Chceš porazit protivníka? Vychovej jeho děti!

Chceš porazit protivníka? Vychovej jeho děti!

Motto dnešního školství: „Ale já tomu nepotřebuji rozumět; vše, co potřebuji, je správná odpověď.“

Kamkoliv se dnes podíváme, vidíme odborníky a politiky, kteří argumentují ve prospěch restriktivnější školní výuky. Samozřejmě, že nepoužívají slovo “restriktivní”, ale je to v podstatě to samé. Chtějí více standardizovaných testů, více domácích úkolů, více dozoru, delší školní dny, delší školní roky a více sankcí vůči dětem, které jedou na den či dva na rodinnou dovolenou. Toto je oblast, s kterou politici z hlavních stran, na každé úrovni vlády souhlasí. Více školní výuky nebo přísnější školní výuka je lepší než méně.

Každý z nás ví, když se zastavíme a zamyslíme se nad tím, že to nejdůležitější v našem životě není to, co jsme se „naučili ve školce“, ani to, co jsme se naučili později ve školních lavicích. Namísto toho je to to, co jsme se naučili, když jsme si dopřáli luxus učit se od rodiny, následovat autentické zájmy, hledat odpovědi na to, co nás zajímá a co vyžaduje situace. Díky těmto prostředkům jsme získali schopnosti, hodnoty, myšlenky a informace, které nám zůstanou po celý život, ne jen do dalšího testu.

Pokud se nacházíme v optimálních podmínkách, učíme se rychle, víme komu věřit a komu ne, víme, jak dosáhnout pomoci od ostatních, jak pomáhat těm, kteří to potřebují a jak projevit uznání. Žádostivost a touha poznat okolní svět nás doprovází od narození, chceme zjistit, co jsou zač lidé, kteří nás obklopují a jaké kulturní prostředí po generace budovali. Tuto přirozenou touhu však ničí současná koncepce školství, která nás přesvědčuje o tom, že jsme nekompetentní, že otázky, na které chceme znát odpověď a přání, která si chceme splnit, nejsou podstatná, a že cílem našich životů je podřizovat se těm, kteří nám vládnou. A mnozí pomatení rodiče toto fanaticky podporují a svěřují vlastní děti dezinformační mašinérii v zajetí představ, že to tak ,,má dělat“ každý ,, spořádaný, autoritu poslouchající občan“.



Úlohu školních osnov jsem rozebral ve svých minulých článcích ( např. http://svobodnenoviny.eu/soucasne-skolstvi-likviduje-mladez-vyroba-nervaku-fetaku-a-trosek/ ), tentokrát bych rád rozporoval některé reakce ,,učebnicových“ bio-robotů beznadějně závislých na korporátním ,,matrixu“.

Multimiliardová mašinérie se nezmění, my ji musíme připravit o zdroje – vzít si zpět výchovu a směřování našich dětí

Jako dospělí máme určitou zodpovědnost vůči našim dětem a dětem na celém světě. Je naší zodpovědností vytvořit bezpečná, zdravá a vlídná prostředí, ve kterých se mohou děti vyvíjet. Je naší zodpovědností zajistit, aby děti měly správné jídlo, čerstvý vzduch, netoxická místa na hraní a mnoho příležitostí komunikovat s ostatními lidmi v celém věkovém spektru. Je naší zodpovědností být vzory slušného chování. Ale jedna věc, o kterou se údajně nemusíme starat, je vzdělání našich dětí.

Podle takzvaných ,, odborníků“ se nemusíme starat o školní osnovy, o plány výuky, o motivování dětí k učení, o testování a o všechno ostatní, co zahrnuje tzv. „pedagogiku“. Je to stejné jako bychom pracně vypravovali vlak, sháněli dostatek vozů, obsluhy, nafty a pak nám bylo jedno jestli má vůbec volnou nebo dokonce postavenou trať, kam pojede, kolik osob v něm bude cestovat a jestli vůbec ten vlak někam dojede. Pro to existuje krásná ruská hláška ето дебилы!

Globalizace je ve své podstatě proces technologického sjednocování práce, nikoli její ,, dělba“, jak se dnes učí. Současná koncepce školství nejenže zakládá obory, které parazitují na narůstající obecné nevědomosti a ztráty přehledu v moderní organizaci správy, ale tím blokuje i potřebnou změnu v pracovním procesu. Slavný ekonom John Maynard Keynes ( spolutvůrce poválečného ekonomického systému západních zemí, který fungoval do přelomu 70/80. let ) v roce 1930 předpověděl, že na konci 20. století bude technologie tak vyspělá, že země jako Velká Británie nebo Spojené státy dosáhnou patnáctihodinového pracovního týdne. Podle všeho měl pravdu. Technologicky jsme toho docela dobře schopni, a přesto k tomu nedošlo. Viník? Asi nikoho už nepřekvapí, že zejména degenerované školství.

Jedno nedávné srovnání zaměstnanosti v USA v roce 1910 a v roce 2000 nabízí výmluvný obrázek (a jen dodávám, že my ho celkem věrně kopírujeme). V průběhu minulého století se dramaticky snížil počet lidí sloužících v domácnostech a zaměstnanců v průmyslu i zemědělství. Zároveň se ztrojnásobil počet „profesionálních, manažerských, úřednických, prodejních pracovníků a zaměstnanců ve službách“. Jinými slovy, produktivní zaměstnání se, přesně podle předpovědi, výrazně automatizovala (i když započítáme průmyslové dělníky globálně, včetně pracujících mas v Indii a Číně, stejného procenta světové populace, jako tomu bývalo kdysi, jejich počet stejně nedosáhne).

Ale místo toho, aby se masivně zkrátila pracovní dobu a světové populaci dostala volnost věnovat se vlastním projektům, zálibám, vizím a představám, sledujeme rozsáhlou hypertrofii ani ne tak „služeb“, jako spíš administrativního sektoru, který se snaží držet krok s informační obměnou, který vytváří a pohlcuje řadu nových odvětví, jako jsou finanční služby nebo telemarketing. Vedle toho jsme svědky nevídané expanze sektorů jako firemní právo, akademická nebo zdravotní administrativa, lidské zdroje a public relations, přesně jak jsem popsal nesmyslnost současné koncepce ve svém předchozím článku o školství.

Zatímco někteří hledí na současné školství jako na ,,budoucnost“ ( svých potomků ? ), ve skutečnosti je to přežitek, vřed, který brzy praskne.

Povinná školní docházka současného typu a rámcové programy byly zavedeny v době, kdy se svítilo svíčkami

Značná část lidí hned začne ,, argumentovat“ ,,nezbytností“ současného paradigma. Další se při pomyšlení na změnu ,, zježí“ a hned řeknou ,,A komu máme dát děti?“ ( když ne tedy výrobcům „lidských zdrojů“ ). Kam je dávali vaši předci po tisíce let? Současná koncepce výchovy a výuky mimo kruh rodiny je stará sotva 250 let. Rámcové vzdělávací programy nelze stavět na 200 let staré koncepci školství a na argumentech o zájmech programu ( máme sloužit programu nebo program nám..) Od poslední reformy roku 1849 se již více než 170 let oprašuje starý systém školství z doby začátku průmyslové revoluce, kdy se svítilo svíčkou a hlavním pohonem byla pára. Tehdy nebylo nazbyt, než vyznat děti do institucí, protože v počátcích průmyslové revoluce velká část ( bohužel nejen ) dospělé populace pracovala 12 – 16 hodin denně, byla negramotná a velmi chudá, nebyly žádné moderní technologie komunikace a přenosu informací.

Ve druhé polovině osmnáctého století se pomalu, ale jistě, začalo měnit doposud feudální hospodářství v Rakouské monarchii. Přechod na protoindustriální manufakturní a strojovou výrobu předznamenával průmyslovou revoluci, která měla do srdce Evropy dorazit přibližně o sto let později. Se složitějšími výrobními postupy, se neoddělitelně pojila i poptávka po kvalifikované pracovní síle. Chtěla-li Marie Terezie prosperující a moderní stát, bylo zvýšení gramotnosti a rozšíření aspoň základního vzdělání na co nejširší vrstvy obyvatelstva, nezbytnou nutností. Byrokratické Rakousko potřebovalo schopné, pracovité a kvalifikované plátce daní.

Od druhé poloviny 20. století se tato koncepce školství stala kontraproduktivní, vzhledem k míře obměny informací v kultuře a uchopením školské koncepce mocenskou a finanční oligarchií v globálním prostředí.  Současně již netrvá hlavní důvod zavedení tohoto systému a to existence předindustriální a protoindustriální společnosti, kterou nebylo v tehdejším technologicko – sociálním prostředí možno vzdělávat jinak, než podřízením se rámcovým programům a naprosté centralizaci rozhodování. Pohled například na současného ministra školství, který v době pandemie koronaviru chce otevírat první stupně základních škol ( kde jsou nejvíce neposední žáci ), je opravdu marnost nad marnost. Naprostá myšlenková a intelektuální vykastrovanost. Úkol zněl jasně: není alternativa, pojedeme si svou stále dokola. I kdyby okolo padaly atomové bomby, my musíme manifestovat, že se vždy vrátíme k tomu samému. Ať padají zase ( současná krize  není nic jiného než, že v průběhu delšího časového úseku, který předcházel této krizi, vzdělávací systém a panující defekty kultury stihly zmrzačit vnímání světa, morálku a celkovou psychiku několika pokolení, které jak dospěli, přivedli společnost postupně na pokraj katastrofy ) !

Prostě když to nefunguje, tak toho ještě přidáme. Když to nejde silou, půjde to ještě větší silou! Ne, nepůjde, ale můžeme si to chvíli myslet, abychom uspokojili své věřiteleJ

 

Daniel Novák




Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*