Černá kniha kapitalismu (část první)

Černá kniha kapitalismu (část první)

Černá kniha kapitalismu pojednává o zločinech, které způsobilo období feudalismu, kapitalismu a neoliberalismu. Z knihy se můžeme dozvědět zajímavé informace o zločinech, které společně napáchali kolonialismus, otrokářská ekonomika a kapitalismus. Dále jsou v knize informace z temné historie o genocidě indiánů, střelbě do stávkujících dělníků a protiodborových represích, kontrarevoluci a zahraniční intervenci v Rusku v roce 1917 – 1921, financování obou světových válek, antikomunistické genocidě v Indonézii, válce a represích ve Vietnamu.

Spoušť způsobená kolonialismem a neokolonialismem za půl druhého století se zřejmě nedá vyčíslit. Stejně tak nelze vyčíslit miliony mrtvých, jež má na svědomí kapitalismus, a jež mu lze přičíst. Vinu mají všechny velké evropské země i Spojené státy. Otroctví, nelítostné represe, mučení, přivlastňování, krádeže pozemků a přírodních zdrojů velkými západními, americkými a nadnárodními společnostmi, umělé slučování nebo drobení zemí, destrukce tradiční kultury a způsobu života, likvidace lesů a přeměna krajiny v poušť, ekologické katastrofy, bída, exil obyvatelstva. To jsou přednosti neokolonialismu a kapitalismu.

Kolonialismus, otrokářská ekonomika a kapitalismus

Od XVI. do XVIII. století živil koloniální obchod finanční (lichvářský) kapitál. Kolik mrtvých připadlo na jednoho uvězněného zajatce? A kolik mrtvých přibylo během cesty v konvojích vedoucích zajatce, a to často stovky kilometrů k pobřeží? Kolik jich zemřelo během dopravy na moři? Odpovědi zřejmě nalezneme ve výpisech z účtů zbohatlých kapitalistů a jejich vyčíslených bilancí trojstranného obchodu.

V Africe a Americe docházelo v období kolonialismu a otrokářství k devastacím vesnic domorodých obyvatel. Ničení úrody kolonizátory přinutilo původní obyvatele prchat do obtížně přístupných oblastí zbavených zdrojů obživy. Ekonomický dopad měl za následek neslýchanou prudkost. Království, která v minulosti razila své mince, byla uvržena zpět do kmenového stádia. Můžeme říci, že v roce 1800 se celý Africký kontinent vrátil o tisíciletí zpět.

Obyvatelstvo Antil nemohlo například snášet otroctví a nucené práce. Bylo decimováno objeviteli špatným zacházením, což často vedlo ke kolektivním sebevraždám, či nemocem zanesenými sem Evropany, vůči nimž nemělo dostatečnou imunitu. Například v Novém Španělsku (Mexiku) obyvatelstvo, odhadované na 25 milionů v roce 1520, pokleslo na 7 milionů v roce 1548. Jeho počet se v letech 1595 – 1605 snížil na méně než jeden a půl milionu. To je snížení o 95 % za tři čtvrtě století.

Pokud jde o ekonomiku a efektivitu kapitalismu, tak otrocký pracovník produkoval pět až desetkrát větší nadhodnotu než námezdní pracovník v Evropě. Bylo ovšem zapotřebí snížit mzdovou masu na nulu, aby se dosáhlo uspokojivého zisku. A tak otrocký pracovník, jehož náklady se omezovaly na jeho nákupní cenu a nejnutnější potravu, představoval živý zlatý důl. Opravdu skoro z ničeho bylo skoro možné udělat majetek.

Osadníci trestali otroky, zvláště ty, kteří povstali – upálením za živa nebo nabodnutím na kůl, uříznutím údů, jazyka, uší, vyražením zubů, uřezáním nebo vyrváním rtů, pověšením hlavou dolů, utopením, ukřižováním na deskách, pohřbením zaživa, uvázáním na mraveništi, hozením zaživa do kotlů s cukrem, svržením ze svahů do sudá s naježenými hřebíky uvnitř nebo pohozením zaživa k sežrání psům cvičených k tomuto účelu.

Střílejte, jsou to jen dělníci

Po dobytí Bastily v roce 1789 si lze ještě o dvě století později představit různé korporace, zajisté pod často zmatenými rysy, kreslit pravdivou tvář moderního třídního boje. Jako příklad může posloužit dubnové povstání z roku 1789, které bylo namířené proti manufaktuře věhlasného výrobce papíru Jean-Baptiste Réveillona. Manufaktura zaměstnávala čtyři sta osob, z toho čtvrtinu tvořil, děti. Co dělníci vlastně chtěli? Nejprve lepší mzdu, ale po neúspěšných vyjednáváních bída přinesla odpověď sama. Dělníci se vrhli do ulic a pak za to zaplatili krutou daň, protože došlo k vraždám při strašlivém potlačování manifestujících. Posléze byli manifestující na druhý den oběšeni, jiní byli krutě zbití a další pak uvězněni.

Vlastníci, jak víme, velmi rychle dali vztyčit přehrady ve formě zákonů, nařízení a kontrol. V roce 1791 byl vydán Le Chapelierův zákon. Byl namířen proti koalicím a právu na stávku. Samozřejmě ve jménu svobody a v nepříliš obratné snaze potlačit korporativismus jak u zaměstnavatelů, tak i zaměstnanců. A pro větší poslušnost zaměstnanců byla v roce 1803 zavedena dělnická pracovní knížka. Snadno si představíme, co mohlo pro pracovníka znamenat negativní hodnocení zaměstnavatele zapsané v takové knížce, která mohla být vydána jen policií. Bez souhlasu zaměstnavatele tak nebylo možné mnohdy opustit ani své zaměstnání. A pokud jste tuto knížku neměli, tak jste byli považováni za tuláky, což znamenalo šest měsíců vězení.


V roce 1871 Pařížská komuna vedená socialisty požadovala zavedení sociálních opatření ve  rospěch pracujících, bezplatné vyučování, řešení bytové politiky, spoluúčast dělníků při vedení podniků, vyhlášení rovnoprávnosti žen. Výsledkem bylo zavedení teroru proti komunardům, jehož výsledkem bylo 30.000 mrtvých. Versailleská spravedlnost vynesla 13.440 rozsudků, z toho tresty 9.323 popravených, deportací a vězení. Celkem bylo 43.522 vězňů odvedeno do sklepů zámku. Značný počet Komunardů je poslán na galeje a nucené práce v koloniích. Následuje nelidská disciplína, sadisticky prováděné tresty, hlad, izolace, zoufalství, sebevraždy.

Protiodborové represe a policejní činnost

V roce 1884 byla legalizovaná svoboda zakládání odborů, čímž započali represe proti jejich činnosti. Represivní opatření často brutální a úskočné proti dělníkům existovaly vždy. Protože dělníci se bouřili proti podmínkám, které jim vytvářeli ti, kteří žili z jejich práce. Odboráři často draze zaplatili za svoji účast na bojích proti vykořisťování svojí svobodou i životem.

Dne 1. května 1886 proběhla ve Spojených státech Amerických pod vedením odborů a anarchistů celodenní stávka, která si kladla za cíl bojovat za osmihodinovou pracovní dobu bez ztráty peněz. Trvala do 3. a 4. května. Celkově stávkovalo asi 300.000 dělníků. V Chicagu docházelo ke střetu s pořádkovými silami a střelbě do stávkujících. Kvůli výbuchu bomby byli obviněni a následně bez důkazů odsouzení odboroví předáci.

Počínaje rokem 1905 C. G. T. organizuje stávky a prvomájové průvody. Důvodem je dosažení osmihodinového pracovního dne. V Draveil dne 2. června 1908 četníci střílejí na manifestující. Za následek jsou 2 zabití, 9 raněných. 30. července ve Villeneuve-Saint-Georges armáda zabila 7 pracovníků a zranila 200 dalších. Odborářští vůdcové byli zatčeni. Všude byla posílána armáda proti stávkujícím. Mnoho z nich bylo zatčeno, propuštěno z práce a ostouzeno.

Rok 1948 je rokem mocného stávkového hnutí a tudíž i tvrdých represí. Dlouho trvající stávky jsou tvrdé. Na stávkující v dolech, na severu Francie, posílá ministr Jules Moch motorizované roty četníků a tanky. Celou oblast uvádí do stavu obležení. A výsledek? Čtyři horníci jsou zabiti, stovky jsou raněny, 2.000 je uvězněno. Onoho roku bylo napočítáno 6.561.176 stávkujících. Odbory vedly boj na všech frontách – proti válkám i za zlepšení kupní síly námezdních pracovníků.

V téže době parlamentní shromáždění, rovněž složené povětšině z bývalých odbojářů, odhlasovalo texty, v nichž se projevovala vůle zpochybnit právo na stávku (uznávané ústavou z roku 1946), odborářské právo, osobní svobody, svobody tisku. Zde je zapotřebí uvést, že represe působí vší silou!

Dělníci jsou zabiti policií a zabijáky z R. P. F., svévolná propouštění z práce, atd. Na sjezdu C. G. T. v roce 1951 se uvádí, že 3.500 pracujících bylo stíháno soudy, 1.200 bylo odsouzeno do vězení, tisíce řadových aktivistů, odborových funkcionářů bylo propuštěno z práce.

V květnu a červnu 1968 francouzská policie a četnictvo rozvinou naplno svůj talent. Již 3. května pořádkové síly napadnou studenty, jako by šlo o opravdové nepřátele. Během šesti týdnů jsou v průběhu manifestací tisíce Pařížanů zmláceni obušky a napadeni bojovým plynem.

Od června 1968 do března 1974 žije Francie v téměř trvalém stavu obležení. Vše, co představují aktivní síly Francie za lidská práva, je podezříváno z protistátního odporu a násilně, s co největší přísností, potlačeno. Nelze již psát, veřejně se vyjadřovat, publikovat, natáčet filmy, hrát divadelní kusy bez ostražité kontroly ministerstva vnitra Raymonda Marcellina.

Publikováno se svolením autora
Autor publikuje na http://pavelherman.blog.idnes.cz

Reklama

Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*