází jen k masivnímu odlivu zisků, ale i celkovému prohlubování koloniálního postavení země, která se stává laciným sluhou západních zemí.

Různé instituty a odborná pracoviště zaměřená na výzkum obvykle nepřežila rok 1989. Postupně dochází navíc k devalvaci koruny, fiskálním restrikcím, nízkým mzdám a nízké přidané hodnotě.

Závody ke dnu

Mateřské firmy se obvykle nacházejí ve vyspělejších západních zemích a zpravidla v sobě koncentrují aktivity s nejvyšší přidanou hodnotou, což způsobuje i jejich vyšší produktivitu práce. Dochází k růstu nerovnosti, mzdy rostou pomaleji, než produktivita práce.

Tlak nadnárodních korporací na národní státy často vede k tzv. závodům ke dnu, kdy se jednotlivé země snaží zajistit konkurenční výhodu nižšími daněmi (daňovým dumpingem) a oslabováním sociální legislativy, apod.

Washingtonský konsenzus

Spojené státy se v roce 1987 ocitly jen krůček od propuknutí masivní krize, která se projevila v burzovním krachu. Rozpad východního bloku tehdy přišel pro Západ právě na poslední chvíli.

Byl vypracován americkým ministerstvem financí, Mezinárodním měnovým fondem a skupinou Světové banky jako vodítko pro většinu východních zemí. Rozšiřuje víru, že trh je ten nejlepší samoregulační mechanismus a že role suverenity jednotlivých států by měla být snížena.

Mnoho východních zemí nabízelo kombinaci levné pracovní síly, podhodnoceného kurzu domácí měny a tlak na nižší daně. Je samozřejmé, že Západ neměl žádný zájem o to, aby si z východních zemí vytvořil konkurenty.

Kompetitivní měnové kurzy

Jedná se o hluboké podhodnocení kurzu měny. Čím více se v určité zemi liší cenová a mzdová úroveň od úrovně měnového kurzu, tím větší část své produkce daná země vyváží zadarmo, tj. prodává se pod cenou. Tohle tedy není nejlepší cestou k dohánění.

Privatizace podniků

Privatizace Západním korporacím nabídla možnost levně shrábnout atraktivní zahraniční aktiva, a to i ve strategických oblastech (voda, telekomunikace, suroviny). Nabídla se jim tak příležitost k další expanzi a toku budoucích zisků, které se navíc mohou vyvádět ze země.

Čínská ekonomická cesta

Čínská cesta je zcela odlišná od Washingtonského konsenzu. Mezi lety 1979 – 2008 rostlo čínské HDP v průměru o 10 procent ročně. Reformy byly pozvolné a opatrné orientované na sociálně tržní ekonomiku.

Existence role silných státem vlastněných firem (aplikuje se plánování v podobě pětiletek) a orientace na čistý export a investice. Čínské státní firmy začínají konkurovat soukromým nadnárodním korporacím a díky suverénnímu fondu se Čína stává světové významným investorem.

Nadnárodní korporace

Nadnárodní korporace na počátku 21. století ovládaly okolo dvou třetin mezinárodního obchodu. V současné době (k roku 2015) již tyto korporace ovládají okolo 80 procent mezinárodního obchodu.

Ve světě ovládaném národními korporacemi jsou export a import silně svázány a trhy rozděleny. A tak se realita od učebnicové „dokonalé konkurence,“ v níž působí několik malinkatých firmiček, diametrálně lišila.

Transformační cesta pravice

V kontextu navržené transformační cesty musíme pochopit výchozí ideovou základnu Václava Klause, která spočívala v monetarismu a obdivu k Nové pravici Margaret Thatcherové, jež tvořila základní osu liberálně – konzervativní směřování ODS.

Na vysoké škole v Bratislavě jsme se učili ohledně investiční a inovační politiky o tom, že teorie „všechno vyřeší trh“ je velmi zjednodušená. Z toho důvodu je zapotřebí podporovat investiční činnost, aby se zároveň podporoval i vývoj ekonomiky. Proto je nutné využívat dotace či podporu pro slabé podniky před jejich vypuštěním „do ringu“ mezinárodní soutěže.

Když Thatcherová převzala vládu, tak prvním opatřením bylo snižování vládních výdajů, snížení či zastavení podpory krachujícím podnikům, privatizace podniků, které se ještě mohly zachránit. Státní podniky, které zaměstnávaly třicet procent pracovní síly, tak krachovaly jeden po druhém. Okamžitým výsledkem těchto opatření bylo prudké zvýšení nezaměstnanosti z jednoho milionu na tři miliony (z pěti na dvanáct procent) a redukce státního vlivu

Tento tržní model fundamentalismu Margaret Thatcherové po vzoru Václava Klause přijala Česká republika, zatímco Německo již dlouho praktikuje investiční a inovační politiku. Podle tehdejších slibů Václava Klause jsme ekonomicky za 10 ani 25 let nedohnali vyspělé Německo.

Rozpad RVHP

Rozpad Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) způsobil zátěž pro dovoz a vynutil si přechod k platbám v tvrdých měnách za ropu a plyn z Ruska, což zemím východního bloku přineslo dramatické zvýšení cen ropy. Rozpad RVHP byl pro Česko obzvláště bolestivý a reorientace na západní trhy velmi nelehká.

Tři hluboké devalvace měny

V roce 1990 byly provedeny tři hluboké devalvace, které silně poznamenaly budoucí vývoj. Celkem byl kurz československé koruny (vůči směnitelným měnám) upraven o více než 86 procent.

Hrubou chybou se ukázal třetí turistický kurz (38 korun USD, 26 korun DEM). Stali jsme se levnou zemí, kde tisíce turistů nakupovalo zboží za dumpingové ceny včetně státem dotovaných potravin.

Tím, kdo na tom prodělává, je země s podhodnoceným kurzem. Prodává totiž svou práci doslova „pod cenou.“ „Měkká měna“ je svým způsobem stejně jako odliv zisků ze země daní ze zaostalosti.

Negativní důsledky devalvace

  1. Prodej národní práce i bohatství pod cenou (podle koeficientu ukazatele ERDI – exchange rate deviation index, tedy 3 krát až 7 krát).

  2. Měkký (slabý) kurz poskytl oporu i pro neefektivní vývozy.

  3. Rozvoj reprodukce zastaralých struktur – ekologicky škodlivých, energeticky a surovinově náročných, ale technicky a kvalifikovaně málo náročné prvovýroby.

  4. Stanovení kurzu začalo deformovat celé ekonomické prostředí a poničilo paritu kupní síly.

Transformační ekonomická cesta

Transformace deformovala cenovou a následně i mzdovou úroveň. Hyperdevalvace kurzu měny, seskok v úrovni spotřeby, nebo rostoucí hyperstagflace jsou neokoloniálním modelem tržní adaptace.

Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD) rozlišuje následující metody privatizace a převzetí podniku zaměstnanci, nebo managementem, hromadná privatizace (kuponová) a přímý prodej. Občané měli možnost stát se DIKy (držitely investičních kupónů).

V horizontu tří let ale došlo ke koncentraci pěti největších bank a pojišťovny včetně čtrnácti největších investičních společností v podílení se na více než čtyřiceti procenty na akciích podníků z první vlny kupónové privatizace a osmdesáti procenty na poskytnutých bankovních úvěrech.

Došlo k nové pyramidě koncentrované moci, kdy zhruba pět set rodin ovládalo většinu ekonomiky, aniž by ji přímo vlastnilo. Zkrátka ti, kteří věděli o podnicích více, než běžní občané, měli oproti ostatním výhodu, která se v kuponové privatizaci musela projevit. Stav dokonalé informovanosti totiž nenastal.

Kniha Jiná cesta k trhu

Steglitz uvedl: „Vláda České republiky v čele s Václavem Klausem dostávala zpočátku od MMF výborné známky díky své politice rychlé privatizace, ovšem transformační proces v jejím podání vedl nakonec k tomu, že HDP na konci devadesátých let byl nižší než v roce 1989.“

Stránský v Hospodářských novinách uvedl: „Asi v roce 1993 se banky poprvé oddlužily, poněvadž tam byly i staré úvěry, co vznikly za komunismu. To bylo prvních zhruba 50 miliard. Ale pak se ukázalo, že se za pět let kapitalismu udělaly desetkrát větší dluhy.“

Shrnutí problémů s kupónovou privatizací

  1. Roztříštěnost vlastnictví vytvořilo pro prodej národního bohatství pod cenou a zároveň překupníky všeho druhu.

  2. Koupit, vyvézt zásoby a stroje, zavřít, zničit, spekulovat s pozemky bylo rychlé a výnosné.

  3. Výprodej národního majetku v poměru 70 mld (což odpovídá 7 milionům DIKů a jistotě desetinásobku) oproti kapitálu v nominální hodnotě 240 – 250 mld. Kčs

Později vyšlo najevo, že Češi vytvořili kapitálový trh, který nevydělával peníze na nové investice, ale umožňoval některým chytrým finančním manažerům a správcům, aby získaly miliony dolarů, které jim nepatřily.

Selhání kupónové privatizace tedy paradoxně vytvořilo prostor pro příchod a vliv zahraničních firem.

Přímé zahraniční investice

Pozitiva: Nabízejí vyšší technologickou úroveň, dovednosti z oblasti managementu a marketingu, finanční zdroje a kapitál investovaný do modernizace, včlenění do nadnárodních sítí, tj. možnost proniknutí na trhy vyspělých zemí. Podíváme-li se do historie, tak zjistíme, že strukturální posun byl iniciován vládní politikou. Příkladem může být Čína, Jižní Korea nebo Japonsko.

Negativa spjatá s nadměrným přílivem jsou v podstatě v tom, že se příliv netýká celé ekonomiky, ale pouze těch oblastí, které jsou zajímavé pro mateřské firmy. Ekonomice tak hrozí, že nadnárodní korporace ovládnou atraktivní segmenty, zatímco zbytek ekonomiky je ponechán sám sobě k přežívání na periferii přidané hodnoty. Určitá odvětví tak mohou být likvidována i záměrně.

České firmy skončily v emigraci

Máme velké mzdové náklady, tvrdí firmy. Když je nesnížíme, tak se výroba přesune do zemí s nižšími mzdovými náklady. A tak se výroba přesouvá. Osobně se divím, že ještě nějaká ještě zbyla v Británii, v USA, Francii, Německu, Itálii, Španělsku, Rakousku, Švýcarsku, Belgii, Nizozemí, Švédsku, Finsku, Norsku a dalších zemích.

České výroby tak dovážíme z ciziny. Sedlčanského Pepu z Polska, Jihlavanku z Vídně, Mochovskou zeleninu z Rakouska, sýry Želetava ze Slovenska. Všechny rostlinné tuky, které z Nelahozevsi do českých kuchyní putovaly (Perla, Flora, Rama, Hera) jsou dnes dováženy z jiných evropských závodů .

Sunar se vyrábí ve Švýcarsku v koncernu Hero, který se ještě v roce 1999 vyráběl v Zábřehu na Moravě. Plísňový sýr prodávaný pod značkou „Sedlčanský Hermelín“ částečně v Polsku. V Polsku se částečně vyrábí i některé sýry Lučina, další produkt sedlčanských mlékáren.

Francouzský koncern Bel, který od roku 2000 vlastní Želetavskou sýrárnu na Třebíčsku část tavených sýrů se značkou Želetava – vyrábí na Slovensku v Michalovcích. Autobaterie Akuma se dnes vyrábějí v Itálii (veškerou výrobu tam z Mladé Boleslavi přesunul italský koncern Fiamm, který Akumu ovládl v roce 1998).

Tužky pod značkou Koh-i-noor vyrábí impérium rodiny Břízových nejen v Česku, ale i v Rusku, Bulharsku a Číně, výroba zápalek Solo se ze Sušic přesunula do Indie a elektrospotřebičů ETA zase do Číny.

Některé země jako Francie, Rakousko, Švýcarsko, Británie a Itálie mají skutečně vyšší mzdové náklady jako Česká republika. Některá výroba se tam ani nemusela přesunout. Zde se jen zrušila výroba a výrobky se dováží ze zemí s vyšším mzdovými náklady. Například potraviny ze Španělska a Itálie.

Je zajímavé, že nikdo nepoukazuje na velké přepravní náklady. Třeba trička z Egypta, Peru nebo Chile. Máme snad za cíl zvyšovat svoji vlastní životní úroveň nebo úroveň cizích lidí?

Záměrná likvidace určitých odvětví

Navzdory tomu, že některé výrobní postupy měly světovou úroveň, tak bylo možné se setkat s tlaky na odstranění těchto konkurentů z trhů nebo jejich převzetí a následné zničení. Z toho důvodu může docházet i k tomu, že celá země se na základě určité komparativní výhody – geografické pozice, kvalifikované a levné pracovní síly dostává do postavení montážního závodu.

Upevněním této pozice se země vede s fixací nižších mezd k postupnému zastavení procesu sbližování s vyspělými zeměmi. Nižší technologická úroveň nebo mateřská firma neumožňuje formulovat vlastní strategii k tomu, aby si mohly přivlastnit větší část přidané hodnoty, a tak vykonávat přímý vliv na cenu.

Mezi sporné privatizace do zahraničních rukou patří například strategická infrastruktura, která může mít monopolní charakter (například vodní hospodářství), kdy se zahraniční firmě daruje dlouhodobá možnost dobývat vesele rentu, zatímco náklady na obhospodařování sítě smějí nést města a obce.

Český průmysl nebyl sice zničen, ale vážně poškozen politickými preferencemi, které uvolnily trhy pro západní, a to především americké firmy. Stejně nevýhodné bylo i převzetí de fakto celé maloobchodní sítě, které znamená další zvýhodnění pro zahraniční produkty na úkor již tak postižených domácích prvovýrobců.

Odliv zisků ze země

Jedná se o značnou část HDP, kterou není možné doma ani uspořit, investovat nebo použít k navýšení mezd, protože odpluje k mateřské firmě. Jsou to navždy ušlé zdroje, které opět fixují pozici ekonomiky na bázi kolonie.

Současná mezinárodní dělba práce se od koloniálního systému nijak zvlášť neliší. Jen bývalé koloniální státy nahradily nadnárodní korporace, které vyvíjejí tlak na stát nebo vynalézají možnosti, jak se vyhýbat zdanění.

Tři cesty udržující zaostalejší země v podřízeném postavení

  1. Podhodnocený kurz vůči paritě kupní síly

  2. Levná pracovní síla

  3. Fixace mezd na nízké úrovni postihující zaměstnance

  4. Bilance výnosů – odliv zisků ze země

  5. Menší zaostávající země soutěží o to, kdo poskytne delší daňové prázdniny, kdo sníží daně z příjmů.

Česká národní banka

Vznik nových bank v roce 1993 bez dozoru a regulace, jež byly ve státním vlastnictví nebo by podléhaly silné kontrole. Rekapitulace hlavních negativ spočívala v setrvačném úvěrování firem, nezkušenosti pracovníků nově vzniklých privátních firem nebo jejich záměrné tunelování.

České banky se podílely na neúspěšné transformaci. Jen konsolidace českého bankovního sektoru nás přišla na 300 mld. korun a například chaos s pádem banky IPB způsobil pokles o 4 procenta z HDP.

Banky, investiční fond a podniky

Česká spořitelna byla prodána v roce 1999 Erste Bank za pomocí kupónové privatizace. Komerční banka původně financovala velké podniky. Její dluhy převzala vláda a v roce 2001 byla prodána francouzské Société Générale.

Československá obchodní banka (ČSOB) původně sloužila k financování mezinárodních operací a měla finanční situaci bezesporu nejlepší. Vláda sociální demokracie ji prodala belgické KBC. Prodej minoritního podílu IPB byl prodán japonské Nomuře.

Podniky privatizované kupónovou privatizací vykazovaly nejhorší výsledky oproti těm ve veřejném sektoru privatizovaným (standardní metodou či zahraničním vlastníkům) v rentabilitě, produktivitě i v závislosti na bankovních úvěrech (zahraniční investor si volil perspektivní podniky).

Největší šok utrpělo zemědělství, které mezi lety 1990 až 1992 přišlo téměř o třetinu pracovní síly. (1990 – 631 tisíc zaměstnanců, 1993 – 331 tisíc zaměstnanců). Došlo k zesílení pozice potravinářského sektoru na úkor zemědělské prvovýroby. Od počátku 90. let 20. století rostl dovoz zemědělských produktů.

Došlo k fatálnímu podcenění globalizace trhů a především povahy sítí nadnárodních firem. Místo toho, aby byl vyvíjen tlak na banky, aby financovaly podniky, tak některé z nich byly zastíněny politicky spřízněnými osobami. Zkrátka vláda neměla žádnou racionální koncepci, protože byla ideologicky odmítána s tvrzením, že všechno vyřeší trh.

Privatizace nevyřešila reálné problémy a potřeby české ekonomiky jako nutnost modernizace, rozvoje investičního potencionálu, zpřístupnění zdrojů pro dobré projekty a zajištění institucionálního zázemí a podpory státu při tvorbě odbytových sítí v zahraničí.

Pluralitní systém v ČR

V současnosti je v České republice pluralitní sytém politických stran. Jako student politologie v Kolíně jsem se zajímal o to, jak rostla minimální mzda za vlády pravice (Občanské demokratické strany) a vlády levice (České strany sociálně demokratické). Zhruba po 25 letech je zřejmé, že minimální mzda rostla nejvíce za vlády levice.

Za vlády pravicové ODS v letech 1991 až 1998 vzrostla minimální mzda z 2.200 na 2.650 korun. Za vlády levicové ČSSD v letech 1998 až 2002 vzrostla minimální mzda z 2.650 na 5.700 korun a za stejné levicové vlády ČSSD v letech 2002 až 2006 z 5.700 na 8.000 korun.

Za vlády pravicové ODS v letech 2006 až 2012 zamrzla minimální mzda na 8.000 korunách. To znamená, že celých šest let za této pravicové vlády nevzrostla minimální mzda ani o korunu. Za vlády levicové ČSSD letech 2013 až 2016 vzrostla minimální mzda z 8.500 na 11.000 korun.

Pravicové vlády těží z nedostatku třídní uvědomělosti zaměstnanců. Zároveň svůj krok odůvodňují tím, že by tím mohly ohrozit existenci některých podnikatelů. Odbory ale tvrdí, že se zvýšením minimální mzdy alespoň trochu sníží odliv zisků do zahraničí, čímž se zvýší kupní síla obyvatelstva, která podporuje spotřebu a tím tržby domácích podnikatelů.

Závěr

Česká republika z pohledu bilance výsledků transformace podle Martina Myanta: „HDP a reálné osobní výdaje na hlavu byly v roce 2000 ještě stále pod úrovní roku 1989, přestože došlo ke změně spotřebitelských zvyklostí.“

Československá socialistická republika měla vyšší ekonomickou úroveň než méně vyspělé země dnešní EU (úroveň Řecka a Portugalska byla nižší o 13 procent). Ve srovnání s ostatními tranzitními zeměmi střední Evropy měla dokonce předstih (před Polskem o 46 procent, Maďarskem o 25 procent) a nízkou zahraniční zadluženost.

Ve srovnání s dalšími tranzitními zeměmi byla výhodou malá nerovnováha na domácím trhu i velmi nízká inflace, vysoký civilizační potencionál jako vzdělanostní a kvalifikační úroveň obyvatelstva se značnou mírou přizpůsobivosti. Tyto příležitosti nebyly dostatečně využity, ale naopak promarněny.

V současnosti musí Česká republika řešit stav postu středně příjmové země v situaci závislé ekonomiky. Zhodnotit stav a navrhnout řešení, která by zemi dostala z její nedůstojné pozice závislé ekonomiky.

Zdroje:

Steglitz, J: Jiná cesta k trhu, Praha, Prostor 2003

Stránský – Hospodářské noviny

Neužil: Včera, dnes a možná zítra, nakl: T+T, 2012

Agrární portál http://www.agris.cz/clanek/169457

Ministerstvo práce a sociálních věcí

Švihlíková, I.: Jak jsme se stali kolonií, Praha, Rybka Publishers 2015, str. 12 – 116.




Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*