Hillary: Přes 50% Trumpových voličů a voličů Zemana jsou póvl

Hillary: Přes 50% Trumpových voličů a voličů Zemana jsou póvl

Samozřejmě, ona to v žádném případě neřekal přesně takto, ale smysl je zcela zachován. A pokud mě Zdeněk Svěrák nebude žalovat jako kdysi Bobošíkovou za Metelesku blesku, dáme pivo Česku, tak bych si s ním zazpíval asi takto:

To byl ten krásný den, kdy k nám byl přiveden Donaldíček Trump. Úžasný, jedinečný, střídavý Donaldíček Trump. Ovšem, jak již staří Římané řikali: Matka je vždy jistá, ale volba je vždy nejistá a tak dočkejme klasu jako husa času (nebo naopak).

Výsledek se dozvím již skutečně brzo a někdo bude velmi překvapen. Buď příjemně nebo naopak. A jak je to s tím póvlem? Já bohužel zapomněl, co před pár týdny hlásila Hillary Trumpovi, tedy anglické znění toho výrazu, ale můj intuitivní překlad jako „póvl“ se mi zdá vhodným.

Ona to sice vzápětí odvolala, ale nejenže pachuť z toho zůstala a u nás dokonce zesílila. Protože, jak to tak vypadá, tak „umělci“, často psychicky labilní a v zásadě líní si přisvojují jakousi funkci mluvčích národa.

Je to už asi tak 45 let a já dostal na tehdejší dobu zajímavý kšeftík. Vezl jsem do Schwarzenbergova, tehdy se to myslím jmenovalo Karlovy Vary, jakoby rádoby beatovou kapelu na maturitní ples. A její, tehdy se tomu neříkalo frontman, byl dezertovaný automechanik.

A ten člověk se za své pravé povolání (protože ta hudba byla spíš k usmání) automechanika vyloženě styděl a zakrýval je a když jsem měl s rodinnou škodověnkou nějaké minoritní problémy, tak jen čuměl, aby si nezadal a neumazal si ručičky.

Umělci, skutečně nejsou ničeho avantgardou. Snad tedy v tom popíjení a fetování nad „dělnickou třídou“ vedou. Jenomže, dělníci práce, to jsou inženýři, projektanti, lékaři, ale také tramvajáci, pekaři, policajti a podobně, prostě všichni, kdo si neválejí doma šunky a nehrají si na veřejnosti na chytré.

Přímá volba prezidenta je u nás pouze krátce, všichni ostatní prezidenti byli voleni nepřímo. Volba Václava Havla v prosinci 1989 připomíná rituál, při kterém mongolský chán přijímá podrobení se všech důležitých šlechticů.

Chán jim přikáže pokleknout a pak všem, symbolicky, počůrá záda. A to je pro každého signálem, že tito hnusní o odporní uzurpátoři skončili, že ztratili svou moc. Ale při následujícím rautu jim chán, tedy právě zvolený prezident nenápadně pošeptá:

Ale nebojte se hoši, budete se mít ještě lépe. Já vás sice formálně zbavím vašich funkcí tajemníků, krajských, okresních a dalších, ale vaše latifundie vám nechám nedotčené a ještě vám otevřu vrátka, abyste si polepšili.

Další Havlovo volby už nebyly tak barvité, jen v roce 1998 toho Sládka museli na pár dní uklidit do chládku. Tak to já se vůbec nedivím, Havel v pivovaru Trutnov pracoval a soutěžil tam o nejlepšího přikulovače. A ten sládek mu tu soutěž a tabuli cti stále kazil.

Ani volba Václava Klause nebyla v roce 2003 nikterak zajímavá. Ale v roce 2008 jsme si to dosytosti vynahradili. Byl to opravdu hezký pohled na krásné nožky dámy, která si vybojovala dvě přízviska „Káča Jau Jau“.

A také „Biomasa“ a při tom druhém extempore Jak Kraus zcela vypadl ze své politické fazóny a Káču nádherně zkoupal. Bylo to velmi výživné a Jan Kraus, se kterým jsem kdysi býval v přímém sporu, si tak u mě nahrabal kladné body.

A co současnost? Přímá volba prezidenta, jak dnes všichni vědí, je džin puštěný z lahve, kterého mnozí odpůrci této volby nakonec skvěle využívají. A průserem pro naši „intelektuální ne-elitu“ je to, že na jejich žvásty dá jen minorita české společnosti.

A proto je nutné tuto většinu, která volí věci obyčejné a nikoli pitomé „zmáknout“. Věci, které se dotýkají našeho každodenního života a mají na něj bezprostřední vliv a nikoli, jak už kdysi někdo poznamenal, že dalajlámy se nenajíme.

Prostě nepraktická a idealistická skupina rádoby intelektuálů (ano, někteří skutečně intelektuály jsou, ale zdaleka ne všichni) se prostě snaží přesvědčit celou společnost, že oni mají pravdu a oni mají většinu.

Řeknu příklad a tím bych také skončil. Dne 1. září 1965 jsme jako průmyslovka byli na chmelové brigádě v JZD Kněževes. Byla to docela zajímavá a zábavná brigáda a občas byla i nějaká buchta. Byla to zpravidla děvčata ekonomky v Resslově ulici.

Přitažlivost mezi pohlavími fungovala skvěle, ovšem, když jsem jednou to své tehdejší (myslím z toho dne) míst do stohu zavedl do hospody, dopadlo to tragicky. Řekl bych „klenoty hadr“, tady to opravdu lítalo a my vzápětí vyletěli z té hospody.

A v této dělné, skoro umělecké náladě jsme přivítali onen začátek školního roku 1965. A to tak, že jsme odložili své košíky, štoky i věrtele a pouze za doprovodu našich ešusů (jídelní miska), do kterých jsme tloukli lžícemi, jsme pochodovali chmelnicemi.

Náš slogan byl krátký, krásný a průrazný. Možná i nějaký manifest jsme četli. A děvčata z okolních chmelnic si ty naše deklarace vyslechla a pak se na nás, upřímně řečeno, vy……. (tak třeba vyskotačila). Výsledek našeho snažení byl „nula, nula, nic“

Jo, jako průkopníci pokroku jsme to měli těžké, i když jsme byli hlasití. Ale jako příklad uvedu, že v sobotu přijela taková rozjuchaná devítka zralých děvčat od Třince a jedna snaživá, asi tak 45 let, dívčina se mě tázala, kde že se v Praze koná ten „týden neklidu“.

Musel jsem ji zklamat přesně tak, jak by asi zklamal každý druhý v mém věku, který se nenapil z hojného modrého pramene. Takže, nakonec, šlo to děvče „s pláčem“ na vlastivědno-hospodskou vycházku, jako ostatně každý.




Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*