Ethan Couch z texaského Kelleru, který zabil 4 lidi dostal jen podmínku

Ethan Couch z texaského Kelleru, který zabil 4 lidi dostal jen podmínku

Není nad to mít schopného advokáta. O tom by mohl vyprávět šestnáctiletý Ethan Couch z texaského Kelleru, který 15. června 2013 v Burlestonu (rovněž v Texasu) v opilosti zabil svým autem čtyři lidi a několik dalších vážně zranil. Žaloba pro něj navrhovala trest odnětí svobody na dvacet let, zatímco obhájce povolal na pomoc psychologa; ten ve svém expozé před soudem prohlásil, že Couch není žádný pachatel, nýbrž oběť. Oběť vlastních bohatých rodičů, kteří ho špatně vychovali a nevštípili mu žádné mravní zásady; vinou jejich nesvědomitosti z Ethana vyrostl typický rozmazlený synáček, uvyklý bezstarostnému životu v luxusu.

Je tedy zřejmé, že nemůže být potrestán tak, jak bylo navrhováno, neboť nebyl s to posoudit dosah svého jednání. On sám (tedy psycholog) by pro něj navrhoval pobyt v nápravném zařízení v délce jednoho až dvou let a bez jakéhokoli kontaktu s rodiči. To by prý mělo stačit k jeho nápravě.

K všeobecnému překvapení soudkyně na tento návrh přistoupila a Couche odsoudila k „převýchovné terapii“, doplněné desetiletou podmínkou. A jako by té shovívavosti bylo málo, dostal od ní obžalovaný ještě bonus ve formě pobytu v prestižním ústavu v jižní Kalifornii, což jeho zlotřilé rodiče bude stát půl milionu dolarů ročně. Zajímalo by mě, co to Ethanu Couchovi přinese. Patrně nic – kromě přesvědčení, že si bude moci i po zbytek života dělat co chce a všechno mu projde, protože to on je přece oběť a teď to má i soudně potvrzené!

Je pravdou, že tento verdikt je extrémem i v zemi tak zamořené právníky a soudy, jakou jsou Spojené státy. Však také okamžitě vyvolal vlnu nesouhlasu a rozhořčení a výraz affluenza,který psycholog u soudu použil jako označení „diagnózy“ (jde o termín, složený ze slov affluence a influenza, a lze jej volně přeložit jako „chorobná bohatost“), se rázem stal notoricky známým. Otázkou nicméně je, jak dlouho bude ještě trvat, než se z extrému stane norma. Nejde totiž o ojedinělý exces výstřední soudkyně a prohnaných advokátů, ale v tomto rozsudku jako by byl vyjádřen určitý směr uvažování, jímž se západní společnost v několika posledních desetiletích ubírá. Směr, v němž je tradiční princip osobní odpovědnosti jednotlivce za svůj život a za skutky, které vykoná, obrácen vzhůru nohama a změněn v pravý opak.


Směr, v němž se ze zločince stává oběť a z oběti zločinec. Jedině v takovém prapodivném světě se může stát, že majitel obchodu, hájící svůj majetek proti lupičům, je postaven před soud s obviněním z napadení, zatímco pachatelé div nedostanou vyznamenání. Je to svět výmluv, v němž přestáváme viníky trestat a začínáme je ospravedlňovat. Vždyť oni za to nemůžou – to je vina genů, prostředí, výchovy, rodiny, školy…dosaďte si sami, co vás napadne.

Kupodivu ani ty majetkové poměry nehrají tak významnou roli. To bychom museli přijmout premisu, že nejbohatší lidé jsou také nejzkaženější a že čím je člověk chudší, tím je ctnostnější. Jenomže tak to prostě není a argumentace, použitá právníky Ethana Couche, byla vymyšlena ad hoc právě proto, že jejich klient shodou okolností pocházel z majetné rodiny. Kdyby byl synem dejme tomu nevýznamných hispánských imigrantů, tvrdili by, že za to, co spáchal, může chudoba jeho rodičů, kteří mu nemohli dát řádné vychování, protože na to neměli peníze. Výsledek by byl stejný, jen by zřejmě skončil v méně nóbl nápravném zařízení.

Je ostatně pozoruhodné, že podobný způsob nahlížení na pachatele kriminálních činů byl rozšířen jak v nacistickém Německu, tak v sovětském Rusku. V obou režimech byli zločinci pokládáni za oběti někdejších dekadentních poměrů (tj. Výmarské republiky a carismu), jež je třeba nikoli bezúčelně držet pod zámkem, nýbrž patřičně převychovat, aby se zbavili svých špatných vlastností a stali se platnou součástí nového pořádku. Všechny tyto sociálně inženýrské experimenty vedly jedině k relativizaci veškerých mravních hodnot a ztrátě víry v právo a spravedlnost a současné snahy tento destruktivní vliv ještě posílí. Kauzální vztah zločin-trest nelze jen tak zrušit; „lepšího člověka“ nevytvoříme tím, že jeho delikty zlehčíme nebo popřeme. A vůbec nejlepší by bylo žádného „lepšího člověka“ netvořit a začít zase nazývat zločin zločinem a oběť obětí. Kdybych soudil Ethana Couche já, neposlal bych ho ani do vězení ani do žádného ústavu. Nařídil bych mu, aby u místa nehody postavil vlastníma rukama pomník a každý rok ve výroční den chodil prosit příbuzné zabitých za odpuštění. Možná by mu to pomohlo víc než sto převýchovných pobytů dohromady.

zdroj : crimeblog.dallasnews.com/  vyšlo na : zemavek.sk

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*