Čeští nedotknutelní jsou jak minové pole…

Čeští nedotknutelní jsou jak minové pole…

Nejsou ale, jako indičtí nedotknutelní, z nichž prý pocházejí i čeští cikáni, neboli Romové, jako zase americkým černochům se říká Afroameričané, i když nejsou. Zářným příkladem je Obama, který se v USA snad ani vůbec nenarodil.

Se jménem Václava Havla se mi váže vzpomínka na rok, přibližně, 1965, kdy nám bylo sedmnáct a měli jsme rádi divadlo, i když jsme si tam nemohli se spolužačkami okusovat hlavy. Žádné jsme totiž neměli.

Klub mladých diváků nám za hubičku obstarával lístky do různých pražských divadel, nejvíce nám ale utkvělo v paměti Divadlo na Zábradlí. Viděli jsme tam taškařici Alfreda Jarryho Král Ubu s Janem Libíčkem v hlavní roli, což byl excelentní zážitek.

Ale největší „prču“ v nás vzbudila hra mladého, nadějného a socialismu oddaného autora Václava Havla Zahradní slavnost, po které jsme měli v hlavě doslova včelín a někteří kamarádi, až do úplného zhloupnutí, opakovali hlášky z té hry.

Hry Václava Havla se mi zdají tak trochu homeopatické. Podobně jako homeopatikum funguje nejlépe ve velmi zředěné formě, tak i hry Václava Havla mu okavidně dělají nejlepší pověst, když se vůbec nehrají.

Je škoda, že zatím nikdy nikdo nezdokumentoval ten úspěch Havlových her v cizině, protože nový mercedes je prostě nový mercedes i v Německu a mnozí i tam o něm sní a nemohou si ho dovolit. Úspěch to proto musel být značný, když přinesl tak relativně velký zisk.

O Havlovi psát je, s prominutím, opravdu o držku. Tedy alespoň o tu slovní, na Internetu. Autor si obvykle přečte, že Havlovi nesahá ani po podrážky jeho bot a měl by jít zpytovat svědomí nejlépe buď někam do kanálů nebo snad dokonce do pravdoláskového nápravného zařízení.

A abych trochu rozčeřil hladinu, tak nakonec řeknu, že stále ještě nemám jasno s tím Sjezdem spisovatelů v roce 1967. Tehdy mi bylo 19, byl jsem dospělý, trestně odpovědný a v principu jsem se mohl i oženit.

Proto mi není jasné, jak se synek z velkoburžoazní, ale nikterak perzekvované, rodiny na tribunu toho sjezdu dostal. Napadají mě tři možnosti a rád si přečtu čtvrtou:

  1. Buď byl tím socialismem tak nadšený a dával to veřejně najevo, že prostě dostal „volnou kartu“
  2. Nebo opravdu těch několik let v té KSČ byl a pak se není čemu divit
  3. A nebo to byla na základě doporučení KDP. Komory daňových poradců.

A to už jsem si šlápl pěkně do hovna a mohu tak ztratit několik slov o druhém, nedotknutelném idolu našich pravdoláskařů, Věře Čáslavské.

Tu jsme, svého času, všichni milovali. Moc hezká blondýna v gymnastickém dresu, kdo by ji neměl rád? Fandili jsme jí a z medailí jsme se těšili. Ovšem, ty medaile jsou, myslím si, rozdělovány stylem jako za plavání.

Phelps také získal řadu medailí, ale v podstatě za totéž. Za plavání. Jednou tak, podruhé onak, ale stále za plavání. Co by se stalo, kdyby se všechny ty plavecké disciplíny sečetli, jako se to dělá při desetiboji a na závěr by byla jedna sada medailí za plavání?

Tím ovšem vůbec nechci snižovat zásluhy paní Věry a její medaile. Ale myslím si, že v mnohých jiných druzích sportu je naprosto nemožné získat více než jednu olympijskou medaili na osobu.

Podle mě, paní Věra byla idealistkou a tou zůstala až do svého skonu. Nevím, jestli byla v KSČ, ale vůbec bych to nevyloučil. Podepsala komunistický pamflet Ludvíka Vaculíka 2000 slov, takže si nemyslím, že byla antikomunistkou.

Vzhledem k tomu, že jednu z medailí věnovala Alexandru Dubčekovi, tak byla příznivkyní naivního směru, který si říkal „demokratický socialismus“ neboli „socialismus s lidskou tváří“ a s jeho filozofií byla propojena pupeční šňůrou.

Zde, ta tomto záznamu z předvolební prezidentské debaty https://www.youtube.com/watch?v=MI4q7jSrgj0 říká Věra Čáslavská, že KSČ byla zločineckou organizací. A nebyla jí náhodou již odjakživa a nikoli až po vpádu sovětských vojsk?

Ať je to tak nebo onak, Věra Čáslavská se s plným vědomím toho, co dělá, pustila do politického boje. Ať měla osobní problémy jakékoli, tak ty by měly zůstat jaksi tabu a nebýt veřejně pitvány. Ale, ten,kdo jde do politiky, musí s nějakou tou ranou počítat.

Ovšem, kam by naše společnost dospěla, kam by dospěla naše demokracie, kdyby zde měly narůstat seznamy osob, které jsou nedotknutelné nebo o kterých již ti nahoře vyřkli svůj promíjející soud?

A nejsou to jenom tito dva jmenovaní, ale kromě jiných také třeba novinář Ferdinand Peroutka, který také velmi dobře slouží k útokům na prezidenta Zemana a který sice není tak tabuizován, jako tito dva, ale též je zde vehementně bráněno v pojmenování věcí jeho se týkajících.




Podobné články

Ochrana společnosti či cenzura

Ochrana společnosti či cenzura

Na začátku článku, kterým bych chtěl alespoň prozatím uzavřít sérií článku věnovaných problematice mediální cenzury…

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*