Hrozí nám kolaps zdravotnictví?

Hrozí nám kolaps zdravotnictví?

Kdo sledoval poslední OVM na téma zdravotnictví, musel tak nabýt dojmu, že se jedná o reprízu minimálně z roku 2007. Problémy stejné, jenom jiné obsazení.

Takže jsme se opět třeba dozvěděli, že ve zdravotnictví převládá nedobrá organizace práce, že od roku 1990 ubylo 30 tisíc lůžek a také že pokud někdo chce po zdravotních sestrách vysokou školu, tak jim nemůže dát nástupní plat 18 tisíc, když skladníkovi v Lidlu se nabízí 27 tisíc korun. V kompetencích sester jsme prý pozadu dokonce za Polskem. Státní výdaje na zdravotnictví jsou 7,8% HDP a všechny okolní státy dávají více. Také máme 60 zdravotních pojišťoven a budou se muset zvýšit platy praktických lékařů. Fakultní nemocnice dostane za apendix o 50% více, než jakákoliv jiná nemocnice a dnes neexistuje analýza kolik a kdy bude potřeba určitých specialistů a v jednotlivých nemocničních oborech atd.

Nic nového pod sluncem. Stav našeho zdravotnictví je důsledkem špatné koncepce všech předchozích vlád, kde něco platí stát (okresní nemocnice, pojišťovny), něco kraje (krajské nemocnice, záchranka) a do toho fakultní nemocnice, vojenské nemocnice a soukromníci. Někteří berou plat a druzí mzdu. Zdravotnictvím proteče ročně více než 300 miliard korun a výsledek stále není dobrý. Problémem je následná péče ve dvousměnném provozu, vzdělávání a ohodnocení středního zdravotnického personálu, což je důsledkem katastrofálního nedostatku zdravotních sester, v důsledku čehož jsou postupně uzavírány části jednotlivých nemocnic. To má několik příčin. Za minulého režimu, pokud někdo nebyl technický talent, měl v podstatě na vybranou mezi gymnáziem, ekonomkou nebo zdravotní školou. Zatímco dnes mají děti na vybranou z takového počtu různých pseudo humanitních oborů škol a gymnázií, že nevědí co budou dělat, až vystudují. Takže na zdravotní střední školu jde málokdo, protože práce ve zdravotnictví je namáhavá a většinou tam dnes skončí ti, kteří se nedostali jinam. Na jedné straně se po zdravotních sestrách chtělo, aby měly ucelenou část vysokoškolského studia a titul bakalář, ale jejich nástupní plat je přitom menší než nástupní plat prodavačky v samoobsluze, který je dnes 18 tisíc. Pak ale mladá absolventka zdravotní školy, pokud tedy není zapálená do pomoci nemocným, nepovažuje toto za své poslání a půjde raději pracovat do obchodu za vyšší plat třeba o dva tisíce korun, protože po osmi hodinách půjde domů s čistou hlavou, nebude mít žádnou zodpovědnost za život člověka, nebude mít služby v noci, o sobotách a nedělích, ani fyzicky a psychicky těžkou práci. Řešení přitom je ale velmi jednoduché. Prostě sestrám skokově přidat na platech a tím jich mít opět dostatek.



Třeba Liberecký kraj se snaží stávající situaci řešit různými fúzemi se svými stávajícími zdravotnickými zařízeními, a vše spěje k jednomu krajskému zdravotnímu holdingu. Kraj tak ze svých zdrojů kofinancuje to, co zanedbává ve zdravotnictví stát, přičemž by kraj tyto finance mohl investovat na jiné priority jako je dopravní obslužnost, rozvoj infrastruktury anebo opravy silnic II. a III. třídy.

Problém je také v tom, že péče o zdraví dokáže spotřebovat jakékoli prostředky, které do ní tečou. Nejenže naši pacienti chodí častěji k doktorovi, ale průměrná návštěva je také spojena s předpisem několika léků, zatímco v západní Evropě odchází pacient velice často od lékaře a nemá předepsaný žádný lék. Dostane radu, návod a nepotřebuje předepsat medikamenty. Lidé musejí pochopit, že se musejí o své zdraví starat především oni sami. Takto se jedná stále o socialistické zdravotnictví v tržních podmínkách, které nenutí občany pečovat si o své zdraví a všichni do něj přispíváme stejně  a resort je prostě prohospodaří. Farmaceutická lobby je také platným hráčem na tomto poli. Vyrábí cenově přijatelné léky, které neléčí, ale potlačují. Nutí tak pacienty chodit ke svému doktorovi opakovaně a stále dokola tak čerpat úhrady léků ze zdravotního pojištění.

Systém zdravotního pojištění také přestává být dlouhodobě udržitelný, protože dlouhodobě klesá podíl ekonomicky činných občanů a roste podíl státních pojištěnců, za které pojištění hradí stát. To jsou důchodci, děti, nemocní, nezaměstnaní, studenti. Dnes je v České republice zhruba 4,3 milionu ekonomicky činných obyvatel oproti šesti milionům státních pojištěnců. Z toho vyplývá, že systém ufinancování bude stále více obtížnější. Scházejí lůžka následné péče, která by mohla vzniknout v menších nemocnicích. V nemocnicích následné péče jsou také mnohem menší finanční nároky, nejen na přístrojové vybavení, ale i na personál apod., ale je to stejně záslužná medicína jako ta akutní. Nemocnic je také dostatek zrovna tak jako přístrojů. Již dnes je však průměrný věk praktického lékaře  57 let a v roce 2020 bude 18 % kapacit zajišťováno lékaři staršími  65 let.

Hrozí nám tak opravdu kolaps zdravotnictví? Hnutí SPD má ve svém programu změnu koncepce zdravotnictví, která by uvedené skutečnosti systémově řešila. O tom jestli ji však bude moci uvézt do praxe by měli rozhodnout na podzim voliči. Tak přijďte k volbám!




Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*