Vaše Svatosti,

s úžasem a s velikou radostí jsme přijali zprávu o Vašem zvolení. Už Vaše první kroky, jimiž se přibližujete lidem, prostým věřícím, vzbuzují naději, že budou inspirovat i další římskokatolické hodnostáře na celém světě. Doufáme, že i v naší vlasti, České republice, se Vaše vize o chudé a služebné církvi ujme.

Je pochopitelné, že v průběhu prvních týdnů svého pontifikátu jste se ještě nemohl podrobněji seznámit se skutečnou situací římskokatolické církve v Čechách, a proto dovolte, abychom Vás krátce informovali o závažných skutečnostech, které v poslední době vzbudily pobouření jak věřících, tak i humanisticky cítících ateistů. Přijměte náš dopis jako snahu o zlepšení vztahu mezi obyvateli naší země a zdejší římskokatolickou „vrchností“, která se chová povýšeně a touhou po majetcích ztrácí mravní kredit.

V minulém století prošla naše země (tehdy ještě Československá republika) tvrdým údobím vlády jedné strany, kdy protirežimní názory byly potírány a trestány. Těžký úděl nesli i mnozí duchovní, kteří odmítli s komunistickou mocí spolupracovat. Po společenském zvratu koncem roku 1989 se nový demokratický režim snažil minulé křivdy napravovat. Církve, především římskokatolická, dostaly do vlastnictví asi 170 komplexů, hlavně klášterů, aby život řádů byl obnoven. Tehdejší kardinál František Tomášek, respektovaný celým národem jako muž s přirozenou autoritou, kvitoval tento převod státních majetků na církve jako velkorysý krok a prohlásil, že další nároky už římskokatolická církev mít nebude. Duchovní byli a v současnosti stále jsou placeni státem, stejně jako církevní nemocnice a školy. Církevní stavby jsou udržovány z velké míry na státní náklady, neboť jsou vnímány jako kulturní památky celého národa. Po smrti kardinála Tomáška si však představitelé římskokatolické církve začali nárokovat další nemovitosti, z nichž mnohé získali bez soudního rozhodnutí v průběhu přechodné úřednické vlády v roce 1998. Česká veřejnost o tom byla jen minimálně informována a dodnes jí není znám počet budov (škol, školek, učilišť, zdravotnických zařízení, lázní atd.), které přestaly sloužit svým účelům a byly převedeny do vlastnictví římskokatolické církve. Část těchto budov je dnes v dezolátním stavu, protože církev pro ně nenašla využití.

Počátkem roku 2013 vstoupil v platnost zákon o dalším obrovském převodu státních majetků na církve (především římskokatolickou), který ve spolupráci s Pražským arcibiskupstvím připravila česká vláda. Víc než 80 procent obyvatel naší země s tímto nespravedlivým zákonem nesouhlasí a opoziční politici proti němu podali už tři ústavní stížnosti. Celková hodnota nemovitostí (polí, lesů, rybníků a budov), které mají být na církve převedeny, je zákonem odhadnuta na 75 miliard korun českých (2,95 miliardy eura), což je nepodloženo, protože nikdo neprovedl nezávislou kontrolu seznamu těchto nemovitostí a ani jejich ocenění. Nemovitosti nebudou oceňovány ani při vydávání, tudíž se nikdo nedoví, zda byl vydán majetek v hodnotě 75 miliard, jak tvrdí tvůrci zákona, nebo zda jeho celková hodnota je mnohem vyšší.

Součástí zákona je i tzv. finanční odškodnění v celkové částce 59 miliard korun (2,3 miliardy eura), která je také nepodložená. Církve ani česká vláda však nečekají na rozhodnutí Ústavního soudu a spěchají zákon realizovat. Premiér už podepsal smlouvy s církevními představiteli na postupné vyplácení finančních náhrad, ačkoliv byl odborníky varován, že se jedná o protiústavní čin. Smlouvy byly podepsány za zavřenými dveřmi, bez přítomnosti novinářů. Postupné splácení dle těchto nevypověditelných smluv zadluží na třicet let i další generace našich občanů. Pro římskokatolickou církev je určeno 47 miliard korun (1,85 miliardy eura) navýšených o inflaci. O zbytek „kořisti“ se rozdělí dalších šestnáct církví a náboženských společností.

Vaše Svatosti,

nechceme Vás v tomto dopise zahrnout právními podrobnostmi, pouze upozornit na neblahý krok římskokatolických hodnostářů v ČR, který vyvolal rozkol ve společnosti a zesílil beznaděj nejchudších vrstev. Vážným účinkem převodu majetků na církve (především římskokatolickou) je i úbytek věřících. Nacházíme v tom přímou souvislost. Jestliže tisíce věřících žádaly, aby církevní hodnostáři odmítli zákon o převodu majetků a jejich prosby byly bez odpovědi oslyšeny, cítí se tito lidé zrazeni. Přestávají věřit svým pastýřům, kteří kážou vodu a pijí víno. Jak vnímat slova o pokoře, když skutky dokazují pýchu? Proč mají chudí přispívat ze svého nedostatku na prelátský luxus? Proč jsou naše kostely a kláštery v mrazivých dnech zamknuté a lidé bez domova umírají zimou a hladem na ulicích? Dobrá zvěst, kterou slovy i činy hlásal Ježíš, se v dnešních Čechách stala zástěrkou pro kšeft.

Možná Vás, Vaše Svatosti, napadne otázka, proč to naše vláda učinila, proč tento protiústavní zákon protlačila Parlamentem. Odpověď je zahanbující. Vláda, její poslanci a další lidé v pozadí se na církevním zisku budou podílet, jsou tedy spolupachatelé. Již teď mají připraveny realitní kanceláře a akciové společnosti (s anonymními akcionáři), některé založeny Pražským arcibiskupstvím, jejichž prostřednictvím budou od církví skupovat nově získané pole a lesy a vydělávat na nich. Je to chladnokrevný kalkul, který snižuje důstojnost jak církví, tak i našich politiků.

Jako občané České republiky jsme se snažili tomuto chystanému podvodu zabránit. Psali jsme články, trestní oznámení, dokonce jsme před rokem napsali otevřený dopis i Vašemu předchůdci papeži Benediktovi XVI. Žádný z našich kroků nebyl zatím úspěšný, ale stále doufáme, že se nakonec dovoláme práva a spravedlnosti. Stále věříme, že podvod nelze halit svatou rouškou. Vaše zvolení v nás posílilo naději, že získáme úhelného zastánce. I když připouštíme, že jako vyvolený pastýř římskokatolické církve nemusíte být plně srozuměn s odkazem Mistra Jana Husa, kterého my Češi ve svých srdcích stále chováme jako Ježíšova věrného následníka, máme naději, že i pro Vás, vzdělaného, moudrého a pokorného muže, zůstává statečná obrana pravdy ušlechtilou lidskou pohnutkou, křesťanským činem.

Lež a podvod však zůstanou lží a podvodem, stejně tak krádež krádeží. K čemu bude římskokatolické církvi kořist, o kterou olupuje český stát a jeho zchudlé občany? Klademe si otázku, čím chce tato církev inspirovat, když svým jednáním odporuje Ježíšovým přikázáním. Jak mají lidé hledat útěchu a radost ve víře, když pohrdají jejími šiřiteli?   To jsou velmi vážné věci odehrávající se ve velmi kritické době, kdy celý svět stojí na křižovatce.

Vaše zvolení však napovídá tomu, že římskokatolická církev si je vědoma svých povinností vůči lidstvu a že se připravuje na svou nelehkou roli v příštích letech, když zvolila tak pokorného „kormidelníka“ až z konce světa…

Ať už rozhodl Duch Svatý, nebo lidská moudrost a předvídavost členů konkláve, přejeme Vám, Františku, Vaše Svatosti, hodně sil a zdraví při plnění úkolu, který jste na sebe vzal.

Váš příklad pokory a Vaše krédo, že církev má být chudá a sloužit chudým,  nám vrací víru, že nic není ztraceno ani v naší vlasti a že svou autoritou zabráníte římskokatolické církvi v Čechách převzít majetky získané neprůhledným podvodem. Sníme o tom, že Vaše odvaha a horoucí touha, s nimiž chcete zmírňovat napětí a křivdy globalizovaného světa, může uzdravit i okoralá srdce římskokatolických hodnostářů v Čechách a vrátit je k jejich  poslání. Sníme o tom, že tito zbloudilí pastýři, kteří opustili své stádo a stali se zištnými funkcionáři, čímž degradovali majestát víry, nejsou nepolepšitelní a navždy ohluchlí před hlasem svědomí. Věříme, že i oni jsou ještě schopni opustit svůj pohodlný azyl a znovu vykročit po cestě úzké, v šlépějích Ježíše.

Nepřestáváme doufat, že i naše poloprázdné, chladné kostely se mohou stát přívětivými domy, které jsou otevřeny stále a každému, kdo hledá pospolitost, útěchu, povzbuzení a lásku. Sníme o tom, že naše obnovené a pohodlné kláštery, kde dnes přebývá pět či deset řeholníků, otevřou vrata lidem bez přístřeší a že pomohou vrátit opovrhovaným, bezradným a zoufajícím jejich lidskou důstojnost a víru v lásku k bližnímu.

S úctou

 

členové petičního výboru

Lenka Procházková – spisovatelka

Václav Dvořák – režisér

Karel Srp – předseda Jazzové sekce

Milan Kohout – spisovatel, vysokoškolský pedagog

kontaktní adresa:

Václav Dvořák

Přemyšlenská 437/80

182 00 Praha 8

Česká republika

 

http://www.petice24.com/frantisek

Více: www.stop-cirkevnim-restitucim.cz

Rozhovor Haló novin s Ahmedem Khaddourem, předsedou syrských studentů v ČR
Verbují se už i v ČR džihádisté pro boj v Sýrii?

Myslím si, že nejenom já jsem zaznamenal snahy (informoval o tom server Eurozprávy.cz – pozn. red.) poslat občany České republiky nebo občany žijící v ČR bojovat do Sýrie! Případně existují snahy o to, aby ČR fungovala jako tranzitní stát pro poslání bojovníků, kteří by v Sýrii bojovali proti syrské vládě. Čili již i v Evropě se verbují džihádisté pro boj v Sýrii! To vnímám opravdu jako obrovské nebezpečí!

Domnívám se, že české bezpečnostní orgány by na tuto situaci měly reagovat! Protože fungují určité skupiny na tureckém území, že když se lidé dopraví do Turecka, bez problémů je dopraví do Sýrie. Není jednoduché monitorovat zmíněný přesun českých občanů do Turecka a dále, ale je třeba se na to velice zaměřit!

Nastává zvrat v syrské válce. Stovky rebelů se vracejí zpět k prezidentu Asadovi. Jakým způsobem jejich návrat probíhá?

Proces jejich návratu se uskutečňuje přes ministerstvo národního usmíření, které sídlí v Damašku, řídí ho ministr Ali Haidar. Dochází tedy k návratu těch, kteří sice bojovali na straně opozice, ale chtějí se vrátit zpět. To je dobrá zpráva.

Kde je v současnosti nejpalčivější problém?

Problém v současnosti není jenom se syrskou ozbrojenou opozicí, hodně z nich se vzdalo zbraní, došlo k usmíření a zapojili se do mírového procesu. Problém spočívá v tom, že do Sýrie stále přichází mnoho zahraničních ozbrojenců přes regiony zemí obklopujících Sýrii. To je obrovský problém! A bojíme se, aby se toho nezačali zúčastňovat právě někteří z českých občanů. Máme starost, aby nedošlo ke změně kurzu českých sdělovacích prostředků poté, až bude případně zabit nějaký český občan na syrském území. Toto se stalo například ve francouzském tisku. Ten stál na straně teroristů do té doby, než zabili francouzského novináře v Homsu. Tam začala změna v informování tisku ve Francii.

Doufejme, že dochází k postupné změně informování sdělovacích prostředků v ČR na základě sledování toho, co se skutečně v Sýrii děje. Ale kdy dojde ke zjevné změně, nevím. Jsou lidé, kteří svá stanoviska nechtějí změnit, protože jsou slepí.

Lidé v Sýrii mají popálené ruce od terorismu a já si nepřeju, aby se stalo něco podobného občanům v ČR.

Jakým způsobem se dá poslat například finanční pomoc do Sýrie?

Všiml jsem si, že hodně organizací a sdružení žádalo a žádá občany, aby přispívali na pomoc Sýrii finančně. Ale prakticky nemám vůbec představu, s kým tyto organizace spolupracují a kde končí zmíněné peníze, jestli nedochází k manipulaci s penězi. Myslím si, že nejbezpečnější cesta vede přes Velvyslanectví Syrské republiky v Praze. Zmíněná ambasáda přivítá, dle mého názoru, opravdu každého, kdo by chtěl pomáhat Sýrii oficiálně, ale musí to být jasná a transparentní spolupráce. Aby nebyly finanční prostředky zneužity pod rouškou pomoci Sýrii. Pokud jde o dary, tam si myslím, že velvyslanectví přesně ví, co Sýrie potřebuje, a také zná bezpečnou cestu, jak zmíněné dary a pomoc dostat do Sýrie s tím, aby je dostali opravdu ti, kteří je potřebují.

Existuje nějaký syrský orgán, kam se dá adresovat případná pomoc?

Ano, jedná se o syrský orgán, který patří vládě a spolupracuje na tom, jmenuje se Červený půlměsíc, je to něco podobného jako například Červený kříž. Myslím si tedy, že pomoc, která se dostává do Sýrie jiným způsobem, není v duchu přátelství mezi syrským a českým národem. Domnívám se, že velvyslanectví určitě prostuduje všechny návrhy pomoci Sýrii, nicméně posílat jakoukoliv pomoc například přes mešity není dobrá cesta, protože dárce prakticky neví, komu a kam pomoc posílá.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Samozřejmě. Pokud ke mně přijde přítel a zaklepe na dveře, tak ho přivítám. Ale ten, kdo ke mně přijde způsobem, že přeskočí zeď jako zloděj, to není přítel. Slyšel jsem, že některé organizace v ČR chtějí prakticky neregulérním způsobem dokonce poslat lidi do Sýrie. Čili tyto organizace nesou veškerou zodpovědnost za to, že hodlají poslat lidi de facto nelegálním způsobem na syrské území.

Pokud se ještě chcete dozvědět, zda jde této organizaci skutečně jen o humanitární pomoc, čtěte středeční tištěné Haló noviny.

zdroj:http://www.halonoviny.cz/articles/view/788427

Velká, tzv. seriózní, média před prezidentskými volbami začala připomínat Rudé Právo a další noviny z doby normalizace. Byla plná oslavných článků, ve kterých je hlavní hrdina, pan Schwarzenberg, vykreslován jako jediný možný zachránce jinak k morální záhubě odsouzeného českého, moravského a slezského lidu. Na jeho podporu se vytvořila i silná kulturní fronta (prosím neplést s Národní frontou). Jenže pan Schwarzenberg, ala „kníže“, má i své temnější stránky, o kterých se v těchto médiích buď nedočtete, anebo jsou podány více než mlhavě.

V tomto trendu většina médií úspěšně pokračuje dál. Zatímco spánek ministra Schwarzenberga při projevu prezidenta ve Sněmovně je brán jako roztomilý výstřelek pána, který nerad poslouchá blbosti, tak Zemanova reakce je považována za nevkus a urážku. Řekl bych, že pravdou je přesný opak. Nicméně se zdá, že blbosti mluví všichni s výjimkou samotného Schwarzenberga, protože se mu ještě nepodařilo usnout při svém projevu. V zahraničních médiích se opakovaně objevují obrázky z jednání či konferencí, při kterých pan ministr sladce spí. Na konferenci o EU pořádané v poslanecké sněmovně se panu Schwarzenbergovi povedlo usnout i u proslovu jeho chráněnce, Saši Vondry.

Možno, že Vondra místo o EU opakoval svoji mantru o PROMOPRO – já nic, já muzikant, všechno ti zlí zaměstnanci úřadu vlády. Pak se nedivím, že i toto považoval Schwarzenberg za blbost a spal.

Jeho hulvátská a urážlivá vyjádření z pozice vicepremiéra a ministra zahraničí na adresu vlády, země, či lidí jsou podávány jako úsměvné vrtochy světa znalého pána. V jiném státu by takový reprezentant byl na hodinu vyražen z vládních funkcí, u nás ne. Jeho komentář k tomu, že vystěhovat Cikány není špatný nápad, že je ale těžko realizovatelný, se může leckomu sice líbit, ale v jiných zemích, na politickou kulturu, kterých se p. Schwarzenberg tak často odvolává, by mu přinesl červenou kartu. Stopka mu měla být vystavena i za to, jak mluví o platnosti tzv. Benešových dekretech, přesněji o dekretech prezidenta republiky. Média i on sám mlží i o tom, jakým způsobem (ne)restituoval svůj majetek a to jak ten přímý (ten restituoval s plnou parádou), tak ten nepřímý, kde se měl jako adoptivní syn podle závěti postarat o to, aby se i tato část majetku vrátila rodině (ten se ani nepokusil restituovat s odkazem, že není vhodná doba). Jednoduše řečeno, majetek po biologickém otci získal od státu pro sebe bez problému zpět, zatímco o majetek po adoptivním otci státu ani nepokusil a příbuzní tak ostrouhali. Víc otázek než odpovědí zůstává u privatizace Becherovky atd.

U nás ho toto všechno vyneslo až do křesla předsedy strany TOP 09 a na post vicepremiéra a opakovaně ministra zahraničních věcí. Jak od strany, tak vládních funkcí se v kampani nejdříve snažil úporně distancovat (ale servis z toho plynoucí využíval naplno). Když mu to lidi moc nebrali, tak před druhým kolem změnil taktiku a svoji roli bagatelizoval ve smyslu, že za všechno můžou jiní ministři. Distancoval se i od amnestie, kterou ještě 1. ledna chválil, aby ji pak další dny poté, co zjistil, že by mu to mohlo přinést body v prezidentském klání, podrobil tvrdé kritice a ostentativně odešel ze sněmovny (nevím, komu by v řádném zaměstnání prošla taková absence). Amnestie není jeho jediný názorový veletoč. Nicméně toto vše nepřekáželo médiím v jeho adoraci a v konečném důsledku i účasti ve finále prezidentského klání.

Velká média, kontrolovaná jeho dlouholetými kamarády, či sponzory, toto vše nezajímá, případně pokud se i něco provalí, tak mlží. A novináři, jinak známí svými pichlavými dotazy a zajímavými dedukcemi, si najednou berou servítky, či si ordinují bobříka mlčení. A tak bez komentáře, či hlubší analýzy, nebo bez odpovědi zůstal např.:

První fakt, že pan Schwarzenberg patří za jednoho z největších politických turistů v porevoluční době. Vystřídal minimálně 5 různě zaměřených politických stran a hnutí. V každém uskupení vydržel jen po tu dobu, co z něho něco měl. Nikdo ho zatím za tento zajímavý přístup pořádně „negriloval“, či aspoň nekomentoval. Proč asi? V poslední době sice kde tu nějaká cílená, či obecná otázka na to padla, ale jeho vysvětlení, že to byla „zvědavost“, nebo členství ve straně je něco jako členství v klubu chovatelů a pokud někoho přestanou bavit „belgičtí králici“, tak jde o dům dál, je opravdu hodně špatný vtip. Nicméně tazatelům to stačilo, ale asi nejen já mám dojem, že z nás dělá blbce. Dokážete si představit, co by se v médiích dělo, kdyby něco podobného řekl např. Nečas, Sobotka, či další představitelé různých stran?

Druhý fakt, že pan Schwarzenberg odmítl opustit vládní funkci před prezidentskou kampaní, a neudělal to ani před druhým kolem, i když o tom údajně uvažoval…(!!!!). Pan Schwarzenberg nás už dvacet let poučuje z pozice světaznalého bohéma a politika o politické kultuře zemí, které jsou více na západ než ta naše. Sám se ale podle toho nechová. Když mu premiér Nečas na jaře loňského roku jen naznačil, že by bylo vhodné v souvislosti s kampaní odejít z vládní funkce, tak mu Schwarzenberg kontroval, že pokud bude na to tlačit, tak celá TOP 09 odejde z vlády. Nečas se samozřejmě hned stáhl (mimochodem, i vydírání, či výhrůžky patři do arzenálu Schwarzenberga, a když je v úzkých, tak to používá je docela často – přednedávnem, nemaje argumenty, se tak předvedl v souvislosti se sporem ohledně jmenování velvyslanců).

Kandidát na funkci prezidenta a zároveň vicepremiér a ministr zahraničí tak mohl po celou dobu kampaně využívat (zneužívat) oproti protikandidátům řadu výhod. Kdykoliv vystoupil jako vicepremiér či ministr zahraničí, tak buď podprahově, anebo díky médiím i často přímo, působil i jako kandidát na prezidenta.

Horší je ale skutečnost, že ať chtěli, či nechtěli, tak se na jeho kampani přímo podíleli i pracovníci ministerstva zahraničních věcí, potažmo celé státní správy. Kdo totiž rozliší, zda podklad na cokoliv je připravován pro výkon vládní funkce, anebo použit i pro kampaň? Zatímco ostatní kandidáti se museli spolehnout jen na své týmy, sympatizanty a stranické aparáty, tak pro pana Schwarzenberga pracovala (ne)dobrovolně i celá státní správa. Další třešničkou na dortu této nehoráznosti je fakt, že stát díky tomu, že pan Schwarzenberg je ve funkci, jaké je, mu platil např. i náklady na cestování. Proč si to nikdo z médií, které jinak ostřížím okem sledovali počínání jiných kandidátů, toho všeho nevšiml? Nebo si to novináři nesměli všimnout?

Třetí fakt, že Schwarzenberga na billboardech propagoval posmrtně p. exprezident V. Havel. Takový způsob prezentace spřízněnosti je nevkusný a ubohý. S velkou těžkostí lze skousnout výroky některých podporovatelů p. Schwarzenberga, že on a pan Havel jsou si spřízněni (osobně mám na to jiný názor), ale obrovský billboard p. Havla s trikem s nápisem Karel a jeho fotkami je opravdu vrchol nekorektnosti (slušně řečeno). I toto Schwarzenberg posvětil ve snaze získat další hlasy. Co na to média? Místo zasloužené zdrcující kritiky, nic.

Čtvrtý fakt, že p. Schwarzenberg absolutně nezvládá řízení resortu Ministerstva zahraničních věcí. Příkladem toho budiž např. chaotické zavírání zastupitelských úřadů, posléze chabě zdůvodněné tím, že to už dělal jeho předchůdce (zapomnělo se ale dodat, že na základě „dědictví“ po 1. Schwarzenbergově působení na ministerstvu – 2007-09). Ale byla to Schwarzenbergova administrativa, která vyčíslila astronomické úspory, které tímto na pohled populárně-populistickým krokem získá. Jediným „ziskem“ bylo ale oslabení naší ekonomické diplomacie, obchodních styků a řady historických vazeb, mající kořeny již v 1. republice. Média už vůbec nekomentovala několikanásobně menší sumu z konce loňského roku, která se skutečně získala prodejem nemovitostí a ani to, že se většinu nepodařilo prodat. Trochu zarážející po té masáži, která se nám dostala ze strany Schwarzenberga ohledně proklamovaných úspor při rušení úřadů.

Ukázkou neschopnosti je i válka s Ministerstvem průmyslu a obchodu, kdy Schwarzenberg (a jeho lidi, které dosadil do funkcí), nepochopili, že zahraniční politika 21. století není jen o salonních diplomatech. Bez nadsázky lze říct, že Schwarzenberg je hrobařem ekonomické diplomacie.

Nepochopil ani změny, které v rámci EU přinesla Lisabonská smlouva. Výsledkem bylo, že dlouhé měsíce Schwarzenberg blokoval vytvoření postu státního tajemníka pro evropské záležitosti na Úřadu vlády, a když nakonec vznikl, tak vytvořil „truc“ post na Ministerstvu zahraničních věci. Tato šaškárna pobavila všechny země a to nejen v Evropské unii.

Za šaškárnu ale nelze označit to, co se událo a děje v oblasti IT zakázek, některých dalších finančních projektů na Ministerstvu zahraničních věcí, ale i personální politiky. Trochu se tomu blíží výraz „tragikomedie“. Tragédie proto, že např. v IT zakázkách to stálo zaměstnání člověka, který na nesrovnalosti a ne malé, ukázal a komedie v tom, jak se k tomu postavila média a samotný Schwarzenberg. Průšvih v IT zakázkách nešlo ututlat a tak se ho ujala i média. Hlavní mediální roli v něm sehrál dnes již bývalý ředitel odboru IT a bývalý zaměstnanec ministerstva na straně jedné a Schwarzenberg na straně druhé. Tento ředitel s posvěcením ministra podrobně zdokumentoval všechny podivnosti a předal je Schwarzenbergovi. Schwarzenberg podle svých slov shledal, že skutečně nastal problém a informoval policii, která si vyžádala podklady a opakovaně celou záležitost jako bezpředmětnou uzavřela. Potud je všechno v pořádku. Média (a ani policie) si ale nevšimla, že dnes již bývalý ředitel IT veřejně několikrát uvedl, že podle jeho zjištění Ministerstvo zahraničních věcí nepředalo k případu všechny dokumenty. Schwarzenberg, kterému média přikládali až nepřirozenou bezúhonnost, již cudně ke sdělení ředitele IT mlčel. A ministerstvo neselektovalo dokumenty jen jednou. Když policie vyšetřovala jiné finanční projekty, týkající se např. podpory ekonomické diplomacie, tak MZV opět předalo jen vybrané dokumenty, ze kterých policie buď nemohla nic vyčíst, anebo podezření bylo nasměrované na předem vybraného „vnitřního nepřítele“, kterého se bylo třeba za použití všech prostředků zbavit. Ostatně, když nejvyšší pražská státní zástupkyně, paní Bradáčová, sumarizovala „prohřešky“ protikorupční policie, tak mluvila i o ministerstvu zahraničí. Zatímco ostatní kauzy novináři podrobili pečlivému zkoumání, tak ohledně MZV nezaznělo nic. Proč asi, vážení reprezentanti tisku?

Stejně tak jak pokus médií zatáhnout do problematických zakázek v souvislosti s ekonomickou diplomacií exministra Kohouta, přičemž vše se odehrávalo za ministra Schwarzenberga, který dopustil neskutečný nepořádek (pořádek v tom udělal až Kohout). A když se ukázalo, že je v tom Kohout nevinně, tak se mělo se stejnou vehemencí objevit v palcových titulcích jméno Schwarzenberg. Proč se tak nestalo? Ohledně této kauzy lze ještě čekat nejedno překvapení, ale zdá se, že média poté, co se začalo ukazovat, že celé bylo jinak, než o tom psala, najednou ztratila o případy zájem.

Ale zpět k IT. Výsledkem této konkrétní tragikomedie bylo, že z ministerstva byl propuštěn ředitel, který s požehnáním Schwarzenberga poukázal na nesrovnalosti, ve kterých jak se ukázalo, rozhodovali lidé z úzkého kruhu ministra. Média sice konfrontovali ministra s tímto zjištěním, ale spokojili se s odpovědí, že ho mrzí jeho propuštění, ale že v tom nemůže nic udělat. Tak komedie, nebo tragédie, či obojí? Je samozřejmé jednoduché křičet na jiného, že nezvládl řízení resortu a vyžadovat vyvození osobní odpovědnosti (Vondra a PROMOPRO), ale nevidím až tak velký rozdíl mezi tím, jak Vondra kontroloval finanční toky a své lidi a jak Schwarzenberg (navíc u Schwarzenberga jako rezortního ministra, šlo o přímou odpovědnost, u Vondry ne). Kupodivu Schwarzenberg žádnou osobní odpovědnost z podivných zakázek nevyvodil a média ho rovněž milosrdně nechávají na pokoji. Kapitolou samou o sobě je i Schwarzenbergova urputná snaha o prodej Štiřína, jako nepotřebného majetku. Jenomže nepotřebný majetek z něho udělal právě ministr Schwarzenberg a všem pak vsugeroval, že je zbytečný.

Schwarzenbergova „nemohoucnost“ v případě vyhozeného ředitele IT je zarážející i z jiného důvodu. Právě z rozhodnutí Schwarzenberga musela ministerstvo opustit řada špičkových diplomatů. Pravdou je, že někteří odešli raději dobrovolně poté co jim Schwarzenberg osobně, nebo prostřednictvím svých nejbližších spolupracovníků jasně sdělil, co je čeká a nemine. Jejich jediným proviněním bylo, že patřili k těm, co mají podrobnou znalost „kuchyně“ ministerstva, ale nekloní hřbety a překáželi by řádění Schwarzenbergovy kliky. Mimochodem, jmenování a odvolávání ředitelů podepisuje ministr.

Perličkou na závěr této části může být pohled na statistiku 1. kola voleb na zastupitelských úřadech v zemích, kde je minimální krajanská komunita, tudíž kde je zřejmé, že volili většinou jen zaměstnanci ministerstva a jejich rodinní příslušníci. Až na světlé výjimky všude zvítězil jejich nejvyšší nadřízený, kandidát Karel Schwarzenberg. I když se objevil i názor, že hlasy zaměstnanců dostal proto, aby se ho co nejrychleji zbavili.

Samostatnou kapitolou je problematika jmenováni velvyslanců. Zatím co prezident Zeman používá věcné argumenty, tak pan Schwarzenberg hraje na emoce. Kdo ho nezná, tak i v tom mu naletí. Bohužel většina novinářů a laická veřejnost nemá představu, jak to na velvyslanectvích funguje a proto jeho slova o „neplnění ústavních povinností“, nebo kvůli Zemanovi je ohrožen chod úřadů, či máme ostudu v zahraničí, mohou působit hrozivě. Nemá ale v ničem pravdu a navíc buď si nenechal udělat rozbor od ústavních právníků, anebo ho vědomě ignoruje. Podle ústavy je totiž ministr zahraničí opravdu jen pošťák (přesněji, vůbec ho nezmiňuje). Jedna věc je zvykové právo a druhou je Ústava a prezident se rozhodl pro její doslovný výklad. Chápu, že se to někomu, kdo na MZV vystupuje jako neomezený vládce panství, nelíbí. Ale to neznamená, že bude veřejně lhát a přivlastňovat si něco, na co nemá nárok (a nepamatuji si, že by používal tak ostrá slova, když velvyslance dlouhodobě odmítal podepsat Havel nebo Klaus).

A mimochodem, kromě toho, že Schwarzenberg vážně narušil strukturu celého MZV, chaoticky rušil ambasády a ekonomická diplomacie byla pro něho sprostým výrazem, toho pro českou zahraniční politiku zatím nic moc v pozitivním smyslu slova n dělal.

Médiím jsem se tímto snažil dát několik nápověd, na co by se mohli novináři konečně zaměřit a čtenářům jsem chtěl přiblížit některá méně známé, či méně frekventované informace o p. Schwarzenbergovi, největšímu chameleonovi polistopadové politiky.

Všechna fakta jsou stejně závažná a každý z nich by mohl stačit k tomu, aby v politice okamžitě skončil. A pokud by nestačily, tak jsou další důvody, které by ho měly v očích národa diskvalifikovat, např. jeho již vzpomenutý postoj k dekretům prezidenta republiky, či vulgární výrazy kterými veřejně častuje naši zemi a které média bagatelizují, atd.

Jak se totiž ukázalo, média hodně formují úsudek velké části našich obyvatel a pan Schwarzenberg by nemohl mít takovou podporu jakou má, bez adorace médií, kulturní fronty, fan-klubů a části sociálních sítí. Schwarzenbergofilie je jen uměle a účelově vyvolaný mýtus o člověku, který 20 let umně využívá celý systém naší země jen ve svůj prospěch a nevybíravě se chová k těm, kdo si mu dovolí oponov

http://radek-velicka.cz/

Vystoupení hlavy státu na 57. schůzi PSP ČR

Vážená paní předsedkyně Poslanecké sněmovny, vážené pane předsedo vlády, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, nacházíme se uprostřed politické krize, kterou velká většina z nás nezavinila, ale všichni ji musíme společně řešit. Jak víte, tato krize začala policejním zásahem na Úřadu vlády, po několika dnech pokračovala demisí ministerského předsedy a v souladu s ústavou následnou demisí celé vlády.

Z této krize existovalo několik východisek. První, nejjednodušší a také podle mého názoru nejméně správné, by bylo ponechat vládu Petra Nečase v demisi, protože ústava nestanoví žádnou lhůtu, po kterou vláda v demisi může vykonávat svoji funkci. Proti tomu mluvily nejméně tři argumenty. Za prvé tato vláda podala demisi dobrovolně, a když se někdo dobrovolně vzdá výkonu své funkce, nemá právo příliš dlouho tuto funkci vykonávat. Za druhé začalo řízení, nebo chcete-li vyšetřování, u něhož nikdy nelze vyloučit, že u některého z členů vlády v demisi bude vznesena žádost policie Poslanecké sněmovně na jeho vydání k trestnímu stíhání. A konečně za třetí – tato vláda měla prokazatelně nejnižší důvěru u občanů České republiky za celou historii českého státu.

Plně sdílím názor, že jeden průzkum veřejného mínění nemůže být důvodem k tomu, abychom měnili vládu nebo vypisovali předčasné volby. Ale tady nejde o jeden průzkum. Tady jde o souvislou, několikaletou řadu průzkumů různých agentur, které ukazují, že v současné době míra nedůvěry vůči bývalé vládě kolísá mezi 80 – 90 %. To je tedy důvod, proč jsem se rozhodl co nejrychleji vládu Petra Nečase nahradit vládou jinou. Nikoliv jenom kvůli přání svých voličů z prezidentské volby, protože pokud jsem si dobře povšiml, nevolilo mne ani 80, ani 90 %, ale právě proto, že přímo zvolený prezident musí vedle vůle Sněmovny respektovat také vůli drtivé většiny občanů České republiky.

No, a teď byla otázky, co dál. Druhou variantou, která přicházela v úvahu, bylo pověřit dosavadní vládní koalici sestavením nové vlády, která by byla v zásadě tatáž, s jednou personální kosmetickou změnou, jako vláda předchozí a která by měla totéž programové prohlášení.

Protože včera jsem se dozvěděl, že bývalá koalice sestavuje stínovou vládu, je možné, že tam budou ještě některé další personální změny. V dnešním teletextu jsem v přehledu tisku zjistil, že novou ministryní vnitra má být paní Karolína Peake, a pokud je tomu tak, a českému tisku určitě musíme všichni věřit, zejména Mladé frontě Dnes (smích z řad opozice), pak chci blahopřát paní Karolíně Peake k funkci stínové ministryně vnitra.

Vidím, paní poslankyně, že máte silnou podporu v této Sněmovně, jak vyjádřil předchozí potlesk. (Myšleno ironicky. – Nesouhlasné zabušení zprava.)

Nyní dovolte, abych pokračoval. Jestliže tedy byla otázka, zda jmenovat tuto vládu, pak podle mého názoru v zásadě platily všechny tři argumenty, které jsem uvedl proti vládě předchozí. A zde mi, prosím, dovolte jedno osobní, soukromé a subjektivní vyznání. Kolovala pomluva, že by to byla Nečasova vláda bez Nečase. Tvrdím, že tomu tak není. Při vší úctě k panu poslanci Petru Nečasovi jsem hluboce přesvědčen, že v uplynulých třech letech byl faktickým premiérem vlády České republiky pan Miroslav Kalousek. A jsem stejně tak hluboce přesvědčen, že v případě, že premiérkou jmenuji – a já to nevylučuji – paní Miroslavu Němcovou, tak to bude opět faktický ministerský předseda jménem Miroslav Kalousek. Prosím tedy, abyste si opravili zažité novinářské klišé, přestali mluvit o Nečasově vládě bez Nečase a začali mluvit o Kalouskově vládě s Kalouskem.

A nyní mi dovolte, abych přešel k třetí variantě, a tou bylo přirozené pověření druhé nejsilnější strany, přesněji řečeno nejsilnější strany, která vyhrála volby, a nejsilnější opoziční strany a požádat ji, respektive jejího předsedu, aby se pokusil sestavit vládu. Jak dobře víte, z logických a pochopitelných důvodů to pan předseda Sobotka odmítl se zdůvodněním, že nemá dostatečnou podporu v Poslanecké sněmovně. Zajisté jste v této situaci ode mne neočekávali, že budu postupně pověřovat předsedy dalších parlamentních stran a setkávat se tak s permanentním neúspěchem, protože prezident má podle ústavy pouze dva pokusy. A zatímco v prvním pokusu může riskovat, ve druhém pokusu už si toto riziko nemůže dovolit, musí přihlížet k reálnému rozložení sil v Poslanecké sněmovně, neboť jak víte, podle ústavy má třetí pokus předsedkyně Poslanecké sněmovny. A my, kdo máme alespoň trochu prognostického nadání, si dovedeme představit, jak by paní předsedkyně tuto třetí vládu sestavila.

Tedy riskoval jsem Jestliže vládní koalice čelí probíhajícímu vyšetřování, a já se k tomuto bodu ještě vrátím, jestliže opozice z důvodů, kterým zcela rozumím, odmítla pokus sestavit vládu, pak ono riziko spočívalo v tom, že byla sestavena vláda, které já říkám vláda odborníků, jiní vláda úředníků, jiní vláda přechodná. Ale já si myslím, že tady nemáme čas na to vést sémantické diskutace o tomto názvu.

Jak dobře víte, prezident republiky ani vláda nemá právo rozpustit Poslaneckou sněmovnu. Toto právo má pouze Poslanecká sněmovna sama, ale přesto minimálně prezident republiky může učinit krok, který vede k rozpuštění Poslanecké sněmovny. Takový krok jsem učinil tím, že před jmenováním premiéra Jiřího Rusnoka přinejmenším vedoucí představitelé TOP 09 veřejně a opakovaně prohlásili – cituji: „Bude-li jmenována úřednická vláda, potom se připojíme k opozičním stranám a budeme hlasovat pro předčasné volby.“ Chci konstatovat, že jsem důvěřoval slovům těchto důstojných mužů, ale během tří dnů se stalo, že toto slovo porušili se zdůvodněním, že se situace změnila a že mají tzv. stojedničkovou většinu. Chtěl bych se pouze zeptat: Změnily se za ty tři dny nějakým způsobem poměry v Poslanecké sněmovně? Přibyl nějaký nový poslanec, ubyl nějaký jiný poslanec či změnil nějaký poslanec svůj názor? Nic takového se nestalo, a proto zcela logicky tvrdím, že byla-li stojednička předtím, byla i potom a naopak.

Vláda, kterou jsem jmenoval, je nejčastěji nazývána vládou překlenovací. Je to vláda složená z nestranických odborníků, která v první fázi své činnosti během několika málo týdnů udělala podle mého názoru řadu užitečných věcí, jako bylo například zvýšení minimální mzdy, dohoda s kraji, která byla minulou vládou po několik let blokována, anebo dohoda mezi Ministerstvem průmyslu a obchodu na jedné straně a Ministerstvem zahraničí na straně druhé, která byla několik měsíců blokována Ministerstvem zahraničí a která nyní umožňuje to, čemu se říká ekonomická diplomacie, to znamená posílení role obchodních zastupitelství.

Přitom chci zcela jasně říci, že ne zcela se všemi kroky Rusnokovy vlády souhlasím. Nelíbila se mi například ona změna – nezměna v čele vedení Národního divadla. Ale to neznamená, že výsledné saldo vyplývající už z prvních týdnů této práce není ve srovnání s minulou vládou vysoce pozitivní. To je jeden z důvodů, proč vám ji doporučuji.

Dovolte mi, abych se ještě vrátil k námitce, že tato vláda je nelegitimní, protože byla ustavena proti vůli Sněmovny. Za prvé to zjistíme až hlasováním, jiná cesta není, a za druhé bych chtěl velmi zdvořile připomenout obdobnou situaci, která nastala v roce 1998. Tehdy úřednická vláda Josefa Tošovského zdaleka neměla zajištěnou důvěru v Poslanecké sněmovně a Václav Havel tehdy vystoupil s naléhavým projevem, z něhož mi dovolte ocitovat pouze jednu jedinou, byť delší větu:

„Jestliže Poslanecká sněmovna nepřijme vládu Josefa Tošovského, budu týdny a týdny přemýšlet, diskutovat a uvažovat a pověřovat jednáním o sestavení vlády další a další osoby, a pak opět budu týdny a týdny uvažovat, až nakonec žádné předčasné volby nebudou.“ Konec citátu Václava Havla z roku 1998.

Pro stručnost podotýkám, že Tošovského vláda byla schválena a předčasné volby byly. Ten, kdo tvrdí, že prezident si má nejdříve předjednat většinu v Poslanecké sněmovně, nezná Ústavu ČR. A dám vám ještě jeden logický argument. Kdyby tomu tak bylo, pak by Ústava prezidentovi nesvěřovala dva, ale pouze jeden pokus, neboť kdyby měl předem zajištěnu většinu, na co by ten druhý pokus potřeboval?

Chci tedy tvrdit, že jsem samozřejmě postupoval v rámci Ústavy a navrhl jsem řešení, které podle mého názoru bylo jedině možné, přesněji řečeno, které jediné zbývalo. A teď tedy je otázka, co dál. Samozřejmě, že přistoupím k druhému pokusu, nebude-li Rusnokova vláda schválena.

Na druhé straně prosím, abyste na druhé straně vzali v úvahu, že je to první vláda v České republice, která má podporu jak zaměstnavatelských svazů, tak odborů, což jsou dvě vzájemně protikladné skupiny, výrazně se lišící svými zájmy. Je to vláda, která je nástrojem boje proti korupci, protože v jejím programovém prohlášení je obsažen závazek, že nebude zasahovat do probíhajícího vyšetřování a narušovat toto vyšetřování politickými tlaky.

Z projevu některých významných představitelů bývalé vládní koalice jsem několikrát slyšel obavu před policejním státem, před prokurátorskou republikou, bývalý ministr spravedlnosti pan Blažek dokonce poslal nejvyššímu státnímu zástupci 23 otázek, na které státní zástupce právem odmítl odpovědět, protože byly zásahem výkonné moci do nezávislosti vyšetřovacího procesu. Podle mého mínění jediný, kdo může posoudit, zda vyšetřování bylo vedeno účinně, je nezávislý soud a nikoli politici.

A jak už jsem řekl, nemám žádnou záruku, že v případě, kdy by se k moci vrátila dosavadní koalice, by někdo z jejích členů nemohl být případně postižen řízením svého ministerstva z cely vyšetřovací vazby.

Dovolte mně ještě okrajovou poznámku. Známý politolog pan Miroslav Kalousek nedávno prohlásil, že po volbách jako prezident si stejně budu jmenovat premiérem, koho budu chtít. Je to jeden z největších nesmyslů, které jsem slyšel, ale u autora je to celkem očekavatelné. V takovém případě bych vás chtěl ujistit, že samozřejmě po volbách jmenuji předsedou vlády představitele vítězné strany, a to nezávisle na tom, jaká strana to bude, a budu se samozřejmě těšit na spolupráci s politickou vládou, která jako jediná bude mít mandát, provádět nezbytné reformy.

Pokud vím, a teď se na závěr svého vystoupení vracím k onomu tématu vyšetřování, jeho základem vůbec není stíhání tří poslanců za údajnou korupci. Jeho základem dokonce není ani vyšetřování nezákonnosti ve vojenském zpravodajství. Jeho základem je postupné odhalování, propojení některých politiků a politických struktur, s tím, co bych nezdvořile nazval kmotrovskými mafiemi, před nimiž jsem varoval již ve svém inauguračním projevu. Tuto tezi mohu doložit veřejně publikovaným rozhovorem asi tak před třemi týdny, vrchního státního žalobce Ištvána, tuším, že to bylo v Hospodářských novinách, kde doslova říká, že se čeká senzace v tomto směru, a že pro tuto senzaci již má dostatečné důkazy. Byl jsem ujištěn, že toto vyšetřování skončí v řádu několika týdnů, a ujišťuji vás, i kdybyste mě lámali kolem, že během těchto několika týdnů žádný druhý pokus nepodniknu z důvodů, které jsem již uvedl.

Závěrem bych vás chtěl obšťastnit poděkováním, i když pouze některé z vás. Za prvé bych chtěl poděkovat třem poslaneckým klubům, které se včera rozhodly k podpoře Rusnokovy vlády. Za druhé bych chtěl zvláště poděkovat klubu sociální demokracie, protože ten byl několik týdnů pod mediální palbou pravicových novinářů, kteří až dosud nenašli na sociální demokracii nic dobrého, ale náhle jí začali inteligentně radit, jak si má v této krizi počínat. A nejenom to. Byli i pod palbou několika pravicových politiků, kteří radili zcela nezištně sociální demokracii, jak má postupovat v tomto hlasování, aby se oni politici mohli opět vrátit k moci. Děkuji tedy zvláště klubu sociální demokracie, že se nenechal nachytat těmito politickými jezinkami.

A nyní již opravdu zcela závěre. Dámy a pánové, jeden ze zakladatelů českého státu Alois Rašín měl jako životní heslo: Blaho republiky budiž nejvyšším zákonem. Já vím, že v dnešní době tato dikce zní poněkud archaicky, ale její obsah zůstává. Každý z vás má své osobní zájmy. Téměř každý z vás hájí zájmy některé politické strany. Ale nad tyto zájmy je opravdu nadřazeno blaho republiky.

Budete-li si přát návrat na několik měsíců oné smutné katastrofické Kalouskovy vlády, prosím, hlasujte proti vládě Jiřího Rusnoka. Ale alespoň u některých z vás, byť z lavic bývalé vládní koalice nebo z lavic nezařazených poslanců, doufám, že u vás zvítězí ono rašínovské suprema lex. Děkuji vám za vaši pozornost.

Miloš Zeman, prezident republiky

 zdroj

Poslanecká sněmovna, 7. srpna 2013

Šéfredaktor Protiproudu byl hostem slovenského svobodného rádia, kterému téměř dvě hodiny odpovídal na otázky moderátora a posluchačů. Přinášíme přepis několika otázek a odpovědí, a poté následuje nezkrácený záznam celého rozhovoru. Je vlastně pozoruhodné, že u nás žádné takové rádio nemáme. Nezbývá, než abychom se nad tím i my v Protiproudu zamysleli. Popravdě řečeno, už na to nějakou dobu myslíme.

pp

Česká média Vás nemají ráda, protože jste ve své knize kritizoval Václava Havla a tu pracně vybudovanou legendu jste shodil jako domeček z karet.  Je to tak ?

Asi ano. Je ale spravedlivé říci, že Václav Havel byl nepochybně silná postava a prožil si v 70. a 80. letech docela složité okamžiky. Ovšem ve chvíli, kdy režim padl, stal se naprosto nepřípadně symbolem tohoto pádu. (…) Šílení mainstreamu, že jsem vše nazval pravým jménem, bylo vlastně pochopitelné. Když někomu boříte pracně vybudovaný mýtus, takže se  ocitá v jakémsi vzduchoprázdnu, nebude vás mít rád. Proto když se kniha Smrt v sametu dostala ven, byla skandalizována, neboť prý Václava Havla pomlouvala. Nebylo to tak.

Já v té knížce pouze řekl, a na tom naprosto trvám a je to doložitelné, že Václav Havel měl jednak vnitropoliticky svoji koncepci socialismu s lidskou tváří, nikoli kapitalismus, a na druhé straně – a to byl jeho hlavní zájem – stály jeho ambice mezinárodní, světové. (…)

On byl prostě vybrán, aby se stal tváří pádu bipolárního systému. Byl vybrán, aby se stal symbolem mystifikace o spontánní revoluci proti komunismu ve východoevropských zemích, kterou v očích západní veřejnosti vedl. Tuto svou absurdní roli brzy pochopil a rozehrál ji. Zpočátku snad i lehce oponoval, třeba když chtěl zrušení obou vojenských paktů, jak Varšavské smlouvy, tak NATO. Bylo mu však řečeno že tudy cesta nevede. Pokud se chce stát tím, kým se nakonec stal, tak musí hrát podle předepsaných not. Byl posedlý svou světovostí – jako autor i jako politik. V obojím byl přitom slabý průměr. Leč média… (…)

Postupně se z toho zdánlivého pacifisty, stal jestřáb, který klidně označil brutální a nelidské  bombardování země spřáteleného srbského slovanského národa za humanitární pomoc. To prohlásil na adresu národa, ke kterému máme zásadní historické vazby a za mnohé mu vděčíme. Ať již vzpomínáme na rok 1938 nebo 1968. Jediní, kdo se nás skutečně zastali, byli právě Srbové. Jenže to mu bylo zcela jedno. Hrál za ty, kdo z něj dělali planetární hvězdu první velikosti. Tak se chtěl vidět.

V knize popisujete, že Václav Havel byl představitelem korporativistického systému a tedy vlastně směřoval k fašismu. Byl to také důvod, proč se do Vás média tolik pustila?

Václav Havel byl především zásadním odpůrcem demokracie. Byl přesvědčen, tak jako většina levičáckých neomarxistických elit, že ví lépe než ten hloupý lid, co je pro všechny dobré. Bylo mu vlastní elitářské přesvědčení, že především intelektuálové a umělci, sami sebou vyvolení, mají říci tomu hloupému lidu, jaká je jeho správná budoucnost. Proto začal vtahovat tyto všechny lidi a skupiny do politiky a nazval je občanskou společností. Což je slavné slovo nic neznamenající, neboť občanskou společností jsou všichni občané. On tím ale myslel relativně malé nátlakové skupiny s obrovským mediálním prostorem a vlivem. Nevolení vyvolení.

Proti tomu stála koncepce klausovská, která říká, že jedinou cestou jak zjistit a zajistit, co si lidé skutečně přejí, jsou svobodné volby a z nich vzešlá politická reprezentace. Pokud lidé mohou svobodně volit, ve střednědobé a dlouhodobé perspektivě nakonec vždy zvolí správně – protože autenticky. Byť s mnoha zákrutami, omyly a dokonce i slepými cestami. Tomu se říká demokracie. Zatímco Havlova koncepce takzvané občanské společnost – respektive korporativistického státu – je v zásadě modernizovaným opisem fašismu z předválečné Itálie.

Považujete také korporativistickou Evropskou unii za fašistickou?

EU je především nedemokratická. A jsou tam fašistické tendence. Ale to není její největší aktuální problém. Tím je nelegitimní vládnutí. Parlament, v němž není opozice a tak dále. Co ale především: Vzala historickým státům tímto nelegitimním způsobem významnou část jejich suverenity. Občané nejsou pány svých osudů, svých zákonů. Ano, v EU mají silný vliv korporace včetně oné havlistické občanské společnosti. Tak vznešeně se nazývají například politické homosexuální, genderové či zelené lobby a mnoho dalších skupin, které nemají už vůbec žádnou demokratickou legitimitu. Přesto jejich zájmy se mění v zákony jako na běžícím pásu. Takto plíživě se mění demokracie v totalitu.

Co si myslíte o celém tomto systému práv homosexuálů a dalších menšin, které jsou  možná zneužívány politiky. Není to něco na způsob rozděl a panuj?

Je to tak pouze zčásti. Ono je to dokonce ještě hlubší. Abychom si rozuměli. Není problém homosexuál. Není problém žena, která chce být respektována a mít v řadě ohledů rovnoprávné podmínky se všemi ostatními ve společnosti. To opravdu není problém. Problém je okamžik, kdy se z toho stává politické hnutí, které se tváří, že stojí mimo politiku. Nad ní. Homosexualismus, genderismus, a všechny ty ostatní NGO tvoří jen zástěrku pro velkou politiku. Ve jménu takzvané tolerance a pokroku se ničí tisícileté tradice, inženýrsky se vytváří úplně nová společnost podle levičáckých vizí. Ničí se křesťanské morální a mravní hodnoty, rozebírají se na malé součástky tak cenné věci jako je identita jednotlivých národů. To všechno má jediný cíl, a to cíl mocenský. Ptáme-li se tedy na to, zda jsou to fašistické tendence, řekl bych, že z hlediska historického bychom to tak nazvat mohli, ale z hlediska perspektivního, jde o světové vládnutí. Je to předstupeň Nového světového řádu. Toho, co nazývám totalitou, která tu ještě nebyla.

 protiproud.cz