Islamistický Trojský kůň v Čechách IX.

Islamistický Trojský kůň v Čechách IX.

V tom islamisty žádaném tažení nestoudně zneužívají moji psychicky nemocnou bývalou ženu proti mně a moji šestiletou letou dceru jako rukojmí

Bylo léto, teploty v regionu města Burdur, kde se kasárna nacházela, se během dne pohybovaly kolem 33-40 stupňů, vojáci měli na sobě několik kilogramů těžké vojenské šaty a boty, neuvěřitelně se potili a stovky z nich měli najednou silný průjem, všude panoval panický strach. Byla reálné nebezpečí, že zemřou na dehydrataci. Ze mě se stal z minuty na minutu nejmenovaný velitel celých kasáren. Poznal jsem, že turečtí důstojníci vůbec nejsou na podobnou situaci připraveni ani vyškoleni. Vytvořil jsem pro krizové řízení skupinu lidí z personálu ošetřovny, včetně tamějšího vojenského lékaře a několika lidí, co se za těch pár okamžiků zdáli, že by mi mohli pomoci. Nechal jsem přinést velké nádoby a sudy, do vody jsem nechal zamíchat sůl a nutil jsem je, aby byla třeba i násilím podávána vojákům s průjmy. Pár dotazy jsem totiž zjistil, že všichni nemocní obědvali cca před týdnem ve stejné jídelně a těm, co obědvali jinde v jiné jídelně, nic nebylo. Bylo mi jasné, že se jedná s největší pravděpodobností o nějakou salmonelu. V dané chvíli bylo jedno, o který typ šlo, bylo to irelevantní, protože akutně hrozila dehydratace a následná smrt. Poslal jsem několik jeepů do místních nemocnic a lékáren, aby mi přinesli všechna antibiotika penicilinové řady (Ampicilin atd.) a vitamin C a B, všechno, čím tyto zařízení disponovali a měli někde ve skladech. Vojáci už jen se svou uniformou měli moc a respekt mezi lidmi! Skutečně do hodiny už vozili bedny antibiotik. Mezitím jsem nechal postavit venku v terénu několik stanů a dovést polní lůžka atd. Ani nevím jak, ale najednou i jsem i já měl k dispozici vojenský jeep s řidičem… Celé dny, někdy i denně 20 -22 hodin jsem pracoval s veškerým nasazením na záchraně těchto mladých lidí. Spojil jsem se s místními nemocnicemi, aby mne poslali svoje sanitky, těžké případy jsem transportoval tam, bylo to proti vojenskému řádu, ale nutné pro záchranu jejich životů. Přitom jsem porušil snad všechny vojenské řády, ale nikdo z generálů neměl odvahu mně jakkoliv omezovat. Trvalo to celý týden, než z města Izmir (Smirna) vrtulníky konečně přiletěli vojenští lékaři a já jsem si mohl alespoň na pár hodin odpočinout. Zachránil jsem desítky ne-li stovky životů a je pravda, že jsem si celou svou bytostí vychutnal ten neuvěřitelný pocit a touhu zachraňovat lidské životy.

Legendární policista H.Avci odhaluje turko- islamistickou hydru
Legendární policista H.Avci odhaluje turko- islamistickou hydru

V těch pro mě překotných dnech jsem někde na té ošetřovně jen v letu viděl na titulních stránkách tureckých deníků zprávu, že Hanefi Avci za to, že vypovídal před parlamentní vyšetřovací komisí a veřejně odhalil informace o prorůstání turko-islamistické hydry do statní správy, byl odvolán z funkce náměstka ředitele zpravodajské služby policie a s nim byl odvolán i jeho ředitel. Ale přes to, nebo právě proto, se stal se žijící legendou. Dalším šokem pro celé Turecko bylo to, že i šéf protiteroristického oddělení turecké tajné služby Mehmet Eymur také před komisí potvrdil slova Hanefi Avci. Ano, to byl šok pro celé Turecko, že náměstek ředitele a šéf protiteroristického oddělení vůbec před komisí vypovídal. Potvrdil to, co Hanefi Avci a vypověděl, že je toho ještě víc.

Tím dal Hanefi Avci vše do pohybu, zformovali se demokraté, ale i turko-islamisté proti sobě. Celé Turecko bylo tak polarizované, politizované jako nikdy předtím.

Po té, co jsem v kasárnách předal pacienty vojenským lékařům a situace už byla pod kontrolou, se najednou objevil kapitán Hurşid, že se mám vrátit do místnosti, kde jsem spal s desítkami mladých vojáků a že mám pokračovat v čištění okolí…..

Dělat jsem to musel, buzerace začala znova. Pochopil jsem, že ortel nade mnou budou muset nějak vykonat.

Erdogan za svým duchovním otcem N.Erbakanem
Erdogan za svým duchovním otcem N.Erbakanem

V těch dnech v rámci koaliční dohody Necmettinem Erbakanem (duchovním otcem Erdogana) mělo být předáno předsednictví vlády předsedkyni koaliční strany paní Tansu Ciller. Taková byla jejich dohoda, Necmettin Erbakan podal formálně demisi a všichni s jistotou počítali, že prezident Süleyman Demirel pověří sestavením vlády paní Tansu Ciller. Překalkulovali se, vycházeli totiž ze zvyklostí, že prezident svěří sestavení vlády předsedu politické strany podle počtu získaných hlasů. Süleyman Demirel byl liberálním politikem a celoživotním přítelem Ismeta Sezgina a tušil nebezpečí islámu. I s ohledem na to, co zaznělo z úst Hanefi Avci a Mehmeta Eymura v těchto dnech před parlamentní komisí, svěřil pověření sestavení vlády Mesutovi Yilmazovi, předsedovi třetí největší politické strany – ten uzavřel koalici s Ismet Sezginem a další stranou. A přes den se pan Ismet Sezgin, který byl naposled předsedu parlamentu, stal místopředsedou vlády a ministrem obrany. Člověk, který celý život bojoval proti panství a nadřazenosti armády, se stal jejím ministrem. V roce 1960, když byl pan Ismet Sezgin starostou města, odkud pocházel předseda vlády Turecka, který byl učitelem a duchovním otcem Ismeta Sezgina pan Adnan Menderes, provedli vojáci puč, Ismet Sezgin byl sesazen, zatčen a předseda vlády a předseda jeho politické strany Adnan Menderes byl oběšen. V roce 1971, když byl ministrem sportu a mládeže, přišel opět vojenský puč a sesadili nejen jeho, ale celou vládu sestavenou jeho politickou stranou a v 1980 to se opakovalo, pro změnu byl ministrem financí a jeho liberální strana byla opět zakázána a všichni členi této strany se nesměli dlouhá léta politicky angažovat…. a teď měl armádě velet!

Rodinní portrét turko-ıslámıstů : A.Gul, F.Gulen,T.Ciler a Erdogan
Rodinní portrét turko-ıslámıstů : A.Gul, F.Gulen,T.Ciler a Erdogan

Když jsem opět pár dní čistil prostranství, najednou přijel znovu jeep a znovu se rychle řítil ke mně a zase s tím samým plukovníkem, jako když vypukla ta nemoc. Dal mi pokyn, abych nastoupil do jeepu a stejnou rychlostí mně odvezli do budovy náčelníka kasáren. Nevěděl jsem, oč jde, jestli už přišel čas mé smrti. Prošli jsme přes několik místností, plukovník klepal na jakési velké dveře, vešel dovnitř, zasalutoval a hlásil, že mně veze. Vešel jsem dovnitř, plukovník zase zasalutoval a odešel. Přede mnou stál člověk v parádní generálské uniformě, slušně mně vybídl, abych si sedl, nabídl mi cigaretu a objednal kávu. Pro mě to byl šok, očekával jsem všechno možné, jen toto ne. Mezi křečovitými řečmi prohodil: “doktore, vy máte hodně přátel, kteří vás mají rádi”! Odpověděl jsem: “ať nás stvořitel neochudí o ty, kteří nás mají rádi”….. Generál pochopil, že se mnou má mluvit otevřeně, nikoliv diplomaticky a řekl: „stalo se to, co se stalo, do tří dnů jste opět svobodným člověkem“! Do tří dnů jen proto, že dřív nestihnou zorganizovat předání nejvyššího ocenění, co nějakému vojákovi můžou dát za to, že jsem zachránil tolik lidských životů…. a ještě mi plukovník sdělil, že večer pro mne přijdou důstojníci, aby mně odvezli do vojenské restaurace, kde mně on se svou chotí chtějí pohostit…. Vykládal kde co, abych si nemyslel, že večer pro mně nepřijdou, aby mně odvezli do nějakého kouta, kde by mně mohli v klidu zabít. On věděl, že já jsem věděl, že ta kasárna měla být místem mé popravy.

Skutečně večer pro mně přišli, odvezli mně do vojenské letní restaurace do altánku generála, kde už byl generál se svou chotí. Večeře v doprovodu jakési vojenské kapely v altánu generála…. V rozhovoru se generál vyhýbal se politickým tématům, mluvil jen o přírodě, o Evropě, o historických městech Turecka. Večeře skončila a měl jsem pocit, že i jemu se ulevilo, že to už skončilo, ale ulevilo se hlavně mně. Pro změnu mně ti důstojníci odvezli do budovy hostů generála v těch kasárnách. Druhý den přišel jakýsi důstojník s tím, že mně má cvičit v ceremonii pro předávání ocenění. Za tři dny se skutečně nahrnuly tisíce vojáků na jedno místo větší než fotbalové hřiště, tam už byla tribuna, pro mě přijeli a odvedli mně tam. V doprovodu vojenské kapely se odehrávalo to nejabsurdnější představení, co jsem zažil! Pamatuji si z toho jen to, že jsem byl na nějaké tribuně, generál mi něco dal, hráli nějaké hymny, prostě jsem měl v mysli absolutní zmatek.

Stejný den mně odvezli až k bránám kasáren, byl jsem volný, stál jsem s taškou v ruce za branami kasáren, mého původního popraviště…..

Z celé mé „kasárenské“ anabáze jsem pochopil, že generál i se svojí četou jsou bezpáteřníci. Napřed mně nechali čistit terén, pak když potřebovali moji službu, udělali všechno, aby si zajistili svoje potřeby. Jak jsem udělal to, co oni chtěli, zase mně vrátili tam, kde jsem byl a znovu mně nechali čistit terén. Bylo jasné, že plánovali moji likvidaci, ale pak se změnila vláda, tak jsem se jim hodil, aby ze mě udělali hrdinu a úctyhodného hosta samotného generála v jeho altánu. To vše jen dokumentuje bezcharakterní poměry v turecké armádě. Já jsem dostal nejvyšší vyznamenání, co může dostat vojín, aniž bych byl vojínem – přísahu jsem nesložil. Z kasáren, co se měly stát mým popravištěm, jsem si nakonec odnesl dvě věci, co mi udělaly radost. Zachránil jsem život několika desítkám mladých lidí a nesložil jsem přísahu, co by byla v rozporu s mým přesvědčením.




Loading...

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*