Černá kniha kapitalismu (část třetí)

Černá kniha kapitalismu (část třetí)

Černá kniha kapitalismu pojednává o zločinech, které způsobilo období feudalismu, kapitalismu a neoliberalismu. Z knihy se můžeme dozvědět zajímavé informace o zločinech, které společně napáchali kolonialismus, otrokářská ekonomika a kapitalismus. Dále jsou v knize informace z temné historie o masakrech a represích v Íránu, fašistické anexi východního Timoru, Iráku jako oběti ropy, Černé Africe pod francouzskou kolonizací, Alžírsku v letech 1830 – 1998, Severoamerických intervencích v Latinské Americe, Spojených státech, mccarthismu a nedokončeném snu.

Masakry a represe v Íránu

Začátky válek o ropu se datují od roku 1870, kdy země byla dlouhou dobu pod zahraničním vlivem, především anglickým a ruským.  Ale první závažnější obtíže nového režimu se udály od konce 1944 s komunistickým povstáním v Ázerbajdžánu podporovaným SSSR. Potlačení je kruté a přestavuje 200 mrtvých denně. Obrovské manifestace na podporu Ázerbajdžánu se konají v Ispahanu a v Teheránu před parlamentem z iniciativy strany Tudeh, jsou potlačeny neméně divoce.

Dne 30. dubna 1951 je v Parlamentu přijat zákon o znárodnění Íránské ropy, který odebírá Anglo-Íránské společnosti obrovská ropná pole. Státní převrat v roce 1953 vrátil Írán do závislosti anglo-amerických ropných společností. Potřebné fondy na tento převrat byly dodány Spojenými státy ve výši 400.000 dolarů prostřednictvím banky Melli v Íránu. Je tak vytvořena národní společnost Íránské ropy. Konsorcium tak musí vrátit část z 260.000 km2 ropných polí, která kontrolovala.

Peníze z ropy začínají přicházet proudem, a zatímco Achraf si dává stavět palác se střechou pokrytou zlatými fóliemi, tak bída obyvatelstva nebyla nikdy tak nesnesitelná. V roce 1961 kupříkladu došlo ke stávce cihlářů v Teheránu. 30.000 osob, obětí krutého vykořisťování. Dostávají 35 rialů (25 F) za výrobu 1.000 cihel, které přinesou podnikateli 3.500 rialů. Policie se oddá masakru. V letech 1960 až 1979 doprovázejí tato četná hnutí davu a protestů, tisíce mrtvých.

Četní Íránští intelektuálové a umělci prošli šachovými žaláři, jiní doznali pod mučením, že jsou komunisty, a pak to odvolali. Mnozí zatčení vykazovali jizvy a následky mučení. Jiní odsouzeni za zavřenými dveřmi, které byly závislé na vojenských soudech činících rozhodnutí, a která nikdy nebyla zdůvodněná – okamžité propravy a úmrtí v důsledku mučení a jiné obvyklé praktiky.

Například agenti SAVAKu nutili pana Asghara Badizadegana, aby se posadil na elektrickou židli, kdo ho pálili čtyři hodiny. A podle advokáta Baudelota se obvykle praktikovalo mučení blízkých příbuzných, kde se znásilnila žena před očima manžela nebo se mučily děti včetně těch malých, aby se vynutilo přiznání. Odhadem bylo v roce 1977 umučeno ve vězení SAVAK kolem 300.000 osob během 20 let jeho existence.

Fašistická anexe východního Timoru

Souostroví nacházející se 350 kilometrů od Indonésie a 500 kilometrů od severu Austrálie. Domorodé obyvatelstvo zde činilo zhruba kolem 600.000 obyvatel, z toho 90 % vesničanů. V roce 1975 se fašistická Indonésie ovládaná generálem Suhartem připravila uskutečnit anexi východního Timoru.

Chování Indonéských vojáků bylo kruté. Masakrovali bez milosti ženy, děti, starce ve všech vesnicích. Indonéská armáda ABRI použila chemické zbraně současně s napalmovými bombami. Veškeré zde použité zbraně, dodaly téměř výhradně Západní kapitalistické státy a Spojené státy americké.

Fašistické barbarství, které bylo diskrétně schválené a podporované Američany a úmyslně ignorované západními mocnostmi vykazovalo znaky genocidy. Amnesty International hovořila otevřeně o systematických propravách civilních obyvatel, vojáků i zajatců.

Bylo vytvořeno kolem 150 speciálních táborů, které zadržovaly 250.000 až 350.000 osob. Tyto osoby byly určeny k likvidaci. Neměli k dispozici potravu a trpěly epidemiemi. Tato válka kolonialistického výboje vedená fašistickým státem podporovanými mezinárodním kapitálem, nabyla charakter genocidy.

Samotné Indonéské zdroje udávají od 170.000 do 212.000 mrtvých. Představitelé katolické církve udávají hodnověrnější hodnocení – 308.000 až 345.000 obětí. A to u obyvatelstva, které mělo na začátku střetu 600.000 obyvatel. Je tedy zcela na místě odhad, že dvě třetiny obyvatel východního Timoru bylo zdecimováno.

Irák oběť ropy

Boje o ropu začali v Iráku v roce 1908. Dohoda Německa a Osmanské říše o stavbě železnice spojující Berlín s Bagdádem o provádění ropného průzkumu nebyla po chuti Velké Británii. Ta vtrhla do Iráku, tehdy turecké provincie, v roce 1914 s pomocí indických jednotek. Tato událost byla zřejmě jedna z příčin první světové války.

Po první světové válce Velká Británie a Francie vnutily svoji právní koncepci Střednímu východu a zakreslily v Paříži hranice odpovídající jejich ropným zájmům. Od roku 1920 do roku 1958 dochází ke vzpourám, které stojí národ ohromné oběti: represe, popravy, věšení spáchaná královskou mocí podporovanou Angličany.

V roce 1963 znárodnění ropy vyvolalo zlost kapitálu a těžařů ropy, kteří podnítili státní převrat. Jeho nositelem byla strana BAAS za pomocí různých skupin s anglosaskými zájmy a financovaná Kuvajťany. Po několikadenním bombardování  se vojenské juntě pomocí revoluce podařilo nastolit režim teroru. Tento státní převrat umožnil těžařům ropy dosáhnout svých cílů anulováním zákona č. 80 o znárodnění ropy, odvolání agrární reformy a vrácení půdy velkým vlastníkům.

Bylo zatčeno a umučeno 400.000 osob a 20.000 z nich již nikdy nevyšlo z koncentračních táborů. Zemřely v důsledku mučení nebo hromadných poprav. Velký počet odborářů, vedoucích funkcionářů komunistické strany, intelektuálů i pouhých protiimperialistických aktivistů bylo takto, během několika měsíců, zlikvidováno.

V roce 1975 dochází ke změně a nová moc znovu znárodňuje veškerou ropu. Zavádí rozsáhlý program rekonstrukce země, industrializaci, budování infrastruktury, vzdělávacího systému (Irák obdržel tři medaile UNESCO) a alfabetizační kampaň. Ropa musí sloužit rekonstrukci země.


Jenže americký imperialismus se vždy usilovně snažil příslušnou oblast oslabit a zajistit si tak ekonomickou moc. A tak Válka v Zálivu v roce 1991 přivede Irák o padesát let zpět.  Spojené státy podnikly v Iráku tři typy váky: vojenskou, embargo, a zničení sociální struktury.

Američané, kteří zakázali Saddámu Husajnovi tabun, sarin a yperit, tak nakonec sami si dovolili používat vakuovou bombu, nemluvě o napalmových a fosforových bombách. A co se týká uranu, tak ten měl údajně kontaminovat na 60.000 amerických a 10.000 britských vojáků.

Černá Afrika pod francouzskou kolonizací

V průběhu 19. století starý otrokářský režim zmizel, aby se uvolnilo místo „moderní“ kolonizaci.  V této kolonizaci „po novém způsobu“ si finanční skupiny, jež vyplynuly z fúzí a koncentrace velkých průmyslových a bankovních podniků – rozdělují trhy. Monopoly tak nahrazují volnou soutěž a v koloniích dávají na první místo vývoz kapitálu před vývozem zboží a dovozu surovin.

Pokud jde o válečné metody, tak ty jsou rychlé a neúprostné. Misionář R. P. Daigre popsal jednu událost následovně: „Na rozkaz sklízet kaučuk většina vesnic odpověděla odmítnutím. Na podporu místní správy byly do země vyslány létací kolony strážců kapitálu… Masa zotročených obyvatel tedy pracovala devět po sobě jdoucích měsíců, aniž by brala sebemenší odměnu.“

Od koloniální legendy k realitě – propaganda školních učebnic popisuje, co kolonialismus přinesl zotročeným národům: silnice, školy, nemocnice, zkrátka pokrok a civilizaci, tedy zlepšení jejich podmínek. Jenže skutečnost je zcela jiná, protože propojení některých tratí se nikdy neuskutečnilo, železnice a silnice byly totiž postaveny, a pak udržovány nucenou prací.

Tedy takzvané civilizování Afriky způsobilo „menší nehody“ – sucho umocnilo koloniální odvod potravin a práce, aniž by správa zajistila prostředky pro nutný zákrok. Oblast rovníkové Afriky byla vylidněna a pustošena zneužíváním koncesionářského systému (Středoafrická republika) nebo masovou těžbou dřeva.

Alžírsko 1830 – 1998

Války, které se vedly v Alžírsku od začátku až do konce ke krutostem. V 19. století běžně docházelo na vesnicích k bourání příbytků a vypalování úrody. Ničení měst se dotklo většiny oblastí nejen saharského Alžírska, ale zčásti i těch, v nichž nedocházelo k bojům.

Po roce 1962 se oživují vzpomínky na vyjímečnou infrastrukturu, kterou zde odkázal kolonizátor své kolonii, která se stala nezávislou – cesty, železnice, vinice, citrusové sady, zdravotnictví, Jakoby Alžírsko v roce 1830 nic nemělo a jakoby se  mu všechno dalo.

Alžír byl podle Rozeta svědkem toho, jak jeho malé předměstí Bab el Oued, bylo zčásti zbouráno a jeho kanalizace roztržena, aby mohli kolonizátoři napojit své koně. A domy v Oránu vojáci téměř všechny zbourali, aby měli dřevo z podlah, a aby si mohli vařit. Všechny vesnice v počtu asi jednoho sta v Malé Kabylii, byly vypáleny, všechny zahrady zpustošeny, olivovníky pokáceny.

Od roku 1865 do roku 1967 veřejné výdaje z titulu kapitálu prvních investic činily 1.531,3 milionů franků. Pro srovnání akciový kapitál společností nepřekročil 94 milionů. Alžírsko se tak společně s Indočínou stalo jednou z oblastí pro „dobré obchody,“ kde se nachází 20 z 32 společností, které vykazovaly slušné zisky. Ve skutečnosti ale tyto dobré obchody byly učiněny na úkor alžírského národa a prospěch malé skupiny koloniálních vlastníků a francouzských kapitalistických společností

Dne 8. 5. 1945 zákazem manifestací v Setifu a Guelmě v důsledku provokace bylo odpovězeno represemi – leteckým bombardováním, námořním bombardováním pobřeží, pročesáváním oblastí, ničením zemědělských usedlostí a vesnic, uzavíráním celých populací do táborů, popravy bez rozsudků včetně nucených prací v lesích.

V letech 1954 až 1962 dochází k válce a dalšímu nenávratnému ničení infrastruktury. Počet alžírských obětí ve válce o nezávislost není známa, ale bezpochyby se pohybuje mezi jedním a půl milionem mrtvých. K mrtvým se v Alžírsku připojují zničené vesnice, zemědělské kultury a lesy. Toto ničení bylo mnohem účinnější než v dobách dobyvačných válek.

V osmdesátých letech se v Alžírsku provedla opatření směřující k zamezení jakéhokoliv dělnického odporu a přistoupilo se k podpoře „islámistů“. Akce a masakry islámského terorismu, který je již manipulován před rokem 1990 stoupenci napojenými, podobně jako státní moc, na neoliberalismus jak alžírské buržoasie, tak i na mezinárodní živly, které jsou dobře zabydleny v západních hlavních městech, zvláště v Londýně.

Před rokem 1995 se tito „islámisté“ zaměřovali na odboráře a intelektuály, umělce, žurnalisty, spisovatele a univerzitní pracovníky, kteří proti nim vystupovali. Toto násilí vychází z fašistického nástroje teroru. Tento terorismus, což je méně známo, ničil také státní výrobní jednotky. Nikdy, ale ne soukromé, ani ty, které patří velkému zahraničnímu kapitálu.

Publikováno se svolením autora
Autor publikuje na http://pavelherman.blog.idnes.cz

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*