Islamizace Evropy je velmi nebezpečná, Evropu ohrožují mimo jiné spory Turecka a Íránu

Islamizace Evropy je velmi nebezpečná, Evropu ohrožují mimo jiné spory Turecka a Íránu

Jedním z následných šoků syrské občanské války proti legitimnímu režimu Bašára Assada (původně jen vzpoury) plné mrtvých je náhlý konec turecko-íránských „ekonomických“ líbánek, které začaly krátce poté, co se Strana spravedlnosti a rozvoje dostala v Turecko k moci, téměř před 10 lety. Po mnoho let Turecko a Írán – dědicové dvou silných říší – nacházely díky Sýrii mnoho společného. Nyní mají milion důvodů se neshodnout, také díky Sýrii.

Tyto země spolupracovaly v Iráku po Saddamovi, pracovaly bok po boku na rozdrcení kurdských separatistů, a spojily síly u Libanonu a Gazy po válkách v letech 2006 a 2008.

Tento výhodný sňatek se začal rozpadat – dosti rychle – když v březnu 2011 začala syrská vzpoura. Turecký prezident a předtím premiér a neomezený šéf Strany spravedlnosti a rozvoje Turecka Recep Tayyip Erdogan zaujal radikální postoj proti Damašku a volal po sesazení režimu, zatímco Írán stál pevně za svým syrským spojencem, se kterým udržoval strategické vztahy od r. 1979. To vše se nyní scvrkává na persko-turecký boj o Sýrii.

Historické pozadí

Podle Daphne McCurdy, hlavní vědecké pracovnice Projektu o demokracii na Středním východě: „Turecko tradičně pohlíželo na Írán, na rozdíl od toho, jak pohlíželo na ostatní země Středního východu, jako na velký a důležitý národní stát, který musí být ovládnut, spíše než konfrontován.“

Například v r. 1979 Turci patřili k několika málo těžkým vahám v regionu, které nezpanikařily, když došlo v Teheránu k islámské revoluci. Turecko se stalo také jednou z prvních zemí na světě, které uznaly Chomejního vládu a odmítly uvalit na zemi sankce, po krizi s americkými rukojmími na americkém velvyslanectví v Teheránu v letech 1979-1981.

Je třeba poznamenat, že Turecko tak učinilo navzdory systematické íránské kampani s cílem očernit obraz zakladatele turecké republiky, prezidenta Kamala Atatürka, a jeho silnou odnož sekularismu. V 90. letech tyto dvě země podepsaly dohodu o dodávkách zemního plynu v hodnotě 24 miliard dolarů, navzdory vzájemnému obviňování z podpory Kurdské strany pracujících (PKK).

Po izraelské válce v r. 2006 premiér Erdogan dohlédl na to, aby byla na rekonstrukci jižního Libanonu, bašty Hizballah, poskytnuta pomoc ve výši 50 milionů dolarů, což byla rajská hudba pro uši oficiálních íránských představitelů.

V červnu 2010 hlasovalo Turecko proti USA podporované rezoluci Rady bezpečnosti OSN uvalující další sankce na Írán. Navzdory ochlazení v politických vztazích, ke kterému došlo v polovině r. 2011, se Turecko stále spoléhá u svých dodávek ropy na Írán z jedné třetiny.

Rozdíly vyplouvají na povrch

Jedním z názorů je, že Teherán a Ankara brzy zjistily, že mimo krátkodobých politických záležitostí mají tyto dvě země společného jen málo, díky Sýrii. Dalším z názorů je samozřejmě přesný opak, kdy někteří tvrdí, že ekonomické zájmy zastiňují politické neshody mezi Ankarou a Teheránem.

Pravda samozřejmě leží někde mezi. Turecká AKP byla skutečně náboženskou stranou, která razila silnou odnož umírněného sunitského islámu, zatímco Írán byl šíitskou teokracií, oddanou prosazování radikálního politického šíitského islámu ve světě, což automaticky představovalo pro zemi jako Turecko výzvu.

Vloni v listopadu Turecko souhlasilo s umístění radaru včasného varování na svém území, jako součásti protiraketové obrany NATO, což rozzuřilo Íránce, kteří to považovali za přímou hrozbu pro svoji bezpečnost. Evropský protiraketový štít byl nakonec vytvořen kvůli zachycení íránských raket.

Turecko samozřejmě souhlasilo s umístěním štítu teprve až v září 2011, poté, co se napětí mezi těmito dvěma zeměmi kvůli Sýrii vyhrotilo. Šéf vzdušné divize íránské Revoluční gardy, generál Amir Ali Hajizadeh, sdělil: „Pokud budeme ohroženi, učiníme cíl s protiraketového štítu NATO v Turecku, a pak zasáhneme další cíle.“

Pak přišlo oznámení Ali Akbara, hlavního poradce velkého íránského ajatolláha Ali Chamenejí, který řekl, že turecký model „sekulárního islámu“ je ve skutečnosti „verzí západní liberální demokracie, která je nepřijatelná pro země procházející islámským probuzením“. V reakce na to turecký vice-premiér Bulent Arinc řekl: „Obracím se na Islámskou republiku Írán: Nevím, jestli stojíte za to být označováni za islámskou; řekli jste jedinou věc ohledně toho, co se děje v Sýrii?“

Írán chápe, že ačkoliv ho vnímají syrští představitelé, jeho popularita v syrských ulicích je v porovnání s popularitou Turecka velmi malá.

Od r. 1979 se nepřetržitě pokoušel posílit vztahy mezi lidmi prostřednictvím turistiky, kulturní výměny a investičních projektů v Sýrii. Náboženská turistika skutečně vzkvétala, ale bylo to jednostranné, z Íránu do Sýrie, opačným směrem nikoliv. Několik syrských turistů jezdilo do Teheránu na pamětihodnosti.

Nicméně v případě Turecka, kam syrští turisté jezdí, vzrostl jejich počet z 332,847 v r. 2007 na téměř 900,000 v r. 2010. V případě Íránu přijelo v r. 2010 do Sýrie 800,000 Íránců, ale íránské ministerstvo cestovního ruchu nezmínilo, kolik syrských turistů navštěvuje ročně Írán.

Turecké mýdlové opery byly přeloženy do arabštiny a jsou v Sýrii velmi oblíbené, ale totéž nelze říct o řadě íránských děl přeložených do arabštiny – a vysílání íránský děl přemluvených z perštiny do arabštiny je věnován celý íránský kanál. To je samozřejmě především díky společné syrsko-turecké historii, vzájemným sňatkům a faktu, že Turci jsou muslimští sunité, zatímco Íránci jsou muslimští šíité, což vytváří neviditelnou náboženskou bariéru, kterou je velmi těžké překonat.

Írán se cítí na základní úrovni Tureckem přelstěn, ačkoliv se Teherán pokoušel dosáhnout obliby u Syřanů více než 30 let, zatímco Turci to činili teprve od r. 2003.

Turci dokázali dosáhnout obliby u obyčejných Syřanů – bez ohledu na politiku – navzdory 80 letům indoktrinace v syrských médiích proti Osmanské říši a jejímu odkazu v arabském světě. Proti Íránu nikdy žádná taková indoktrinace nebyla – a přesto dávají Syřané přednost obchodu s Ankarou a výletům do Turecka, spíše než do Íránu. To stojí za zmínku, ačkoliv Írán je úchvatná země s velkolepou historií, úchvatnými turistickými atrakcemi a spoustou bohatství.

Podstatou boje je proto dnes Sýrie. Vztahy spolupráce budou pokračovat v bilaterálním obchodu, bez ohledu na to, jak moc politiky je dělí, ale Sýrie zůstává bodem sváru íránsko-tureckých vztahů.

Írán se obává, že změna režimu v Sýrii by poskytla Turkům neomezený přístup do Sýrie a připravila by Teherán o veškerý politický, vojenský, kulturní a ekonomický vliv. Nakonec Turci jsou silně spojeni s opoziční Syrskou národní radou (SNC), která byla vloni v létě založena v Istanbulu, a v současné době je místem pobytu Svobodné syrské armády (FSA).

Všechny ty řeči o bezletové zóně na turecko-syrských hranicích vyvolávají v Teheránu poplach, ale koneckonců Íránci nejsou schopni jít do války kvůli Sýrii. Pokud se syrská armáda odváží do severosyrského města Idlib, jak učinila v Homs, pak půjde o místo nebezpečně blízko turecké hranici a Turci jsou připraveni jednat, odvolat se na článek 51 charty OSN, který je o „sebeobraně“.

V podstatě by to Erdogan mohl dokonce považovat za požehnání, které by mu poskytlo záminku přeměnit svá silná slova na činy. To vysvětluje, proč se Írán velmi obává. Chápou, že na rozdíl od toho, čemu věří, je ulice v Sýrii, představující většinu, nemá ráda, a nemá již v lásce ani Hizballah.

To neznamená, že syrská ulice má ráda Erdogana. Naopak, běžní Syřané na něj začínají pohlížet s velkým podezřením a kriticky, protože mimo hlasitých slov od začátku syrské vzpoury v polovině r. 2011 neřekl nic.

Podpora odboji v Libanonu však již Íránu k získání mysli a srdce Syřanů nestačí. Ani Erdoganovi již nestačí silná slova ve prospěch syrských rebelů, aby zabodoval u obyčejných Syřanů. Navíc Erdogan výrazně podporuje Turkménskou menšinu na území Sýrie, což skončilo sestřelením ruské stíhačky a málem i třetí světovou válkou. Tedy, kdyby Erdogan nedostal alespoň na chvíli rozum, Ruské federaci se neomluvil, ale tím vyprovokoval americkou obamovu a Clintonové administrativu k pokusu o převrat v Turecku ve prospěch Fetulluha Güllena. Ale Američané to naštěstí pro svět jako vždy spackali.

Tyto dvě země – a Mahmud Ahmadinejad a Recep Tayyip Erdogan – budou muset od tohoto okamžiku dělat věci jinak, aby si získali obyčejné Syřany. Jinak budou oba považováni jen za tlučhuby. Turecko může mít navrch na základní úrovni, ale z politického pohledu ztrácí v Sýrii půdu obě země, jak u běžných Syřanů, tak ve vzájemných vztazích, a to dosti rychle.




Loading...

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*