Budou naše děti obětí šílenství čipového ministra?

Budou naše děti obětí šílenství čipového ministra?

Pokud by pan ministr Chládek byl ministrem pro technický rozvoj, tak bych to asi ještě spolknul. Rozuměl bych i tomu, kdyby byl majitelem nějaké čipové fabriky. Prostě, kdyby šlo o náš typický „střet zájmů“. On je ale ministrem školství a tím rozhoduje o budoucnosti naší společnosti více, jak kdo jiný. Nese odpovědnost za budoucí generace, určuje osud naší společnosti, zasahuje do života každého z nás, je přítomen v každé rodině.

michal kotyk baner

Naší touhou by mělo být, aby naše děti vytvořily společnost bytostí soudných, společnost, která je ještě schopna samostatně uvažovat. Nezbytnou součástí těchto nároků je i to, aby naše budoucí inteligence byla schopna najít rovnováhu mezi tím, čeho jsme technicky schopní a kdy se naše touha po novém obrací proti společnosti samé.

Ilustrační foto/ Profimedia.cz
Ilustrační foto/ Profimedia.cz

Obecně se tomu říká sociální a morální kompetence. Základem je převzít odpovědnost nejen sám za sebe, ale i za druhé. Co však chce náš ministr školství? Pravý opak. Chce, aby „čipové“ systémy kontrolovaly všechny a vše. Chce, aby se každé dítě již od prvních kroků k samostatnosti podvolilo teroru počítačové techniky. Touží po tom, aby se naše budoucí generace stala stádem „vzdělaných“ otroků moderní technologie a plně akceptovala elektronickou nadvládu.

Tím nejpodlejším populistickým argumentem pana Chládka je pak tvrzení, že se tím zvýší bezpečnost v našich školách. Nevědomost prvního řádu. Příklad? Izraelci kontrolovali dlouhá léta vstupy Palestinců na jejich území pomocí elektroniky. To vše dobře fungovalo v „mírových“ dobách. Vlnu teroru však zastavila teprve zeď. Klasická zábrana, několik metrů vysoké obludné monstrum. Paradox, že? Nutno jen připomenout, že izraelská počítačová technologie patří k předním ve světě a zkušenosti s terorem jsou v této zemi více jak reálné.

Je přímo šokující, jak ministr školství může porušit ty základní nároky, které si kulturní společnost klade na vzdělání samostatně myslícího národa. Hlavním cílem jsou mezilidské vztahy, které jsou nejen základem sociálního míru, ale i respektu jednoho k druhému. A ten se vyvíjí na základě přímého dialogu. Jedině rodič, který se „osobně“ zajímá o chování potomka, může uspět. Jedině pedagog, který hovoří s tátou či mámou mnohého nezvedence, může dosáhnout změny v chování. Jak rodičů, tak dítěte.

Tu největší důvěru požívá ten, jehož činění nemusí být kontrolováno. Já musím věřit, když mi můj syn řekne, že jde do školy, že tomu tak skutečně je. Zda tam zdráv došel, je v oblasti pasivní bezpečnosti a také jen otázka výchovy. Pokud ale dojde k něčemu tragickému, pak je to krutost života, které ve většině případů nelze zabránit. Tvrdit opak, je neodpovědným lhaním a negace reality života.

Kontrola studijných výsledků, je osobní povinnost každého rodiče. Dialog nad známkou zapsanou v žákovské knížce, pak neoddělitelná součást výchovného procesu. Dialog nad obsahem počítačové obrazovky by měl spíše probíhat v tom duchu, že je zapotřebí klasického vzdělání, které nám umožní posoudit zda to, co nám předkládá virtuální svět počítačové technologie, může být také pravdou.

Pan ministr Chládek se tak podle mého rozporu dostal do skutečného střetu zájmů, který by neměl zůstat bez povšimnutí. Vydal se na cestu, kdy kráčí proti zájmům občanů. Proti požadavkům na intelektuální a kulturní rozvoj společnosti. Nehledě na to, že v pozadí si již mastí ruce morálně zdegenerovaní marketingoví experti, kteří touží po miliardových ziscích. Jsou to asi oni, kteří využili nevzdělanosti naše ministra školství, aby ho přesvědčili, že donutí naši společnost aby se vydala na milost a nemilost počítačům.

A to v době, kdy se celosvětově již uvažuje o tom, že ty fantastické vše ovládající počítačové systémy představují reálnou hrozbu, která je mnohem strašnější a účinnější, než jakákoli konvencionální válka, jež má vždy jen lokální charakter. Příkladem jsou i varující úvahy o úloze takzvaných „sociálních“ sítí, které spíše jen posilují sociální antagonismus. Pan ministr Chládek svým čipovým šílenstvím proto jen přiznal, že jeho vlastní morální a sociální kompetence má trhliny. Populistickým postojem, kdy se klaní moderní technologii jen dokazuje, že vlastně neví, co ta představuje. Je tím klasickým příkladem politika, který rozhoduje o věcech, o  kterých nemá ponětí.

Jako bychom již nebyli konfrontováni s podobnými „kolosálními“ projekty, které skončily či končí absolutní katastrofou. Většinou přináší jen finanční ztráty. Ty jsou těžké a mnohdy si právě jeden říká, proč jsme ty vyhozené miliardy raději nevěnovali na kulturu či na vlastní výchovu. Ale tu společensky nutnou a potřebnou, právě tu, která není odvislá na „tabletech“, které si pan ministr přeje vidět v rukách každého dítěte. Hrůzná představa každého rodiče. Vítaný pomocník ale těm maminkám a tatínkům, kteří dítě „odstaví“ k počítači jen aby měli klid.

Pan ministr nastartoval nebezpečný experiment, který může přinést škody, které nelze odstranit. Chce naši společnost připravit o tu základní svobodu. Svobodu myšlení a s tím i spojený pocit odpovědnosti za naše konání. A kdo jiný než on, by měl vědět, že základem kulturní a vzdělané společnosti je myšlenkový proces, který probíhá v hlavě každého z nás. Nezávisle na tom, zda nám to nějaký čip povolí anebo zakáže.

 

Blog autora http://kotyk.blog.idnes.cz

Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*