Bude svět po koronaviru jiný než dosud?

Bude svět po koronaviru jiný než dosud?

Je třeba se vrátit.

Ne vše, co míří dopředu a zaštiťuje se lepší budoucností, vede k dobrému. Napadá mne podobenství o návratu ztraceného syna z Nového zákona. Přichází se šrámy a následky vlastních vin, ale otec jej s otevřenou náručí vítá. Nejsme na tom s těmi šrámy, které nám udělilo posledních třicet let kapitalismu, stejně? A jak jsme na tom s ochotou vrátit se?

Po 11. září 2001 zdomácnělo v médiích i mezi mnoha lidmi tvrzení, že od nynějška bude svět jiný, než dosud býval. Pravda, přibylo mrtvých ve válkách v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Sýrii, rozjel se byznys s bezpečností, který vyrobil další nebezpečí, rozjelo se špiclování, ale co do podstaty se nezměnilo vůbec nic. Vláda peněz nad vším ostatním zůstala a svět se lepším nestal.

Nyní jako by se mediální proroctví zrozené po 11. září vrátilo a svět po koronaviru má být opět jiný, než ten dosavadní. Chtělo by se dodat – kéž by, bude-li vůbec někdy nějaké „potom“. Jsme totiž svědky něčeho, pro co není v dějinách srovnání – celosvětové tragedie odehrávající se tentokrát na všech světadílech. Obětí každým dnem přibývá po tisících. Deset tisíc zemřelých jenom v Itálii a stejně tolik ve Španělsku, několik desítek tisíc v Íránu, to jsou počty mrtvých, s nimiž jsme se dosud setkávali jen v dokumentech ze světových válek. A konec v nedohlednu…



Když vidím ve zprávách záběry z italských nemocnic, na nichž sestřičky a lékaři do vyčerpání pečují o nemocné, nemohu nevzpomenout na hasiče, kteří 11. září v hořících sutinách zřícených dvojčat zachraňovali přeživší. Zůstalo jich tam na sto čtyřicet. Stejní hrdinové jsou současní lidé z nemocnic na celém světě zachraňující své a naše bližní. Také jich na následky nakažení koronavirem několik desítek zemřelo, a to jen v samotné Itálii.

To oni jsou světci našich dnů, svatí, kteří upřednostnili lásku k bližnímu a službu nemocným před vlastním životem. Už jenom kvůli nim a jejich blízkým, které tu zanechali, by svět po koronaviru měl být jiný a daleko, daleko lepší, než byl před ním.

Kde jsou nadnárodní organizace?

Jeden by to nečekal. Máme EU, Organizaci spojených národů, také všemocný Mezinárodní měnový fond a Evropskou banku a ono – jako by se po nich zem slehla. Jediné, co jsem zaznamenal, byl kratičký videoklip, na němž si nová šéfka EU, Ursula von Leyen, na dámském záchodku myje ruce, aby je pak vítězoslavně ukázala na kameru. O nějaké pomoci nejvíce zasažené Itálii, Španělsku a dalším zemím, o koordinaci mezi členskými státy ani slovo, a nad tím vším umyté ruce. Jak výmluvné…

Zato když šlo před pár let o banky a velký kapitál, tak to dokázala EU i s celou Trojkou šlápnout na krk Řecku s takovou razancí, že kdyby tutéž kuráž osvědčila v koronavirem zkoušené Evropě, museli by mít plicní ventilátory i na záchytce. Jenže proč, když tentokrát nejde o peníze až v první řadě, že?

Div to žádný není. Ukazuje se už řadu let a lidé to cítí v kostech, že všechny nadnárodní organizace jsou tu výhradně proto, aby bohatí bohatli a chudí chudli. „Zlaté“ pravidlo EU o volném pohybu zboží a volném pohybu pracovních sil není ničím jiným než nástrojem k vydírání těch, kteří zboží vyrábějí, ale koupit si jej nemohou, jakož i těch, kteří svoji práci prodávají za cenu, do níž nemají co mluvit.

Tento fakt byl u nás znám dávno před tím, než jsme do EU vstoupili, přesto u nás převládlo vědomí, že i tak bude pro nás EU přínosem. (Čemuž se netřeba divit vzhledem k politické a podnikatelské „kultuře“, která zde tou dobou vládla.) Bohužel, Česká republika vstupovala do EU za naprosto odlišných podmínek než zakládající členové i ti, kteří se k EU přidali před námi. Naše státní hospodářství z dob reálného socialismu, které se vyznačovalo vysokou mírou soběstačnosti, bylo tou dobou již rozkradeno a rozprodáno západním firmám. Vstup do EU se tak jevil jako logický krok. Ostatně stejné naděje vkládaly do EU i další země někdejšího východního bloku.

Občané zemí Evropské unie, ať ti z dob dřívějších či pozdějších, si budou netečnost institucí EU vůči tragedii koronaviru dobře pamatovat. V jejich podvědomí bude na dlouho spojována s lidskými oběťmi, jejichž počet je srovnatelný se ztrátami na válečných frontách. Taková paměť jen tak nevymizí.

K čemu celá EU, když v tom nejzákladnějším, v ochraně holých lidských životů, je bezzubá? Když státy v ní sdružené jsou nuceny si pomoci každý po svém, a to dokonce i tak, že jeden ve vlastním zájmu jedná proti zájmu druhého? Toto že má být ta solidární integrovaná Evropa?

Jakkoliv jsem EU vždycky fandil a ve sdružování jsem spatřoval kus obecného dobra, nemohu se ubránit dojmu, že EU jako duchovní koncept je – nestane-li se něco výjimečného – u konce. Stejně anebo podobně, jako to bylo s naším spojenectvím se Sovětským svazem po srpnu 1968.

Ztraťme ještě pár slov o dalších nadnárodních organizacích. OSN byla sice založena především s úmyslem zabránit budoucím válečným konfliktům, a protože ve svém názvu nese „spojené národy“, její akční rádius by měl být celosvětový. Je proto s podivem, když se národy spojené v jedné organizaci tahají o dodávky zdravotnických pomůcek z Číny. To není jenom nepěkná vizitka OSN, ale i jednotlivých národů v nich sdružených. Ale přiznejme si, chodí to tak i u nás, jako jednotlivců. Když o nic nejde a každý máme to, co si nárokujeme, tak se kamarádíme a poplácáváme po ramenou, ale jak přijde do tuhého, už nám to tak dobře nejde…

S nadnárodními organizacemi finančního rázu, jako je Evropská banka a Mezinárodní měnový fond, udělali Řekové – ale i my ostatní, byli-li jsme toho schopni – nezapomenutelnou zkušenost během řecké krize let 2015 až 2016. Kvůli úsporným řešením, které Řecku naordinovaly EB a MMF, si zoufalí řečtí důchodci brali životy a mladí houfem utíkali ze země (a možná utíkají dodnes). Proti diktátu EB a MMF tenkrát nezmohli nic nejen samotní občané Řecka (suverénní to aktéři demokratického zřízení – tolik definice demokracie), ač se proti drastickým škrtacím opatřením vyslovili v referendu, ani premiér Tsipras s hrdinským ministrem financí Varoufakisem. Znovu se tedy nedivme, že odtud také nic nepřichází, když nejde o peníze bank a korporací.

Příspěvky pro podnikající a socializace ztrát

Naši vládu jsem tu už jednou chválil a chválím ji znovu. Kolo výroby a spotřeby se téměř zastavilo a vláda – bylo si toho možno všimnout i v době před koronavirem – neponechává věci náhodě, ba ani volné ruce trhu. Zavedla finanční pomoc lidem, kteří pracovat buď nemohou, anebo mohou pouze v omezené míře. Vesměs živnostníkům a zaměstnancům. V mnoha případech je takové řešení nepochybně na místě. Podívejme se však na princip pomáhání ještě ze stránky jiné, z takové, o níž v časech blahobytu nic nevíme.

S ohledem na to, co po vládní injekci nespíše přijde, by nám neměl ujít kritický pohled na nás samotné a způsob, jakým se docela běžně s vydělanými penězi hospodaří. Všímám si, jak slušně placení zaměstnanci i dobře vydělávající živnostníci žijí způsobem „z ruky do úst“, přičemž ani trochu nemusí.

To první, co si takový živnostník či manažer přes kdeco musí pořídit – pro podnikatele je to doslova zákon – je reprezentativní vozidlo, samozřejmě na leasing. Pak přijdou na řadu další výdaje jako RD v kobercové zástavbě za Prahou – jak jinak než na hypotéku. S dovolenou v Karibiku je třeba se mezi svými rovněž pochlubit. Začasté pak takoví hospodáři vytloukají půjčku půjčkou a své výdělky mají obestavěny dluhy ještě dříve, než k nim doputují. Žijí na dluh, a pak to přijde: recese, koronavirus, nedejbože nemoc, rozvod. Ti lidé na žádné rezervy nemyslí, řídí se heslem „užij dne“ a jsou skálopevně přesvědčeni, že když to jde dnes, půjde to i zítra. Kdyby mysleli dopředu, tak by se chovali skromně, odpustili by si zbytečné výdaje, měli by naspořeno z časů lepších na léta hubená. Vím, o čem mluvím. Sám jsem pracoval jako OSVČ posledních 18 let, a i když jsem většinu těch dobrých roků nevydělával více než běžní zaměstnanci, léta chudá, jichž bylo sedm od finanční krize, jež na nás naplno dolehla v roce 2009, jsem přežil bez úhony.

Jak takovým lidem pomoci v časech hospodářského útlumu, ať už je způsobený čímkoliv, je rébus, který nevyřeší sebenapěchovanější státní rozpočet. Před několika málo dny jsem viděl v televizi jakéhosi podnikatele – nešťastníka, který si nechal zbudovat zábavní podnik. Půjčil si na to dvacet milionů korun. Neprozíravý pan podnikatel ronil slzy nad neštěstím, které jej v podobě koronaviru postihlo. Podnik měl být co nevidět otevřen, ale zákazníci nikde a vyhlídky na zástupy tlačící se u rulety v nejbližší době také žádné.

I tady je každá rada i každá smysluplná podpora ze strany státu marná. Je-li někdo takový hazardér, že si je schopen půjčit dvacet milionů, a nadto ještě věří, že takovou sumu bude i s úroky schopen splatit, není mu rady ani pomoci. Snad jedině tak, že se soukromé podnikání do značné míry omezí a budou pro ně platit přesná a konkrétní pravidla. Byl by to ovšem ještě kapitalismus?

Dovolí-li laskavý čtenář, uvedu ještě dva příklady „hospodaření“.

Právě čtu o operní zpěvačce, která je na volné noze, a protože divadla jsou zavřená, uzavřely se i zdroje jejích příjmů. Takto postižena našla si práci pokladní v supermarketu. Také tento příklad vzbuzuje otázky. Jak ta paní nebo slečna asi hospodaří, když po několika týdnech výpadku v příjmech je na dně? Nechci soudit, navíc nic bližšího ani nevím, možná se dotyčná ke dnu ani neblíží a jenom myslí na nejhorší, ale přesto tento případ ilustruje cosi obecnějšího. Operní zpěvačka jistě není podprůměrně placena, jako lidé z této branže na celém světě. Když se uživí učitel hudby na lidušce, kde jej rozhodně nepřeplácejí – a znám jich několik – proč to nezvládne operní zpěvačka?

Pak je také těžko zkousnutelná povýšenost čpící ze srovnávání rádoby „lepších“ povolání s povoláním pokladní v supermarketu. Jakoby ti lidé za pokladnou byli nějací podlidé, kteří na nic jiného nestačí, a tudíž je nelze odměňovat ničím více, než obecným pohrdáním a nějakou tou korunou navíc, za kterou by měli managementu obchodního řetězce líbat ruce. Díváme-li se takto na ně, proč je vlastně potřebujeme? A potřebujeme-li je, proč jimi pohrdáme a máme je za poslední štaci? Jak patrno z příkladu operní zpěvačky v nesnázi, dámy v pokladnách, nad nimiž ohrnujeme nos, potřebujeme více, než kdejaká jiná povolání stojící na škále pomíjivé prestiže mnohem výše.

Bohudíky za možnost postavit se do pokladny, když všechno „lepší“ selže. Bude-li se po koronaviru dělat trochu pořádek, můžeme klidně začít u pokladních a odměňovat je tak, jak je potřebujeme a nikoliv podle falešného obrazu, který jsme si o nich vytvořili.

Zvláštní také je – a to je ten druhý avizovaný příklad – jak odevšad zní dvě slova: „ušlé zisky“. Připomíná mi to doložku k dohodě TTIP o severoamerickém a evropském byznysu, která byla před nějakým časem v dobře informované veřejnosti živě diskutována. Nešlo v ní o nic menšího, než že stát, který neumožní podnikatelskému subjektu ze signatářských zemí uskutečnit svůj podnikatelský záměr (např. z důvodů ekologických, pracovního práva, územního plánování, vlastní hospodářské politiky), může být obžalován u mezinárodního arbitrážního soudu a následně postižen. Tak takto se zajišťují zisky. Ta dohoda nakonec naštěstí podepsána nebyla, ale úplný konec záměrů, které stály u jejího zrodu, to rozhodně není.

Jedna moudrost říká, že když se má prosadit nějaká lumpárna, je nejprve třeba změnit význam slov. A jsme doma, neboť slovní spojení „ušlý zisk“ je nesmysl. Nemůže mi přece ujít něco, co ještě nemám. Žádat o náhradu ušlého zisku, to je klasický příklad privatizace zisků a socializace ztrát. Ušlým ziskem také klidně může být zakázka, na kterou jsem si dělal čáku, ale protože zákazník se rozhodl jinak, nic z toho není. A potom, kohopak žádat o takový „ušlý zisk“? Když jsem se živil jako OSVČ a v roce 2009 mne během dvou měsíců opustilo osm z jedenácti zákazníků a já pak fakturoval měsíčně patnáct tisíc, nenapadlo mne, že by mi nějaký zisk ušel. Je to přece riziko podnikání, které podnikatelé rádi dávají k dobrému, když chtějí zdůraznit své „nasazení pro blaho celku“, riziko, že věci nemusí vyjít tak, jak by očekávali.

Však by i žadatelů o ušlý zisk stálo za to se ptát: „Jak jste hospodařili před koronavirem? Nač jste si kanceláře obkládali mramorem a nakupovali drahá auta? Jak jste si dělali rezervy a mysleli na léta hubená? A co daně, platili jste je poctivě, aby teď bylo z čeho brát? Jak jste na tom byli s dotacemi, opravdu jste se bez nich nemohli obejít? A když ano, na co jste je použili? A co vaše platy, páni manažeři, byly to platy dobrých hospodářů?“

Možná nás ale koronavirus i v tomto poučí a stát se znovu stane subjektem podnikání minimálně tam, kde je první na řadě veřejný zájem. Vezmeme-li v úvahu, že veřejným zájmem je stabilita společnosti, maximální soběstačnost, soulad školství se smysluplným pracovním uplatněním a hospodářství strukturované s ohledem na rozmístění obyvatelstva a jeho místní potřeby, pak rizika soukromého podnikání omezujícího se pouze na přísně vymezenou oblast budou pro stát i soukromé podnikatele mnohem snesitelnější, než je tomu dnes. Realizace takového snu se však i za dnešní situace nadvlády kapitálu nad vším jeví jako nemožná. Byť zítřek – nevylučujme to – může překvapit.

Lež větší než babylonská věž

Z pořadu „Jak to vidi“ na ČRo 2 jsem se v pondělí 30.3. dověděl, že ředitel Centra studií současné Číny na univerzitě v Pensylvánii sdělil veřejnosti poznatek o tom, že Čína zneužívá svého postavení výrobce zdravotnických pomůcek a zařízení, čímž uplatňuje svůj vliv ve světě. Nevím, jak toto sdělení zapůsobilo na jiné posluchače ČRo 2, ale mnou to tedy zacloumalo. Pro takovou lež aby člověk šel na kraj světa, který teď už víme, kde je.

Od sedmdesátých let dvacátého století americké korporace masivně stěhují svoji výrobu do Číny. Činí tak s jediným záměrem: Využít – přesně řečeno zneužít – tamější chudé lidi k tomu, aby za zlomek toho, co dosud platili americkým dělníkům, vyráběli totéž, co dosud. Jinak řečeno – aby maximalizovali zisky a minimalizovali náklady. Pak se přidala Evropa a posléze i Česká republika.

A nyní, tedy poté, co se Západ ve své hamižnosti zbavil schopnosti sám vytvářet to, co potřebuje, a my Česká republika s ním, nám pan ředitel z vyhlášeného institutu sdělí, že toto všechno na nás Čína ušila, aby nás měla v hrsti. Pokud by existovala Nobelova cena za lež a překrucování pravdy – a prestiži Nobelovy ceny by to neuškodilo – o vítězi by nebylo pochyb…

Kdyby koronavirová pandemia nebyla takovou tragédií, kdyby lidé neumírali a místo toho se záhy vyléčili jak z běžného nachlazení, člověk by se tím snad i bavil. Čím? No přece tím, jak nejvyspělejší státy světa z G8 se tahají o dodávky běžných zdravotnických potřeb z Číny…

Závěr

Začali jsme tím, jak po koronaviru bude vše jinak. No, nevím zdali vše, ale v myslích značné části lidí už leccos podstatného jinak je. Je třeba se vrátit. Ne vše, co míří dopředu a zaštiťuje se lepší budoucností, vede k dobrému. Napadá mne podobenství o návratu ztraceného syna z Nového zákona. Přichází se šrámy a následky vlastních vin, ale otec jej s otevřenou náručí vítá.

Nejsme na tom s těmi šrámy, které nám udělilo posledních třicet let kapitalismu, stejně? A jak jsme na tom s ochotou vrátit se? Vrátit se k osvědčenému, k tomu udělat si sám, co mohu, a teprve pak žádat druhé. A také být vždy připraven pomáhat druhým nezištně a neméně než sobě samému.

Ostatně, návrat na způsob ztraceného syna nemusí být jen pouhé znovuobjevení pradávného moudra o dobrém hospodáři. Nemuseli bychom zůstávat jenom u něj. Možná se jednou vrátíme ještě dál, někam úplně daleko, do míst a časů, v nichž ještě lidé nežili proti sobě, protože nežili proti Bohu. I když pro začátek by i pouhý návrat k rozumnému hospodaření a sociální ohleduplnosti byl velmi, velmi dobrý.

 

Převzato z http://news.e-republika.cz




Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*