Evropská unie není cíl, ale prostředek

Evropská unie není cíl, ale prostředek

Pokusy o mezinárodní spolupráci  a o zachování míru  jsou prastaré, tak jako pokusy válečníků zmocnit se a ovládat, šířit  moc a hromadit bohatství na úkor jiných. Novověké osvícenství přineslo povznášející přesvědčení o síle lidského rozumu, který je schopen podat o světě a o člověku nepochybnou pravdu a zároveň sestavit  návrh na rozumné řízení lidského života a mezilidských záležitostí. Jan Amos Komenský napsal r.1642  jako exulant v Londýně „Cestu  světla“ („Via lucis“). Podal tu návrh, aby se učenci všech národů sdružili a aby pečovali o šíření osvěty. Obecné vzdělání by se mělo šířit neomezeně  pro  všechno lidstvo obecnými školami a obecně platnými  knihami, sepsanými právě mezinárodním sdružením učenců. Tak by se nejsnáze proklestila cesta celosvětovému míru. Stoupencem Komenského mírových snah byl i  G. W. Leibniz (1646 – 1716). Snažil se o mír mezi  katolíky a protestanty, dopisoval si o různých problémech evropských zemí. Dodnes se cituje  jeho bystrý postřeh politologické povahy: „V Evropě není jednotlivého problému, který by se dal řešit izolovaně. Evropanům nezbývá než zřídit novou formu komunity.“ A podobně Immanuel Kant ve svém spise „O věčném míru“ (1795) zdůraznil, že „mezinárodní mír a podřízení politiky morálce nejsou možné při konkurenci izolovaných států o nadvládu a  mohly by  být opravdu zajištěny jen evropskou federací. Evropský kontinent může existovat jen jako organický a organizovaný“. Oba myslitele cituje ve svém díle F. W. Foerster (1869 – 1966).  Patřil k humanitně uvažujícím myslitelům. Proti oficiální politice doma a za cenu politických persekucí  i emigrace kritizoval militantní pangermánskou politiku německé vlády. Odsuzoval lživou propagandu a  přípravu  dobyvačné války. Vybízel k obnově duchovních základů evropské kultury a k organizaci evropské federalizace. V jeho podání se společenství národů nemá snažit o univerzální jednotu a odnárodnění, nýbrž o bohatší, plnější a volnější život každého jednotlivého členského národního státu. Foerster byl ve svých názorech utvrzen hrůzami první i druhé světové války. Znal politické pokusy o mezinárodní spolupráci ve Společnosti národů po první i v Organizaci spojených národů po  druhé světové válce. Byl svědkem též nového poválečného  pokusu o kooperaci mezi státy především ve sféře ekonomické, jak jej   předvedly  Německo a Francie roku 1950. Ukázalo se, že toto datum představuje významný mezník pro  další vývoj Evropského společenství. Tentokrát  již nikoli ve sféře idejí, ale v realitě společenských jevů. A to  nejen ekonomických, jako na počátku, ale postupně i stále více  v realitě politické a sociální ve  zvyšujícím  se počtu  členských  států.

Ale vraťme se ještě do  ničivého válečného   požáru evropského kontinentu v letech 1914 – 1918.  T.G. Masaryk,  vedoucího československého zahraničního odboje, začal psát v Petrohradě r.1917, v době revolučního neklidu,  nevelký spis „Nová Evropa. Stanovisko slovanské.“  Pokračoval  pak v psaní  cestou  celou Sibiří a Tichým oceánem až do Washingtonu. Z  mnoha problémů, rozvířených válkou, o kterých psal,  si všimneme jen otázky součinnosti, sdružování, integrace národů. Masaryk se v emigraci poznal se zástupci  dvou desítek utiskovaných národů, které měly stejné potřeby a zájmy jako my. Svobodu a sebeurčení, které jim velmoci, bojující o světovládu, upíraly. Zjistil, že tyto národy tvoří celé pásmo střední Evropy od severu k jihu,  mezi výbojným militantním německým Pruskem a mezi utlačovatelským samoděržavným carským Ruskem. Byli to Laponci, Norové, Švédové, Finové, Estonci, Lotyši, Litevci, Poláci, Lužičané, Češi a Slováci, Maďaři, Srbové a Chorvati, Slovinci, Rumuni, Bulhaři,  Albánci, Řekové a Turci. Masaryk jim nastínil společný program, získal jejich souhlas, a 15.9.1918 s nimi vytvořil na zasedání ve Filadelfii Demokratickou unii střední Evropy. Tato unie měla  za úkol vyvažovat  jako společný blok nezávislých svobodných států  sílu  sousedních mocností jak  na západě tak  na východě Evropy. Středoevropská federace měla za úkol  své členy chránit před jakýmkoli útlakem a nátlakem ze strany velmocí. Ale když válka skončila, ukázalo se příliš mnoho nepříznivých vlivů a zájmů.  Včetně zásady a praktik podle hesla „Divide et  impera.“Z  projektu středoevropské unie se podařilo realizovat jen  minimum. Byla to  Malá dohoda.  Československo, Jugoslávie a Rumunsko.

O integraci Evropy se ani po první světové válce nepřestalo  uvažovat. Tehdy vzniklo i hnutí, které u nás poznáváme s jistým  prodlením  až dnes  – v době budování Evropské unie po druhé válce světové a po ukončení války „studené“.

Zakladatel hnutí, R. N. Coudenhove-Kalergi (1894 – 1972),  vydal v roce 1923 spis „Panevropa“, projekt integrované Evropy. Jako rakouský šlechtic, od roku 1918 s československým občanstvím  (pocházel z Poběžovic v českém pohraničí), stál o podporu prezidenta  ČSR,  T. G. Masaryka i ministra zahraničí, dr. E. Beneše. Oba  politici  souhlasili s myšlenkou sjednocení Evropy, s hledáním toho, co národy v Evropě spojovalo a spojuje, s vytvořením Spojených států evropských, byť v nedohledném čase. Ale integraci Evropy nepokládali za samoúčelný cíl, nýbrž za prostředek a cestu lidstva k humanitě. Proto pro další Kalergiho ideje neměli nejmenší pochopení. Kalergi např.  chtěl v zájmu integrace zrušit právo národů na sebeurčení, na  jejich suverenitu, homogenitu, samostatnost, na  demokratický princip rovnosti. Chtěl obnovit vládu elity, aristokracie. Takovou elitou mu byli i Židé, podnikavý národ, zocelený dlouhými dějinami pronásledování. Kalergi eliminoval etnickou, historickou a kulturní identitu evropských národů. Jako by neexistovala. Spojené státy evropské bude  podle jeho plánu  tvořit lid všech zemí bez etnické a kulturní příslušnosti, jen Anglie a  Rusko budou vyloučeny,  zato však přibudou   mimoevropské kolonie. Nerozlišené obyvatelstvo evropské a  nově příchozí  mimoevropské se bude svobodně mísit a vytvoří novou rasu, slabě  barevnou a lehce ovladatelnou k práci a  k službě vládnoucí elitě.

Kalergiho odkaz je, jak se zdá, v Evropské unii živý. Jeho jménem jsou vyznamenáváni vedoucí politikové, kteří se zasloužili o integraci Evropy. My jsme o tom informováni nebyli.  A tak se ptáme: Kdo je ideovým předchůdcem dnešní integrující se Evropy? Demokratičtí myslitelé nebo  aristokrat a elitář a tvůrce nové rasy míšenců? Má Evropská unie sloužit  zájmům vybraných elit nebo zájmům všech občanů? Má hovět rozmarům mocných nebo usilovat o poctivý život ve společnosti spravedlnosti, svobody a práva pro všechny?

Jaký je sen a jaká skutečnost  dnešní Evropské unie? Rovná práva všech členů nebo dominance velmocí, které mají snahu udržet si své postavení v „několikarychlostní Evropě“?  Volení zástupci lidu všech zemí  nebo prohlubující se deficit demokracie v evropském integračním systému? Je na místě vzdálenost a odcizenost  evropských občanů od  neprůhledných, nevolených institucí a jejich zaměstnanců? Co mohou členské země říkat nepřiměřenému  dělení  zisků i  negativních následků ekonomické krize? Jak mohou reagovat na  zobecňování  následků politické neodpovědnosti a na  přidělování počtu migrantů,  nositelů  nebezpečné  migrantské krize?

Je zajímavé, že se nyní  po létech objevuje  význam vzájemnosti středoevropských zemí. Masarykův projekt Demokratické unie střední  Evropy  z roku 1918  není jen historický relikt.

Na půdě Evropské unie se  nedávno začalo kriticky hovořit o V4, Vyšegrádské čtyřce.  Historici připomenou, že už roku 1335 se v severomaďarském Visegrádu sešli český král Jan Lucemburský, polský král Kazimír III. a uherský král Karel I. Robert, aby uzavřeli smlouvu o smíření a důvěře a dohodli společný postup proti  rozpínavosti Habsburků. Jistá vzájemnost tu existovala mnohem později  v podobě Rady vzájemné hospodářské pomoci v letech 1949 – 1991. Tento  historicky bližší   společný postup   spojoval středoevropské země pro jejich východní politiku,  pro jistou zdrženlivost k SSSR a k budování socialismu. Po roce 1991  následovaly  krátce po sobě  nástupnické  skupiny jako pentagonála, hexagonála …

Postupně přibývalo zemí k spolupráci ve společném geografickém a společenskohistorickém kontextu. Jenomže mnohým se jevilo atraktivnější opustit střední Evropu   a začlenit se do západoevropských struktur. Zdálo se výhodnější být  nepochybnou  součástí  západu, který se dlouhodobě jevil pokročilejší, produktivnější, výnosnější. Vývoj  v Evropě byl  skutečně nerovnoměrný. Zatímco západní Evropa zaznamenala od 15. století prudký  ekonomický a  všeobecně celospolečenský pokrok, vrcholící  revolučním ustavením  svobody a lidských práv, ve střední Evropě  dlouho trval zpátečnický feudalismus, přežitky  nelidského nevolnictví, více méně absolutisticky tu vládly  rodové dynastie, nadřazená  aristokracie a církev. Již po první světové válce bylo jasné, že demokracii ve státech střední Evropy nezaručí automaticky  instituce, převzaté ze západu. Že  nestačí parlament a volební právo či stranický systém, protože je zapotřebí aktivních a zodpovědných   lidí s rozhledem. . Přípravy nových generací, jejich způsobu myšlení a práce  a  stylu vedení a řízení. Situace se svým způsobem opakovala i po 2.světové válce. I tehdy bylo zapotřebí zabezpečit politické vzdělání, naučit zodpovědnosti a  odvaze  překonávat  nevědomost a přežitky zaostalosti. Ale nedostatek zkušeností s demokracií byl ve střední Evropě i po roce 1989.  Mnozí si situaci usnadnili bezvýhradným příklonem k západu, bez ohledu na to, že tamější režimy v nejednom případě postihla už úpadková krize demokracie.  Vstoupili jsme do EU r. 2004. Mohli a měli  jsme jít svou cestou. Hledat a tvořit, zhodnotit a porovnat vlastní i cizí zkušenosti, ne bezhlavě přijímat a napodobovat. Nečekat, až dojde  k určitým střetům o rovnoprávnost a suverenitu,  až začnou   probleskovat  velmocenské  ambice  ve vztahu k  malým národním státům. Jsme v situaci, kdy o našem postoji a o našem dalším usilování  může  rozhodnout jen  hlavní  historické kritérium: Evropská unie má smysl jen tehdy,

když není samoúčelným cílem, ale prostředkem, který vede k vyššímu stupni lidskosti,  humanity a kultivace lidského světa a života.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Převzato z http://www.ceskenarodnilisty.cz

 




Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*