Evropská unie se rozpadá, bez ohledu na BREXIT

Evropská unie se rozpadá, bez ohledu na BREXIT

Bez ohledu na výsledek takzvaného BREXITu jsme nyní svědky toho, jak se Evropská unie rozpadá přímo v přímém přenosu. Zastánci setrvání Spojeného království Velké Británie a Severního Irska se neštítí v kampani použít cokoliv, dokonce využívají i zabití labouristické poslankyně, fotbalových úspěchů či neúspěchů na Mistrovství Evropy v kopané a nehledí ani na své demokratické tradice, které jim pár statečných politických komentátorů připomíná na stránkách bulvárního tisku, protože do toho takzvaně seriózního je nepustí, že v Evropské unie demokracie nefunguje a nastupují na scénu oligarchická či tragikomická hnutí, jako například v Itálii, Španělsku či Řecku.

Historie by nás měla varovat, že odklon od demokratických hodnot pod pláštíkem vytvoření silné evropské říše nikdy nevedly k ničemu dobrému, ba naopak předznamenával chaos a destrukci národních, suverénních států. Když v roce 1990 přebíral Michail Sergejevič Gorbačov Nobelovu cenu míru v norském městě Oslo, zrovna střílely sovětské tanky ve Vilnijusu do bojovníků za svobodu Litvy. Ty tanky tam pochopitelně poslal Gorbačov, tedy přesněji řečeno generální tajemník ÚV KSSS a celé politbyro. Byla to labutí píseň Gorbačova, rozpadajícího se Sovětského svazu i nástup nových národních států, si ne plně svébytných a nezávislých, dodnes zažívajících trauma národů hrajících si na velkou říši, ale ve skutečnosti jen žijících z ekonomické i spojenecké minulosti.

V roce 2013, jak vidět třináctka na konci značí zřejmě neštěstí, se vedení Nobelova výboru zřejmě zbláznilo a rozhodlo udělit cenu míru Evropské unii. No, vidíte, a pak, že neexistují historické paralely. Řada významných ekonomických expertů poukazovala už tehdy na to, že Evropská unie se rozpadá, například Paul Krugman nebo Nouriel Roubiny už upozorňovaly před čtyřmi roky na to, že ekonomické teorie eurozóny byla špatně načasována a Evropské unii i špatně ordinována.

Klíčem k úspěchu každé ekonomiky je konkurenceschopnost. Pro stát i pro spojenectví států to znamená alespoň podle Paula Krugmana takové provádění politiky, při které zefektivní fungování veřejného sektoru., sníží míru korupce, zvýší důvěru občanů v jejich právní ochranu. Co to znamená v praxi? Investovat v době recese do veřejných služeb pro občany. Jenže Evropská unie a s ní i Česká republika se vydala cestou úsporných opatření, prostě opačnou cestou, než říkají ekonomické teorie. Důvod? Neznámý?

A tak v době, kdy Nobelova cena míru mířila do sídla Evropské unie, začal krachovat svaz zvaný EU, už tehdy nebyla německá premiérka Merkelová v Řecku vítána květinami, ale davy protestujících, do kterých místní police střílela slzný plyn a EU veřejně přiznávala, že na záchranu španělských a řeckých bank již peníze nemá a obávala se, aby na Pyrenejském poloostrově nedošlo k hromadnému vybírání vkladů a k hromadným nepokojům, tak jako v Řecku!

O paralelách mezi „Velkou hospodářskou krizí“ ve třicátých letech minulého století a situací, kterou si procházíme nyní, se napsalo již mnohé. Avšak s přibývajícím časem trochu pozorný pozorovatel najde další shodné rysy. Jedním z takových podobenství je nezaměstnanost. Ta v mnohých zemích EU šplhá do rekordních výšin, a to zejména mezi mladými uchazeči o práci. Citelně to pociťují zejména okrajové země Evropské měnové unie (EMU). Mezi jednotlivými zeměmi EMU existují velké rozdíly nejenom v nezaměstnanosti, u nás v České republice je sice vytvořená umělá zaměstnanost, ale za cenu přílivu migrantů z východu a snížení nákladů za lidskou práci a tudíž i zhoršení sociální situace občanů České republiky.

Zhoršily se vztahy mezi Evropskou unií a NATO na straně jedné a Ruské federace na druhé straně. I díky tomu, že vedení NATO porušilo úmluvu uzavřenou s Gorbačovem, že za souhlas ke sjednocení Německa, nebude NATO a EU výrazně rozšiřovat svůj prostor  zejména na země bývalého SSSR. No vidíte, u nás sice radar nebo chcete-li protiraketový štít neprošel, aale nyní začnou podobné štíty vyrůstat v Polsku, Rumunsku i zemích bývalého SSSR. Přitom vstup Estonska do eurozóny v lednu 2011 byl jen pouhým vyvrcholením dlouhodobého vládního úsilí, které v chápání Estonců v podstatě nemělo alternativu. Od znovuzískání nezávislosti počátkem 90. let Estonsko nemělo vlastní měnovou politiku, estonská koruna byla fixována nejdříve na marku, pak na euro. Provázanost s eurozónou byla tedy mimořádná a například podíl úvěrů v cizích měnách býval nejvyšší v celé střední a východní Evropě. V tomto radikálním příklonu k eurozóně hrála svou roli nepochybně i geopolitická pozice země, ležící na nejvýchodnější výspě „Západu“ v těsné blízkosti sousední Ruské federace. Co nejpevnější připoutání k EU Estonci chápou jako garanci svého ukotvení v Evropě a ochranu před ruským vlivem.

Estonci dlouhodobě a cíleně směřovali do náruče eurozóny, přitom se ale vyvarovali řady nectností, které jsou ve „staré“ Evropě téměř běžné. Byli programově odpovědní, nezkreslovali statistiky jako Řecko, dodržovali pravidla Paktu růstu a stability. Odkládali v dobrých časech hodně stranou, aby ve špatných bylo z čeho brát. Stav veřejných financí v Estonsku je ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie velmi dobrý. Zatímco průměr veřejných dluhů zemí EU činí 80% a Itálie, Řecko a španělska jsou nad sto procenty, zadlužení Estonska činí jen necelých 7%. Je tak jednou z mála zemí, která využila „dobrých časů“ ke zlepšení stavu veřejných financí.

Udržení stavu veřejných financí i v době hospodářské krize po roce 2008 bylo draze zaplaceno. Kvůli velké závislosti ekonomiky na vývozu a službách se krize v zemi citelně projevila, a to poklesem exportu a zahraničních investic, prudkým růstem nezaměstnanosti, poklesem domácí poptávky a spotřeby, propadem cen nemovitostí. Vláda však nereagovala zadlužováním, naopak dalšími reformami a úsporami, především ve výdajích. Například mzdy ve veřejném sektoru klesly až o 40 procent, vypínalo se dokonce veřejné osvětlení.
Díky dlouhodobé rozpočtové disciplíně mělo Estonsko i během krize větší manévrovací prostor, než jiné země a mohlo následkům lépe vzdorovat, a třeba si i více půjčovat. Bylo jednou z pouhých osmi zemí v EU, která nemusela sanovat banky veřejnými penězi, na rozdíl třeba od České republiky a hlavně Řecka a Španělska, za což pochopitelně zaplatily solidárně všechny země Evropské unie.

V důsledku zastavení půjček prudce poklesla ekonomická aktivita, již postavené podniky přestaly vydělávat, mnohé plánované, rozestavěné, nebo nejistě výdělečné projekty byly zastaveny a došlo ke značnému poklesu HDP i zaměstnanosti a příjmu daní. Estonsko se tehdy rozhodlo nejít cestou pokračujícího umělého „pumpování“ peněz do ekonomiky a tedy oddalování řešení, ale nechalo klesnout svou ekonomiku na rovnovážnou úroveň. Na stav, kdy vybrané daně přesně odpovídají tomu, co se z veřejných prostředků zaplatí, i když musel následovat značný poklesem důchodů, mezd a jiných plateb z veřejných prostředků a pokles HDP o dvacet procent proti vrcholu z doby největšího půjčování v roce 2007. Když se měli sedm let o sedm procent lépe, je logické, že je na alespoň dva roky nutné klesnout o dvacet procent dolů, aby se rovnováha obnovila. Ostatně, tento model nyní kopíruje i český ministr financí.

Přesto jednu zásadní chybu i Estonci udělali, spojili svůj osud až příliš s Evropskou unií. Možná, že podlehli mediální atmosféře – No nebuďte členy svazku, který dostane Nobelovu cenu míru? Kdyby si zajeli do ČR zjistili by, že z naší země přišli Nobelovu výboru vskutku unikátní návrhy na držitele Nobelovy ceny míru, třeba aby jí dostal Václav Klaus a Vladimír Mečiar za rozdělení Československa, bez referenda, ale mírovou cestou. Tím nejsměšnějším byl zřejmě ten na to, aby „Nobelovku“ dostal hudebník Kocáb. Sice málokdo věděl za co, ale zřejmě si někdo chtěl udělat legraci a zamotat lidem v Nobelově výboru hlavu, kdo že to ten Kocáb vlastně je.

A tak ve chvílích, kdy perspektivní ekonomiky pumpují peníze do veřejného sektoru a zvedají hlavu i díky lépe fungujícímu právnímu prostředí, u nás tak maximálně můžeme navrhovat nesmyslné kandidáty na Nobelovu cenu za mír. Ve své naivitě a tuposti mohou konkurovat Evropské unii, ale neměli bychom zapomínat, že Nobel vymyslel dynamit a až se eurozóna dříve či později ekonomicky položí, nezbude nám nic, než do Osla posílat jeden návrh za druhým – Sobotka, Dientsbier, Chovanec, Rath, Kajínek, předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Podsely, Angela Merkelová či guvernér Řecké národní banky.

Tedy jestli se odpovědní politici této země nevzpamatují a nepřečtou si nějakou knihu od ekonoma a filozofa Paula Krugmana, aby pochopili, že stát, který neinvestuje do svých i občanů, prostě nefunguje. A když nefunguje stát, nemůže fungovat ani instituce, které tyto státy zastřešuje, ať už se kdysi jmenovala SSSR, nyní EU popřípadě Spojené státy, které se také pěkně díky prezidentským volbám rozdělily na dva nesmiřitelné tábory.

A co BREXIT? Bez ohledu na výsledek je jasné, že Evropská unie se rozpadá a není donekonečna možné posílat příspěvky z Bruselu na sauny pro koně, Čapí hnízda či hnízda papalášů z Bruselu. Brexit nebrexit!




Podobné články

4 Komentáře “Evropská unie se rozpadá, bez ohledu na BREXIT

  • Nemecko si privlastnilo EU o tom niet pochýb a vytvorilo si de facto Štvrtú ríšu. Rozbilo všetky okolité štáty na mini štátiky, aby si s nami ľahšie poradili. Aj rozpad Československa bol v tomto scenári a bola to obrovská chyba o tom niet pochýb! O bývalej Juhoslávii ani nehovorím. Videli ste, že by sa v Nemecku niektorá spolková krajina bola osamostatnila ? Nemecko tým pádom zostalo silné a nás oslabili, tak isto to urobil Hitler cez II WW.

  • V roku 1989 bol rozpad RVHP k vôli rozpadu celého východného bloku a nie z ekonomických príčin,a to je velký rozdiel voči EU,ktorá ekonomicky a politicky sa rozpadá.Gorbačov bol príčinou rozpadu ZSSR a celého východného bloku,len Havloidi si namyšlajú že oni sa zaslúžili o rozpad socializmu,keby nebolo zrady Gorbačova, tak dodnes by po kútoch vysedávali a papagajovali.

  • EU se rozpadne je jistý, nebot Unii vládnou jen vyvolení, jimž nejde o blaho lidu, ale o jeho zotročení, o moc, o majetky ,o peníze, o vádu nad Námi. Žádný takový režim se dlouho nikde neudržel, je to jen otázka času a jakým to bude zpúsobem. Jestli v klidu referendy, nebo násilým a občanskou válkou!!!!!

  • Když se v roce 1989 rozpadla RVHP, papaláši si to nepřipouštěli a věřili, že bude dále existovat. Nyní se rozpadla EU, jen si to nikým nechtění, nikým nevolení a draze přeplacení úředníci nechtějí připustit. EU není demokratickou institucí a pokud může úředník nařídit, jak se máme chovat, je na čase z toho nesmyslu vystoupit. Anglie je a není v EU, nemá Euro, má řadu výjimek a přesto zvažuje odchod. My jsme jen užiteční idioti, kteří dodávají bruselským úředníkům pocit moci.

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*