Erdogan trpí smíšenou poruchou osobnosti a je nebezpečný

Erdogan trpí smíšenou poruchou osobnosti a je nebezpečný

Kurdský spisovatel, překladatel, lékař a podnikatel Yekta Uzunoglu mluví o tom, v čem představuje turecký prezident hrozbu pro Evropu a jaký je jako osobnost. Jeho nebezpečnost mnoho lidí podle něj nevnímá.

Uvědomuje si prezident Erdogan důsledky svého sporu s Evropou? Je na ní přece ekonomicky dost závislý. Myslí si, že to může vyhrát?

My se z Evropy na konflikt díváme z našeho evropského pohledu a Erdogan ze svého pohledu, kdy si „oprávněně“ myslí, že islám v jeho osobě má konečně šanci zvítězit nad Káfiry a že vejde do dějin jako zachránce turkoislamismu. Možná je pravda, že je Erdogan z našeho pohledu – zatím – ekonomicky závislý na Evropě, ale Evropa je též závislá na Turecku a Erdogan moc dobře ví, jak v Evropě často zájmy podniků převyšují nad národními a evropskými zájmy. Co si Evropa počne, když Erdogan všechny evropské podniky v Turecku prostě zestátní? Vyhlásí Evropa Turecku válku? To asi ne, že? Přitom zestátnění by v Turecku nebylo nic mimořádného. Zestátnění se i v zemích Středního východu dělo od šedesátých let dost často. Kdyby si Erdogan nemyslel a nevěřil tomu, že své spory vyhraje, přece by nepostupoval tak, jak dnes postupuje! Copak Hitler nevěřil, že vyhraje? Nebo Mussolini?



Ten seznam výhradně v sebe věřících osob jen v 20. století a jen na evropském kontinentě, je nechutně dlouhý. Nebezpečí, které představoval Hitler, tenkrát Evropa také nebrala dost vážně, evropští politici si mysleli, že se to přece nemůže stát, bránili se realitě, nechtěli vidět ambice Hitlera na ovládnutí Evropy a světa, Hitler se přitom chtěl stát nejmocnějším světovým vůdcem! Erdogan je vůdce, chce být vůdcem ideologie, které věří! Je to náš problém, že nemůžeme pochopit, že by někdo věřil v – pro nás –  tak absurdní, a dokonce šílenou ideologii. To je ale skutečně jen náš, NÁŠ PROBLÉM!

On a jeho „bratři“, jako je Saúdská Arábie, Katar a další islámské státy, mají v rukách proti Evropě několik život ohrožujících zbraní. Jedna z nich jsou uprchlici a to nejen ze Sýrie, ale i z Afriky. Teď jsem pobýval jeden a půl měsíce v severní Africe a tam čekají na cestu do Evropy miliony a miliony mladých, zdatných, islamistickou ideologií nakažených, bojeschopných, odhodlaných mladých mužů. Mnoho z nich vidí v Erdoganovi svého vůdce, který dokáže porazit Evropu. Stačí, aby jim „někdo“ jen dodal nafukovací čluny a motory do nich a už je Evropa destabilizována. Před cca 10 dny nějaká turecká, podle všeho dodavatelská loď přivážející nafukovací čluny pro uprchlíky byla přepadena u břehů Lybie, o tom se v médiích ani nemluvilo. Zdá se, že ten „někdo“ z Evropy loď přistihl při činu a potopil ji… učinil též vše, aby se o tom moc nemluvilo.

Co je podstatou turecko-kurdského konfliktu?

Podstatou turecko-kurdského konfliktu je to, že po mnohonárodním osmanském impériu, Osmanské říši, byl založen na části území této Osmanské říše, nacionální stát Turecko. Turecko nechtělo a ani nyní nechce na území „svého“ státu akceptovat existenci  či koexistenci jiných etnik. Kurdové, Arméni, Řekové, Asyřané byli v na tomto území tisíce let před příchodem Turků z Asie do Malé Asie ve 12. století. Dodneška Kurdové žijící v Turecku – cca 20 milionů – nemá právo na výuku ve své mateřštině. Kurdština není do dnešního dne v Turecku úředním jazykem. Kurdové nemají právo na univerzitách či jiných akademických institucích bádat o svých dějinách, literatuře atd. Jsou prostě občany druhé a třetí kategorie. Proto Kurdové vedou od roku 1925 válku za svá základní lidská práva. Erdogan všemi prostředky potlačuje základní lidská práva de facto dvaceti milionů svých občanů, jako jsou Kurdové, a přitom osobně klidně opakovaně obviňuje i Angelu Merkelovou z nacismu! Toto je jeho chápání práva a spravedlnosti.

Jaké má Erdogan osobní charakteristiky, kdo vlastně je?

Erdogan je vcelku nevzdělaný člověk. Nemá snad ani vysokoškolské vzdělání a je zastáncem turkoislamistické ideologie, kde vidí svou historickou šanci konečně porazit Evropu. Chce se stát sultánem sunnitských mohamedánů, v současné době je předsedou Organizace islámské spolupráce a disponuje druhou největší armádou v NATO. Z psychiatrického hlediska bychom možná mohli říci, že se jedná o osobu se smíšenou poruchou osobnosti, a tato osoba je o to nebezpečnější, že k té případné poruše osobnosti je třeba navíc přičíst fakt, že pochází ze společnosti nesoucí jinou etiku, než jaká etika je vlastní lidem ve společnostech, které prošly feudalismem. Pro jeho společnost byl, je a bude prioritní především CÍL, nikoliv prostředek. O to nebezpečnější je Erdogan, že je v zajetí své antietiky. Co musí ještě Erdogan učinit, aby si konečně Evropa začala uvědomovat, s jakou nebezpečnou osobou má co do činění? Ještě minulý týden opět veřejně vyhrožoval Evropě, že se brzy žádný Evropan nebude moci volně pohybovat v ulicích, že? Co ještě musí říct či dělat, aby EU se probudila?

Jakou může mít šanci na spojenectví s Ruskem a může mu to něco přinést?

Současný a budoucí „vztah“ Turecka s Ruskem rozhodně nebude spojenectví. Je a bude to vztah „kdo z koho“!

V turecko-ruských vztazích jsou fáze do doby Říjnové revoluce, od Říjnové revoluce do rozpadu Sovětského svazu, od rozpadu Sovětského svazu k sestřelení ruského letadla a od sestřelení tohoto letadla do dneška a do brzké budoucnosti.

Sestřelením letadla se Rusko a především Putin probudil a vysvobodil se ze svých „chlapských sympatií“ k Erdoganovi. Nyní hraje Rusko s Tureckem mistrovskou diplomatickou hru, kde vede na všech frontách, aniž by Putin učinil jakýkoliv ústupek vůči Turecku. Rusko rozhodně již nikdy nebude s Tureckem tak neopatrné, jako bylo od roku 1990 do sestřelení letadla. Již nikdy nepřipustí, aby Turecko mohlo zneužít různé menšiny, jako jsou Čečenci či Tataři na Krymu, nebo turko-islamistické země, jako je Turkmenistán, Ázerbájdžán atd. ve svém zajmu. Tomu je konec.

Má skutečnou podporu obyvatel, nebo se ho bojí?

Pokud Erdogan vystupoval jako islamista,  měl dlouhodobě kolem 50 procent podpory svých občanů. Od té doby, co vytáhl ještě nacionalistickou tureckou kartu, jeho popularita rapidně stoupla. Bohužel v Turecku není ani jedna jediná demokratická či po demokracii volající politická strana. Jediná demokratická strana je kurdská, jejíž představitele a poslance nechal Erdogan uvěznit.

V tureckém parlamentu jsou čtyři politické strany, a sice Erdoganova s 52 procenty, pak Ultranacionalistická strana Turecka strana s 14 procenty, ta od doby, co se Erdogan obrátil k islamismu a vytáhl nacionalistickou tureckou kartu, bezpodmínečně podporuje Erdogana. Pak je v parlamentu Kemalistická strana (po Mustafu Kemalovi Atatürkovi), to jest nacionalistická, která Erdogana podporovala při jeho útocích na adresu Evropy v posledních měsících a asi bude nadále podporovat, pokud Erdogan zaútočí na Evropu. Pak je tam ta výše zmíněná kurdská strana, jejíž představitelé a valná část poslanců se nachází v současné době ve vězení. Erdogan tedy od té doby, co útočí jako ultranacionalista a ultraislamista, má podporu i všech ostatních tureckých  stran zastoupených v parlamentu. A jeho popularita mezi Turky v Evropě? Jeho strana získala během posledních voleb jen v SRN víc než 65 procent hlasů tam žijících Turků a tam žádný strach není a nemusí se ničeho bát, že?

Jaká může být budoucnost Turecka v nejbližších letech?

První a dost vážný signál o budoucnosti Turecka přišel cca 30. ledna 2009 z jednání Světového ekonomického fóra ze švýcarského Davosu, kdy Erdogan jako řečník na pódiu neobvykle brutálně zaútočil na dalšího řečníka, a sice na izraelského prezidenta Šimona Perese. Následně v květnu 2010 přisel ještě vážnější signál, když vládou podporovaná nadace poslala loď jménem Mavi Marmara do Gazy, aby údajně prolomila izraelskou blokádu Gazy. Tehdy už musel Izrael vojensky zakročit. Tyto dva signály, aspoň pro mě, byly dostatečné. Ukázaly, že se Turecko vydává na cestu druhého Íránu v regionu. Nebožtík Šimon Peres sice krátce před svou smrtí řekl, že nedovolí, aby v regionu vznikl druhý Írán destabilizující region, ale asi nebyl dost dobře slyšen. Já si myslím, že Turecko je a už zůstane daleko největším nebezpečím nejen pro region Středního východu, ale i pro Evropu, jelikož Turecko disponuje daleko většími a nebezpečnějšími zbraněmi, než Írán. Připomenu jen poslední události z Nizozemska, kdy jeden z Erdoganových ministrů řekl: „Nizozemsko má sice 48 000 vojáků, ale my tam máme svých 400 000…!“ Co dodat? Jak se má ještě Erdogan a jeho ministři vyjádřit, aby Evropa pochopila, co říkají?




Loading...

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*