Filozofie komunismu je obsažena v jeho základní myšlence: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Současná nová Eurounijní filozofie Eurokomunismu 21. století z ní zjevně vychází a ještě navíc ji upřesňuje.

Jako taková již totiž nemůže platit úplně pro každého, ale zjevně platí pouze pro někoho!

„Silně morálně vyspělá“ společnost současné Evropské unie pod vedením Německa a Francie, řízená osobnostmi jako jsou Merkelová, Macron, Juncker a další, prokazatelně zahájila uvádění této nádherné (leč zcela utopické) nové filozofie a myšlenky do praxe. Má to ale jednu takovou „malou vadu“ na kráse. Tento novodobý utopický Eurokomunismus s ódou na radost pro 21. století zjevně není (na rozdíl od toho dřívějšího sovětského) od samého počátku vůbec ani určen pro všechny, ale je aplikován a určen přísně selektivně pouze pro vybrané jedince a skupiny lidí.

Prvotní selektivní výběr zařazení jednotlivých lidí do novodobých Eurokomunistických skupin je tady poměrně snadný. Kdo dnes pracuje a dře od rána do večera, aby uživil sebe, své děti a rodinu, ten bude dřít i nadále a z výsledků své práce bude i nadále povinně odvádět stále se zvyšující daně a odvody všeho druhu (tady jasně platí – jsi-li schopný a něco umíš, tak makej podle svých schopností a nesmíš přestat!) tak, aby tím byly pokryty nárokové potřeby všech ostatních. Oproti tomu – kdo toho moc nebo skoro nic neumí, nikdy neuměl a nepracoval, po tom něco takového zjevně není ani možné v současné Eurokomunistické společnosti chtít či jakkoli požadovat. A pokud je někdo takový navíc ještě naprostým cizincem neznajícím ani jazyk, ani kulturu ani zvyklosti domácích zemí, je naprosto jasné, že ten už vůbec nemůže a nadále nemusí dělat vůbec nic. A přesto bude mít právo mít se stejně dobře (dostat peníze, bydlení, jídlo, zdravotní péči i kulturní a náboženské zázemí a prostředí) jako kdokoli jiný! Má přece také své potřeby, na jejichž plné zabezpečení má v duchu současného praktického Eurokomunismu naprosté právo.

Něco takového nám aspoň říkají a otevřeně prosazují naši současní evropští vůdci s tím, že kdo to nechápe, ten je „zpátečník, morální odpadlík a prostý vyvrhel“ současné moderní společnosti.

Jak jinak si totiž lze vysvětlit současná obrovská a na úkor domácích obyvatel všeobecně poskytovaná práva a hmotné zaopatření milionům do Evropy přicházejících imigrantů, jejichž schopnosti jsou (eufemisticky řečeno) bídné, zatímco jejich „potřeby“ a nároky jsou doslova obrovské a stále se zvětšující? Proč jsou tyto potřeby cizinců neustále a za každou cenu plně uspokojovány na úkor celé společnosti domácích obyvatel zemí Evropské unie, a to prakticky bez šance na jakoukoli návratnost či dokonce „prostý lidský vděk“?! Jak jinak lze vysvětlit současnou azylovou politiku Evropské unie vytvářející nejrůznější „mosty a dálnice“ (např. – zde) pro bezbřehé proudy lidí valících se do Evropy z Afriky, Blízkého východu a potažmo možná z celého světa – prostě prakticky pro každého, kdo si jen řekne (stačí jen, aby měl nižší životní úroveň, než mají současní obyvatelé Evropské unie – což jsou doslova miliardy lidí)?

Je takový novodobý Eurokomunismus ukázkou „morální vyspělosti a soucitu“ naší současné západní společnosti se všemi lidmi, kteří prostě měli tu smůlu a nenarodili se v Evropě, ale někde jinde, kde životní úroveň není takové výši a úrovni?

Odpověď je prostá a jedenoduchá. Není!

Současná Evropská unie se chová jako záchranář, který se chystá při marném pokusu o něčí záchranu ostentativně položit vlastní život (Evropa totiž není nafukovací, všichni potřební se sem vejít nemohou a všechny tím pádem „zachránit“ nemůžeme). Výsledkem pak nemůže být nic jiného, než, že nakonec zemřou všichni – tedy nejen zachraňovaný, ale i jeho záchranář. Něco takového v žádném případě nemůže být žádným žádoucím ani rozumným počinem. Co současné vůdce Evropy k něčemu takovému motivuje a vede, o tom si netroufám ani spekulovat.

Bohužel, jak se zdá a jak je vidět, rozum v dnešní době zřejmě není moc „in“ a dnešní generace lidí spíše preferují požadavek „bavit se a šokovat“. Jedno je tady v tomto případě naprosto jisté – toho druhého se Evropě dostává a bude dostávat v podobě praktického Eurokomunismu 21. století v plné míře čím dál víc!