• Zemanta Related Posts Thumbnail

Francie se bude snažit právně udržet zákaz pěstování kukuřice MON810.

>> AFP: OGM: Hollande confirme la prolongation du moratoire sur le maïs transgénique

Překlad z francouzského originálu od GMWatch:

Francois Hollande potvrdil prodloužení zákazu pěstování kukuřice MON810 společnosti Monsanto a to navzdory zrušení tohoto zákazu Radou státu.

“Zákaz bude prodloužen,” řekl prezident Hollande během své návštěvy Dordogne a dodal, že je nicméně nutné “právně zabezpečit toto rozhodnutí na národní úrovni a to zejména na evropské úrovni.”

“Proč jsme uvalili zákaz na GMO? Ne proto, že nechceme pokrok, ale ve jménu pokroku. Nemůžeme akceptovat kukuřičný produkt, který by mohl mít nepříznivý vliv na ostatní zemědělskou produkci,” pokračoval Hollande v zemědělské oblasti Sarlat.

Rada státu zrušila francouzský zákaz pěstování geneticky modifikované kukuřice MON810 od společnosti Monsanto.

Po vyhlášení rozhodnutí soudu o zrušení zákazu, který byl v nesouladu s právem Evropské unie, zmínili ministři zemědělství a ekologie Stéphane Le Foll a Philippe Martin, “závazek vlády dodržovat zákaz pěstování.”

zdroj : freepub.org

 

  • Zemanta Related Posts Thumbnail

 

Obama označil Čínu za protivníka a nařídil prozkoumat čínské nebezpečí. Spojené státy začaly přemísťování své flotily do Asijsko-pacifické oblasti (ATR). Základem pro takovou pozici je ekonomika a politika.

Čína je jediný stát světa, který je schopen v blízké době (podle odborníků asi 8 let) předstihnout v HDP USA. Amerika je v hospodářském poklesu, má vysokou nezaměstnanost a hrozí jí zhroucení. Čína se vyvíjí stabilně, uměle udržuje nízký kurz jüanu, čímž stimuluje domácí výrobu a export. Kromě toho vyvádí v posledních letech své měnové rezervy mimo americký dolar a investuje je do zlata, eura, surovin a aktivně přechází ke dvoustrannému měnovému vyrovnání. Je zřejmé, že Čína nehodlá být nadále věřitelem USA.

USA se snaží působit prostřednictvím mezinárodních institucí. Obama podal žalobu na WTO, v níž obvinil čínskou vládu z dotací čínské automobilové společnosti. Američané prohlásili Čínu za podvodníka na trhu měnové dvojice jüan – dolar a ministerstvo financí USA zavedlo clo na 20 čínských výrobků. Nemá to velký význam, do zákona Jackson-Vanika to má daleko, protože USA jsou silně závislé na čínské ekonomice a tyto sankce by zničily vlastní průmysl.

USA a ČLR jsou dvě země různých politických systémů. Politické vztahy se silně napjaly po loňském lednovém přijetí nové vojenské doktríny v USA. Podle ní se hlavní oblastí vojenské přítomnosti USA stal tichomořský region.

Spojené státy by už nyní mohly být postaveny před volbu o vstupu do války na straně svého spojence Japonska. Důvod – nyní zostřené teritoriální spory Číny a Japonska. Totéž platí ve spojitosti s Filipínami, s nimiž mají Spojené státy dohodu o společné obraně. Čína v ATR organizuje vojenské cvičení (přítomné je i Rusko), provádí proti USA kybernetické útoky, organizuje silné protijaponské protestní demonstrace občanů. Američané zase odpovídají svými vojenskými cvičeními, snaží se hrát roli arbitra ve sporech Číny s jejími sousedy, s Jižní Koreou uzavírají dohody o přípravě balistických raket, budují vojenskou základnu v Austrálii, atd..

Mraky houstnou a USA už pomýšlejí na scénář války s Čínou, nevyjímaje jadernou. Podpisem zákona nařídil Obama rozpracování nové koncepce národní bezpečnosti, podle níž je daný příkaz strategickému velení USA (STRATCOM) předložit do 15. srpna dokument o „podzemní síti tunelů do ČLR a o možnostech USA použít klasické i jaderné síly pro zneškodnění takových tunelů a zničení toho, co se v nich nachází“. Podle vyjádření odborníků může v Tichém oceánu dojít až k menší válce. Současné strategické vztahy obou zemí se velmi podobají studené válce.

Prezident Eurasia group USA Bremmer, který se vyjádřil o podobnosti se studenou válkou řekl:

„Ideologie Ameriky se v podstatě nezměnila, jen Amerika není tak silná jako dříve …. Základem jejího postavení je osobní svoboda, demokracie a svobodné podnikání. Avšak v posledních letech silně utrpěla v důsledku finanční krize, porušování lidských práv v Guantánamu a Abú Ghraib a velkého zájmu korporací na volbách. Přitom staré instituce jako je G-20 už nepracují. “ Proto je země špatně připravena na studenou válku.

Nakonec Bremmer uvádí, že pokud bude USA stát o plodné vztahy s ČLR, „musí mít pevný základ v podobě organizací, do kterých si Čína přeje vstoupit“. Je třeba vytvořit svého druhu klub pro Číňany přitažlivý. Jaký to má být klub neujasnil. Má být namířen proti Rusku? Vždyť klub už v Asii funguje. Je to Šanghajská organizace pro spolupráci (SOS). USA v něm nejsou zapojeny. Ve druhém klubu, v Asociaci zemí jihovýchodní Asie (ASEAN) není Čína účastna. Na jeho shromáždění s účastí Clintonové v roce 2012 nebyla vypracována strategie vztahu ke sporným ostrovům v Jihočínském moři. Právě toto pozorují spojenci Číny, na které má ona silné finanční páky: Kambodža, Thajsko a Myanmar.

Nástrojem pro návrat USA do Asie má být dohoda Trans-tichomořské partnerství (TTP). Má zaměnit asijsko-tichomořskou ekonomickou spolupráci (APEC), kde je přítomno Rusko i Čína. Avšak Čína nevstoupí do organizace, ve které diktují podmínky USA, takže tento klub nemá naději.

zdroj : czechfreepress.cz

Ilustrace

Kdo volí Sobotku, volí Kalouska. Jde vlastně jen o dvě strany jedné „cinknuté“ mince ze zkorumpované bruselské mincovny.

Oba dva spojuje podle analytiků především upřímná nenávist k přímo lidmi zvolenému prezidentu republiky Miloši Zemanovi a vroucí láska k našemu „bratrskému spojenectví“ s Bruselem. Hlavně jejich „vlezdobruselistické“  postoje jsou tím rozhodujícím tmelem, který podle důvěryhodných interních informací z obou stran po předčasných volbách povede k jejich úzké spolupráci, ačkoliv to oba před volebním aktem takticky popírají.

Ostatně ČSSD a TOP 09 si to již vyzkoušely nanečisto v případě pražského puče, kdy jednobarevnou vládu topky podporuje právě ČSSD. V opačném gardu se na to chystají na národní úrovni. Konfiguraci, kdy Sobotka prznil veřejné finance a Kalousek mu „kryl záda“ jako vlivný šéf rozpočtového výboru už mají také nacvičenou z dob Špidlova zmateného vládního projektu.

Kalousek nyní navíc na „Slávka“ hodně ví právě z dob jeho velení v Letenské, kdy se například vyvoleným rozdávaly doly i s hornickými byty a podobně.  Má tedy mladého politika, který nic jiného než politiku nedělal a dělat neumí, pevně v hrsti.

Na majetková přiznání, zákon o referendu a občanském vetu, zvýšení minimální mzdy a životního minima, mohou proto občané v případě jejich úspěchu klidně zapomenout neboť to vše není v zájmu jejich politického kartelu a oligarchů, které hájí.

 

Vyšlo v Týdeníku Občanské Právo

zdroj : euserver.parlamentnilisty.cz

  • Zemanta Related Posts Thumbnail

Toho pána bych nikdy nevolil a – jak se můžete přesvědčit níže v „souvisejících článcích“ – dal jsem to už několikrát najevo. Znovu chci však upozornit na jeho pokrytectví, které předvedl v rozhovoru pro včerejší Právo, aniž se začervenal.

Začněme obecně tím, že byl až do roku 1989 v KSČ. Navíc v letech1982 až 1985 byl, dle zveřejněných dokumentů slovenského Ústavu paměti národa, vědomým agentem StB, ačkoliv to Babiš popírá. (Ústav paměti národa upozornil, že pravdivost archivovaných dokumentů nijak neověřoval). Je na čtenáři, co považuje za věrohodné.

Teď, kdy cítí šanci pro vstup do politiky, začal „nakupovat“ potřebné maskoty svých zájmů. Především zlanařil bývalého šéfkomentátora MF Dnes Martina Komárka. To je spolu se svým kolegou Michalem Musilem můj antipod, se kterým se v ničem neztotožním. Slyne nenávistí k exprezidentu Klausovi, zato podporoval Schwarzenberga a hájil vždy Kalouska. Ještě k tomu je nekritickým eurofilem.

Babiš najal ještě další „pravdoláskaře“, a to profesora Jiřího Zlatušku a hlavně mediálně známou tvář naší agilní kulturní fronty Martina Stropnického. Ten byl mj. velvyslancem ve Vatikánu a ministrem kultury v Havlově Tošovského vládě. To samo o sobě je dostačující charakteristikou. Když k tomu přidáme, že jeho syn Matěj je funkcionářem Zelených, je obrázek úplný. Ani nemusíme vzpomínat, že se před pěti lety de facto stal nevlastním otcem takového duševního giganta, jako je Agáta Hanychová.

Teď už přejděme ke zmíněnému rozhovoru. Tam mj. přiznal, že chce osobně kandidovat do parlamentu. Jak si čtenář může ověřit z otevřených zdrojů, ještě nedávno to vylučoval. Ten člověk snad nikdy neumí jednat na rovinu, aspoň podle jeho veřejných vystoupení.

Babiš se dále vychloubal, kolik platí daní. Má prý čistý stůl, nic prý nezprivatizoval a se státem prý také téměř (s výjimkou Lesů ČR a ČEPRa) neobchoduje. Zapomněl ale vyčíslit, o kolik více dostává z prolobbovaných dotací (biopaliva, obnovitelné zdroje apod.).

S politiky to vždy uměl, i když je pak, když ztratili moc, zase kritizoval, což předvedl znovu. Všichni si můžeme pamatovat, jak si notoval s Grossem. V té době byl považován za spojence ČSSD. Dnes to popírá.

Nejlépe je to vidět na jeho vztahu s Václavem Klausem. V rozhovoru jej nazval největším polistopadovým zlem, které by mělo chodit „kanálama“ (sic). Je příznačné, že tak činí krátce poté, co Klaus odešel z funkce.

Hned na to však docela slabomyslně přiznává: „Miroslava Kalouska znám od roku 1994, Miloši Zemanovi jsem byl v roce 1998 na narozeninách, na narozeninách u Václava Klause jsem byl xkrát, Topolánek byl na mých padesátinách, Ivanu Langrovi jsem byl na svatbě.“ Bože, to je licoměrník!

Je Slovák, česky se příliš nenaučil, ale zaklíná se heslem, aby naše děti chtěly právě v naší zemi žít. Nemohu za to, ale ani v tom mu nevěřím. Kdyby sám nebyl eurofilem, nemohl by se obklopovat kosmopolity havlovského typu.

Mezi ně patří i Karel Hvížďala, s nímž spolupracuje při budování svého mediálního impéria (MF Dnes, Lidové noviny, Óčko). Kdyby se mu jeho záměry podařily, byl by velmi nebezpečný. Už proto, že chce stát řídit jako své firmy. Pak každý z nás by měl cenu jedné desetimilióntiny akcionářského podílu.

Včera jsem psal v článku „Kampaň „Vyměňte politiky“ nestačila. Tak VYMĚŇTE STRANY!“ o tom, že je třeba vytrestat velké strany a volit ty malé. Je však třeba dát pozor na to, aby se Babišovi nepodařil jeho dlouhodobý záměr, že ze svého hnutí ANO udělá velkou stranu. Možná čeká jen na to, až mu biologocké hodiny, které tikají jak Zemanovi, tak Klausovi, uvolní cestu

zdroj : http://streit.blog.idnes.cz

Poměrně bedlivě jsem sledoval poslední události, týkající se Duchcova, nově i Českých Budějovic a přesto, že jsem přečetl spoustu článků, pokusím se můj pohled zaměřit na něco, co je srovnatelné s časovanou bombou.


Rád se obyčejně zabývám podstatou věci. Již po 2. sv. válce byly snahy o usazení cikánů a nebyl to asi tehdy zrovna šťastný nápad. Cikáni demolovali nové byty, podíleli se na občanské kriminalitě – to ale bylo od nepaměti ostatně stejné. Nicméně do roku 89 se přeci alespoň v Čechách toto soužití jakž takž dařilo ukočírovat. Revoluce „ze sametu“ znamenala migraci cikánského obyvatelstva z východu na západ a ani přejmenování na romské nemohlo eliminovat nové problémy a  jejich přísun především ze Slovenska do Čech – za lepším živobytím. Slovenské cikánské osady, kdy starosta dal těmto občanům peníze na cestu do Čech a po opuštění vesnice jim buldozery nechal srovnat bývalá bydliště se zemí, aby se neměli kam vrátit, bylo tehdy veřejným tajemstvím.  Okamžitě nastaly problémy v daných lokalitách a vláda ve snaze tuto situaci řešit, začala „zdokonalovat a vytvářet“ podivné sociální programy, které měly a dodnes mají sloužit k začlenění tohoto etnika, které tvoří u nás kolem 3%. Vynalézavost a vykutálenost na straně jedné se setkala s humanistickou posedlostí a následně s bezradností na straně druhé, navíc dodnes bičované humanisty z EU a čím více stát dával, tím více byla ruka natažená. Problém dnes přerostl i do řad Rómů samotných, kdy klanová hierarchie začala brát tvrdě za své, mladí Rómové mnohdy tyto tradice ignorují a tím dostávají do těžkých problémů celé toto státem vyčleňované romské etnikum. Štědré dávky z naší státní kasy jsou mnohdy využívané k utrácení v hernách, za alkohol, drogy… Bohužel, našimi politiky podporovaní pseudohumanisté vymysleli strategii, která je ale pro všechny doslova časovanou bombou.

Nyní příklad toho, jak se rodí etnická nenávist mezi lidmi, kdy konečným výsledkem je opravdová rasová nenávist.

Dva sousedé žijí vedle sebe a každý má pěkný dům. Ten první, říkejme mu pan B, si ho postavil a má k němu po dřině, kterou musel vynaložit a dluzích, které ještě splácí takový vztah, že ho udržuje, opravuje, je nucen chodit denně do práce a vede k tomu i svoje potomstvo. Druhý soused, říkejme mu třeba pan R neměl nic, státu se ho zželelo a dal mu tedy dům k užívání, aby nemusel spát pod mostem. To se samozřejmě prvního souseda dotklo, ale přesto zatnul zuby a nic neříkal. Po čase druhému sousedovi začal barák chátrat, protože se o něj vůbec nedokázal postarat, nenadřel se totiž na něm, k domu tedy neměl žádný vztah, protože se mu pracovat prostě ani nechtělo a radši se po nocích potuloval městem a navštěvoval hospůdky plné kamarádů. Nakonec byl dům určen k demolici a druhý soused najednou neměl kde spát. Tak zašel na úřad a prostě zažádal o nový – přece nebude žít pod hranicí chudoby!  Jaké bylo zděšení prvního souseda, když mu ho opravdu dali a vše šlo od začátku!  Tehdy dostal opravdovou zlost, šel na úřad a zeptal se jak je to možné. Odpovědí mu bylo, že ten druhý patří k problémovému etniku, tedy jiné rase a je proto nutné tuto skutečnost respektovat zbytkem národa (97%), protože oni tím trpí a nemůžou za to. Pro jeho nespoutanou povahu ho nikde nechtějí v práci, je trvale diskriminován a pokud někde něco náhodou zcizí, tak za to přeci také nemůže, protože je příslušníkem etnika, které je prostě na tyto nepříjemnosti poněkud náchylné. Tehdy se pan B opravdu naštval a začal přemýšlet, jak to vlastně je. Tento společností postižený pán, který ani děti nadává do školy, který denně večer co večer táhne s partou opilých soukmenovců z hospody, kdy všichni řvou a budí v době nočního klidu rozruch ve spícím městě… K člověku, který ho dříve ani nezajímal  najednou začal pociťovat nenávist a začal cítit v srdci obrovskou nespravedlnost. Jednou se neudržel a pana R na ulici oslovil a řekl mu, že by měl více pečovat o nový domek, aby si ho také vůbec zasloužil a že by si měl najít nějakou práci a neflákat se po hospodách. Neměl to dělat. Stal se okamžitě terčem útoků celé jeho rozsáhlé rodiny, a to doslova ve dne i v noci. Snaha státu o soužití tím, že schopný dá neschopnému a oba na tom budou dobře, ztratila absolutně jakýkoliv význam. Zatímco pan R se cítil být diskriminován ve své svobodě  a nenáviděl pana B až za hrob, pan B začal mít srdce plné nenávisti a vzdoru nad takovou nespravedlností a nad absurdní nerovností občanů údajně svobodného státu. Nechme nyní ale oba pány a zamysleme se nad tím poněkud hlouběji.

Otázka tedy zní: „Co je to vlastně rasismus?“.

Cituji z Wikipedie: „Rasismus v širokém slova smyslu je názor, že z představy, podle níž je lidstvo rozděleno na biologicky odlišné „rasy“, lze vyvodit politické či sociální důsledky a rozdíly..

Máme tedy u nás ve státě oficiální rasismus, nebo ne? A kdo ho zde propaguje, občané a nebo lidé schovávající se za stát s podporou hrubé síly státní moci? Kdo jsou tito lidé a proč tohle dělají?  Čtenář nechť si sám odpoví, já si to opravdu nedokážu vysvětlit.

K čemu toto etnické dělení v našem národě ale povede? Už nyní toho začínají využívat skupiny, které v tisku nazývají radikály, kteří dobře vycítili příležitost jak oslovit lidi, kteří tím nejvíce trpí a kterým stát vytrvale odmítá jakoukoliv pomoc. Je to situace, která se už v historii nejednou opakovala a která mnohdy končila pogromy a surovostmi při občanských nepokojích. Kritické vždy bylo období ekonomických krizí, kdy narůstaly nepokoje a zlost se obyčejně obracela právě proti zvýhodňovaným skupinám. Myslím si, že stát dávno promeškal šanci na zklidnění situace u nás, především pak na poskytnutí rovných podmínek pro všechny naše občany. Čím dál častěji zasahují naši ozbrojenci a je otázkou času, kdy někdo při zásahu přijde o život – ať z té, či oné strany. Velmi nerad bych se dožil situace v Turecku, která vznikla prakticky ze dne na den, ale stát bohužel jako by dělal dosud všechno pro to, aby to nastalo. Možná to vidím černě, ale první nepokoje by mohly směřovat právě proti etniku, které je problémové a zákony hází za hlavu s tím, že policie a armáda je na jejich straně. Nepodceňujme to a odstraňme včas tento stav rasismu u nás! Navíc převrácená kritika odborníků z EU nám dává jednoznačně najevo, že evropští humanisté by patrně při nepokojích, které by vláda nezvládala také zasáhli a myslím si, že o jejich slavné „humanitární zásahy“ u nás opravdu nikdo nestojí.

A řešení celého problému? Sám můžu pouze vyjádřit svůj vlastní pohled naprostého laika na celou tuto záležitost a dobře vím, že co hlava, to názor. Takže:

1. Stát by měl okamžitě začít používat jedny zákony pro všechny naše občany, a to bez rozdílu barvy pleti – prakticky tím zrušit oficiální rasismus u nás. Ostatně je zde více národnostních menšin, které nijak zvýhodňované nejsou a přesto fungují.

2. Dopad na tyto tři procenta bude nepochybně zpočátku velmi tvrdý, jiná cesta ale k ničemu dobrému už nepovede.

3. Armádu a policii by měla vláda používat na ty, co platné zákony nedodržují a ne na ty, kteří chtějí spravedlnost a jedno právo pro všechny bez rozdílu.

4. Demonstrací se neúčastní jenom radikálové, ale spousta lidí, kterých se soužití s Rómy týká především. Vláda i média o tom úmyslně mlčí, všechno bagatelizují a překrucují tak, že to nakonec vypadá jako boj radikálů s cílem ublížit Rómům, kdy jsou všude nafoceny spousty zbraní, patrně aby zásahy ozbrojenců byly co nejobhájitelnější. Státní  moc neřeší příčinu, řeší pouze následek.

5. Právo na klid a práci mají mít všichni občané, opakované rušení nočního klidu by měli policisté bez problému zvládat a ne dělat, že nic nevidí a neslyší, aby si na ně někdo náhodou nedošlápnul.

6. Velice bedlivě sledovat, jak problémoví lidé nakládají se sociálními dávkami a vyvolávat z toho velice tvrdé důsledky.

7. Pokud jim něco chybí, peníze jim dávat pouze minimálně. Pokud jim chce stát pomoci, ať postaví ve městě vývařovnu, kde dostanou stravu, případně jednou za čas oblečení a to ať platí pro všechny bez rozdílů barvy pleti.  Pokud chtějí bydlet ve svém  domě a stát jim chce dát nový, dát jim cihly, nechat je, aby si ho sami postavili a měli k němu alespoň nějaký vztah, namísto nesmyslných „darů“ z peněz nás všech.

8. Odsouzené recidivisty zaměstnat tvrdou prací, po které na další pobyt, tedy i další lumpárny nebudou mít nejmenší chuť.

9. A závěrem tak jak už jsem jednou řekl:

„Jako občan odmítám rasové dělení lidí žijících v našem státě, odmítám jejich vyčleňování do skupin, zvýhodňování i bezdůvodné potírání, poukazování na jejich odlišnosti a také odmítám falešná tvrzení o „nepřizpůsobivých“ a „přizpůsobivých“ občanech. Ctěme jedny zákony pro všechny bez výjimky, pokud má někdo zdravé ruce, nepracuje a může pracovat, tak ať nejí! Pokud někdo má jiný názor, ať těmto lidem dá „ze svého“ a nebere to z peněz, které patří všem!“.

Článek vyšel 25. června na blogu Jirky Pokorného.

zdroj : http://www.zvedavec.org

Český průmysl, ekonomika a hospodářství(Článek je staršího data, i přesto stojí za přečtení) – Výprodej národního majetku za babku je rozhodující příčinou zadluženosti České republiky a devastace průmyslu. V době velké ekonomické krize se daleko názorněji ukazuje, že zbrklý a levný výprodej národního majetku »za babku« je největší příčinou problémů českého hospodářství – zadlužování, nezaměstnanosti i propadu ekonomiky.

  • ghztou

Přemýšlím nad paradoxy změn. Jak se kyvadlo dějin překlápí z jedné strany na druhou a my se v tom plácáme jako loďka zmítaná v bouři. Když jsem byl mlád, žil jsem v zemi okupované „Rusáky“, což byl hovorový výraz pro Sovětskou armádu, neboli „spřátelená“ a hlavně nikdy nepotrestanými zrádci „pozvaná“ vojska státu, který se nazýval Svaz sovětských socialistických republik.

Tato země pro nás byla synonymem nesvobody, ostnatých drátů, kterými byla obehnána naše zem. Byla symbolem nedostatku všeho spotřebního. Symbolem indexových knih, indexových filmů, indexových umělců. Byla symbolem politických procesů a justičních vražd. Byla pro nás nositelem odporné ideologie. V roce 1989 jsem tuto zemi s radostí odsunul do šrotu historie a těšil se, že už bude všechno jinak […]

Uplynulo 23 let, během nichž jsem postupně ztrácel iluze. Dnes je země, která pro nás nevědomé byla majákem svobody a demokracie, Spojené státy americké, zemí, která žádá Rusko o vydání uprchlého whistleblowera s příslibem, že „ho nebude mučit, ani ho nepopraví“. Neuvěřitelný slib. Onen whistleblower uprchl do Ruska, které je de iure následnickou zemí onoho zatracovaného CCCP, aby tam požádal o politický azyl před zemí, která byla druhdy symbolem svobody. Onen whistleblover zveřejnil písemné důkazy o veřejném tajemství, totiž, že ona nejsvobodnější země na světě fízluje jakoukoli elektronickou komunikaci nejen svých vlastních občanů, ale i většiny obyvatel spřátelených zemí. Ve jménu svobody a bezpečnosti. Zřejmě by se měla tato země přejmenovat na Spojené Stasi Americké, United Stasi of America.

Vojenský pakt, jehož jsme se ochotně a s úlevou stali součástí, humanitárně bombarduje bratrskou zemi v rozporu s mezinárodními zákony, bez mandátu, tedy coby agresor a naše země tomu svinstvu poskytuje logistickou podporu. Česká Židovka v pozici ministryně zahraničí USA, se aktivní koordinací válečných a diplomatických kroků odvděčuje zemi, která ji a její rodinu za 2. světové války zachránila před nacisty. Tzv. demokratické země zřídí v Haagu politický soud, který organizuje politické procesy s politiky protiprávně vybombardované země a tito politici v celách tohoto soudu záhadně umírají, zatímco na svobodě umírají pro změnu svědci, připraveni svědčit proti zločincům, kteří byli nápomocni při lámání odporu této země.

Naši noví spojenci dále válkami vyhlášenými i nevyhlášenými rozvracejí země, kde lidé žili v klidu bez obav o zítřek. Spřátelené státy na příkaz nejdemokratičtější země světa donutí přistát letadlo s diplomatickou imunitou, na jehož palubě se nachází hlava suverénního státu, a prohledají ho. Poruší tím mezinárodní zákony a úmluvy. Nejsvobodnější země světa po vlastními pollitiky a tajnými službami zinscenovaném teroristickém útoku namířeném proti vlastním lidem začne schvalovat zákony, likvidující ve jménu bezpečnosti jednu ústavní ochranu občanů za druhou. Z jednoho z nejúžasnějších dokumentů sepsaných člověkem, Ústavy Spojených států, se stal kus toaletního papíru. Země, které deklarují jako jednu z hlavních konstitučních hodnot své existence vládu práva opakovaně dokazují, že na právo kašlou.

A já se ptám, jak se nám to přihodilo, že po 41 letech, kdy jsme patřili ke špatné části světa, jsme přešli na druhou stranu a po čtvrtstoletí zjišťujeme, že jsme zase nebo možná stále ještě na té špatné straně? A je v dnešním světě vůbec někde ta správná strana? Svou krátkou úvahu zakončím vskutku trefnou a u nás docela aktuální anekdotou: Proč v USA nemůže být žádný státní převrat? Protože na jejich území není žádná americká ambasáda. Ať žije jeho excelence Norman L. Eisen!

P.S: Přinejmenším v 5658 případech za rok 2011 dal americký Federální úřad pro vyšetřování (FBI) souhlas k porušení zákona. Oznámil to web amerického deníku The USA Today s odvoláním na zprávu FBI za tento rok.

Autor: Jaroslav Moučka

Zdroj: ceskenarodnilisty.cz

  • Zemanta Related Posts Thumbnail

Petr Mach

V tomto článku ukážeme, že Lafferova křivka funguje, že daňová konkurence v Evropě je dobrá věc a hlavně – což málokdo ví – že právo Evropské unie určovat minimální sazbu DPH za dva roky vyprší.

Při letošním cestování po Evropě mě zaujalo, že v Lucembursku mají v restauracích sazbu DPH ve výši 3 %. Naše daň z přidané hodnoty ve výši 21 % je tudíž sedmkrát, neboli o 600 % vyšší.

Jak je to možné? Copak Evropská unie nepožaduje, aby sazba DPH byla přinejmenším 5 %?

Směrnice EU o DPH stanoví, že základní sazba má být minimálně 15 % a snížená sazba minimálně 5 %. Realita je taková, že v EU existuje mnoho výjimek a Lucembursko je díky aktivnímu hájení svých zájmů uvnitř EU zemí s nízkými daněmi. Sazbu DPH 3 % uplatňuje i na léky, ubytování, na dětské oblečení, knihy, časopisy, vstupenky na kulturní a sportovní akce, potraviny, dopravu a řadu dalších věcí a služeb (na zbytek je 6, 12 nebo 15 %).

Daň z přidané hodnoty se v EU pohybuje od 3 % v Lucembursku po 27 % v Maďarsku. Snaha EU o harmonizaci sazeb DPH je – zdá se – v troskách. V roce 2009 EU dokonce ustoupila a povolila zařadit restaurace do snížené sazby, když už beztak polovina států měla restaurace díky různým výjimkám ve snížené sazbě.

Teď je potřeba začít daně snižovat

V posledních letech měla Česká republika vlády, které daně jen zvyšovaly. O sazbách, které EU předepisuje jako minimum (15 % základní, 5 % snížená sazba), si můžeme nechat zatím jen zdát. (Naše základní sazba je 21 % a snížená 15 %, restaurace máme navíc „dobrovolně“ v základní sazbě.)

Máme ale šanci to volbami změnit. Daně je potřeba začít snižovat!

Lucembursko s nízkými daněmi vybírá na DPH stejný díl národního produktu jako Česká republika s vysokými daněmi. Nižší daně totiž nemusí znamenat nižší výnos pro vládu. Nižší daně znamenají méně daňových úniků a více činorodosti.

I Řecko, které se v podmínkách půjčky od členů EU a Mezinárodního měnového fondu zavázalo zvýšit DPH z 13 % na 23 %, vrací od 1. srpna zdanění hospod zpět na 13 %. Řecká vláda zjistila, že při vyšší sazbě vybírá méně než při původní sazbě. Řecko dostalo lekci z „Lafferovy křivky“, která říká, že vyšší sazba může vynést státu méně než nižší sazba daně. Podle řeckého premiéra po zvýšení DPH zkrachovalo na deset tisíc barů a restaurací a o práci v sektoru přišlo na 30 tisíc lidí. Snížení daně podle něj zlepší konkurenční pozici vůči Turecku a dalším jižním státům v soutěži o evropské turisty. Konkurují si zkrátka nejen jednotliví podnikatelé kvalitou hotelů, ale i jednotlivé státy výší daně. Konkurence je za všech okolností zdravá a mezi státy vede ke snižování daní.

Změňme trend neustálého zvyšování daní. Pojďme udělat i z České republiky „daňový ráj“, aby lidé více pracovali a podnikali, aby se snížily daňové úniky, a aby k nám rádi jezdili sousedé za nákupy.

Až vyprší právo EU určovat daně

Podle platných směrnic EU ustanovení o tom, že základní sazba má být minimálně 15 %, vyprší ke konci roku 2015.

Evropská komise nejspíš navrhne prodloužení platnosti minimální sazby.

Rozhodování o daních ovšem zůstává jednou z mála oblastí, kde Smlouva o fungování EU vyžaduje jednomyslnost. Stačí tedy, aby český ministr financí v roce 2015 nezvedl ruku pro návrh komise a od 1.1.2016 můžeme mít základní sazbu nižší než 15 %, třeba 14 %, nebo 5 % .

Pokud Svobodní budou ve vládě, náš ministr financí v roce 2015 ruku pro prodloužení platnosti minimální základní sazby ruku nezvedne. Budeme moci snížit daně a zdravá daňová konkurence v Evropě bude posílena.

Petr Mach je předsedou Svobodných

zdroj : http://machpetrmach.blog.idnes.cz

Ilustrace

Ohlupující mýtus o Kalouskově šetrnosti

Mainstreamová média včetně ekonomů oddaných pseudopravici šíří a opakují nesmyslný mýtus o tom, kterak Kalousek „našetřil“. Teď jej ještě vylepšili o účelovou bajku, že tyto „úspory“ spadnou do náruče Zemanovi prostřednictvím Rusnokovy vlády.

 

Ještě k těm ekonomům: To jsou ti zprofanovaní žvanilové a členové různých NERVů, kteří nás už přes čtyři roky přesvědčují, že krize končí, ačkoliv ta pořádně ještě ani nezačala. Psal jsem o tom nedávno v článku: „Odrážíme se ode dna (pokolikáté už?)… přímo do propasti“.

Dnes jsem v Právu četl rozhovor se Schwarzenbergem, který rozhovor zakončil zároveň lží i logickým nesmyslem takto: „…Kalousek měl teď dostatečně našetřeno, aby mohl ekonomiku nastartovat. … Vždy se musí dosáhnou dna a pak začít investovat. To jsme chtěli dělat teď, ale bohužel má ty prachy někdo jiný“.

 

Ptám se, jaké prachy? Ty o nichž jsem psal v lednovém článku: „Martin Komárek se mýlí: prý skrblík Kalousek…“? Odkazuji tam zejména na tabulku Kalouskových „výdobytků“.

Z poslední doby jde nečinnost v kauze MUS (Švýcarsko, 12 miliard), riskantní půjčka MMF (38 miliard), záruka Irsku a Portugalsku (14,4 miliard), software pro Drábka se Šiškou (3,5 miliardy), ESM (350 miliard). Největší rizika, která z nás mohou kdykoliv udělat tolik démonizované Řecko, prosadil právě Kalousek.

Za tuto servilitu k cizím finančním zájmů byl oceněn jako jeden z „nejlepších“ ministrů třetích zemí. Podívejme se na spolu s ním oceněné kolegy: Juan Carlos Echeverry z Kolumbie za Latinskou Ameriku, Cesar Purisima z Filipín za Asii, Yousef Hussain Kamal z Kataru za severní Afriku a Blízký východ a Abdoulaye Diop ze Senegalu pro Subsaharskou Afriku. Finančníci nám asi naznačují, kam směřujeme.

 

Ptám se, kdo je ten „jiný“, jenž ty prachy teď má? Rusnok to rozhodně není. Když se nebudu zabývat politicko-ekonomickou mafií, která rozkrádala jednotky až desítky miliard, jediný, kdo za Kalouska nabyl majetek v řádu stovek miliard (171 miliard) jsou církve. Málo, že dostanou zpět i nepotřebný a sporný majetek, „šetřílek“ Kalousek spolu s Nečasem nás zatížili na dalších 20 let „reparacemi“, které budou splácet ještě naši vnukové, protože tento závazek učinili „na sekyru“.

 

Dále se můžeme ptát, jak „snižoval“ Kalousek deficit státního rozpočtu? Deficit se vyvíjel takto: 2008 – 107,2 mld., 2009 – 178,4 mld., 2010 – 165,8 mld., 2011 – 155,3 mld., 2012 – 168,3 mld. Kam se hrabe „Dluhoslav“ Sobotka se svými necelými 100 miliardami v roce 2004!

 

A ptejme se nakonec, jak „splácel“ Kalousek předvolební „složenku“, jíž nás strašil? Svou vlastní „Kalouskovu složenku“ její autor navýšil ze 121 na 171 tisíc korun na hlavu, a to už za tři roky! Šest tisíc korun každý z nás pošleme jen na finanční část církevních „restitucí“.

 

Jediné, co se podařilo, že státní dluh se nenavýšil o peníze, které ležely bez celospolečenského užitku ve státních firmách, jako jsou České lesy. Kalousek je mobilizoval. Na jedné straně správně snížil poptávku po zahraničních zdrojích, na druhé straně ovšem za svého působení tím vyčerpal poslední rezervy a navíc ze státních podniků udělal vazaly státního dluhu.

Neříkám, že Rusnok je zodpovědnější hospodář. Nezapomeňme, že byl členem Topolánkova NERVu a také předsedou Asociace penzijních fondů. Ale určitě si nemůže výskat nad tím, co mu – a nám všem – Kalousek zanechal. Ještě pár let takových „úspěchů“ a nebudeme v Řecku, ale na Kypru.

zdroj : http://euportal.parlamentnilisty.cz

  • Zemanta Related Posts Thumbnail

V roce 1985 byl dnešní botanik a někdejší člen Strany zelených Pavel Křivka na tři roky komunistickým režimem uvězněn za to, že s kamarádem po smrti Brežněva složil parodii na melodii České mše vánoční Jana Jakuba Ryby. Dnes však říká, že současný režim je v mnohém horší než ten komunistický. O Václavu Havlovi, kterého původně uznával, nyní říká, že se z něho po roce 1999 stala zrůda bez mravních zásad.

V roce 1985 jste byl odsouzen za podvracení republiky nepodmíněně na tři roky. O co šlo? Můžete uvést souvislosti?

Šlo překvapivě o „neschválený“ zpěv. I když stíhání původně začalo kvůli něčemu jinému, hlavním zločinem nakonec bylo zpívání parodie na Českou mši vánoční od Jana Jakuba Ryby. Parodie začínala slovy „Hej Gusto, je husto“, což nahradilo původní „Hej mistře, vstaň bystře“. Místo „všechny všudy svoláme, k Betlému se vydáme“ se tam zpívalo „disidenty schytáme, ‚kágébé‘ je vydáme“ – a soudruzi místo toho, aby se zasmáli, tak raději stíhali a zavírali. Já jsem celý ten příběh coby mladickou nerozvážnost nikdy ani v životopisech nepřipomínal, ale protože to bylo zaznamenáno v nejrůznějších dokumentech, tak to čas od času někdo najde a věc i v médiích připomene.

Před sedmnácti lety o tom pan režisér Slavík natočil i docela pěkný dokumentární film. Ten pak dlouho ležel v archivech televize a voda se zavřela. Jenže asi před dvěma lety to zase někdo vytáhl a dal na YouTube, tam už to je přístupné každému. Dokonce jsem od té doby zván i na besedy se studenty gymnázií v rámci výuky dějepisu…

Rozsudek následujícího roku potvrdil v odvolacím řízení i Nejvyšší soud, který vaši „vinu“ doplnil přidáním toho, že jste tu „zločinnou“ píseň zpívali i někde v lese… Co tenhle detail o tehdejším režimu vypovídal?

Tenhle skoro paranoidní detail vypovídá o jediném. Že soudruzi už jenom „vobšancovávali“ svoje mocenské postavení, nebyli ochotni ani po nástupu Gorbačova právě v roce 1985 udělat jakékoli změny, zejména pokud jde o cestování a podnikání, a tahle rigidita jim pak usnadnila odchod od moci. Kdyby se takto nechovali, mohli tu určitě ještě dnes být. Dnešní režim v prolhanosti a pokrytectví zašel dál než ten komunistický, ale díky šikovně vybudované pseudodemokratické fasádě a neomezovanému konzumu je mnohem pevnější v základech. Nedávno v Právu někdo napsal, že to zvonění klíči na Letné bylo vlastně zvonění mas konzumentů natěšených na mercedesy a japonské televize.

(Výňatky z „protistátní“ písně:

Hej Gusto, je husto, přišel telegram, z Moskvy dneska k nám, že sám Leonid, u zdi bude hnít. A v „Sovětu“ nejvyšším, velký zmatek zavlád‘ tím: „Kdo teď bude dosazen?“ – v Kremlu vrtá v hlavě všem, po celou noc zasedá, starců rudá sběř! Nemůže se rozhodnout, ta nejvyšší zvěř! „Prej“, že dvakrát měř! Slyšíš za dveřmi ten hluk, intrikánů podlých zvuk? Ejhle, slyšíš? Gusto, slyšíš? Lubomíra i Vasila, jak se hádaj‘, sítě spřádaj‘, honem vstaň, Gusto, než bude dusno.

(…)

Pojďme tam, na pohřeb, pojďme slzy roniti, vlasy sobě škubati! Sláva straně, sláva vládě, sláva vůdci tvrdému, sláva státu a armádě, tajemníku prvnímu, vůdci krutému, katu rudému!)

Je pravda, že za vás u Gustáva Husáka tehdy osobně intervenoval západoněmecký kancléř Willy Brandt?

Toto se traduje a může i nemusí to být pravda. Mně samotnému ani po propuštění z vězení nic oznámeno nebylo. Odpověď na tuhle otázku by mohli dát jedině tehdejší úředníci MZV nebo KPR.

Nezřídka kdy se v dnešní době, i kvůli pokračující špatné ekonomické situaci, objevují názory, že se za komunismu žilo mnohem lépe a podobně. A často to rozhodně neříkají lidé, kteří režim nezažili, naopak. Co si o tom myslíte?

To není otázka na jednoduchou a stručnou odpověď. Z těch viditelných faktorů, které takové názory živí, to nepochybně jsou přehnané pravomoci a odměny exekutorů, jejich soukromnický charakter, a vůbec tzv. „služba dluhu“, která koneckonců dusí hospodářství celých zemí. Exekuční a státní tyranie (fikce doručení!) zřejmě vyvrcholila případem, kdy jedna paní z Prahy ztratila občanský průkaz, ztrátu řádně ohlásila, ale podle „právního řádu“ dnešního režimu přesto dluží Dopravnímu podniku hl. m. Prahy přes 600 tisíc Kč a po velkorysé slevě advokáta Sokola prý asi jen 240 tisíc Kč. A to za černé jízdy, tedy za něco, co vůbec nespáchala.

Máme tu i naprosto nespravedlivý a iracionální daňový systém šitý na míru bohatým. Majetkové daně mají jen symbolický význam, daň z držení aut se neplatí dokonce žádná. Bezpracné příjmy z povětšinou zděděného majetku a kapitálu jsou buď od daně osvobozeny, nebo zatajovány (pronájmy). To všechno určitě přispívá k tomu, že mnozí lidé vzpomínají na předchozí režim s nostalgií. Skvěle tuto situaci popsal Jan Keller v knize „Tři sociální světy“. Komu se ale zrovna daří finančně dobře a tuhle knihu nečetl, ten samozřejmě dál bude vrtět hlavou nad tím, jak je možné, že si někdo stýská po lepším životě za komunismu.

Je tu také jeden další dost opomíjený faktor, který způsobuje, že předchozí režim často vychází ze srovnávání ekonomické situace lidí lépe než dnešní. Tehdejší režim měl totiž jasnější pravidla a byl méně pokrytecký. Kdo vstoupil do KSČ a byl poslušný, měl šanci na profesní kariéru, měl perspektivu. Dnes nic takového neplatí. Členství v politické straně je spíše komplikací, v životopisech je lépe je neuvádět, protože v obsazování míst zejména ve veřejném sektoru stejně nerozhodují zkušenosti, dovednosti ani vzdělání, ale rozhoduje to, čí jste spolužák, synek či dcera nebo s kým chodíte na tenis, na golf či do zednářské lóže.

Chápu, že vždy nelze brát neznámé lidi a pořádat přísná výběrová řízení, ale personální klientelismus se blíží ke sto procentům a to je podle mého mínění mnohem závažnější jev než celá slavná korupce. A jednotlivé profese se doživotně opevnily (soudci, notáři, akademické svobody) nebo opevňují (chystaný zákon o státní službě). Protože ale průkopníkem tohohle přístupu je tzv. pravdoláska, tedy partička lidí, která byla v rozhodném okamžiku v roce 1989 patřičně zasvěcena a dodnes ovládá většinu médií, tak se tento jev téměř nezmiňuje. Václav Havel se stal favorizovaným kandidátem na prezidenta nikoli díky svému vzdělání a zkušenostem, ale díky svým vlivným přátelům. Když právě nastoupivší „nepolitická“ vláda pana Rusnoka někoho odněkud vyhazuje, zvedá se logicky obrovská vlna mediálního odporu těch, na které by třeba také mohlo dojít.

Liší se váš dnešní pohled na dění v roce 1989? Existují různé teorie, signály o zapojení cizích tajných služeb a podobně…

Přečetl jsem si na to téma sice mnohé, ale určitě bych nedokázal podat podrobné alternativní vylíčení převratu v roce 1989. Z vývoje 24 let poté jsou ale některé obecné rysy zřejmé. Zejména to, že řeči o lidských právech, svobodě a demokracii byly maskou obyčejného puče, kde o peníze šlo až v první řadě. Havel, Schwarzenberg a spol. se těšili na restituce, jiní zase na privatizaci všeho, další poháněl „Drang nach Funkce“ čili střídání u koryt. Všichni při tom tvrdili, že jsou pro obnovu lidských práv, svobody a demokracie nepostradatelní. Něco jako závěrečný akord v tomto mém názoru na společenský vývoj od roku 1989 pro mě bylo nedávné zvolení syna Petra Uhla do nikoli zle placené funkce člena Rady Ústavu pro studium totalitních režimů.

Při zmínce o tzv. sametové revoluci se nelze nezastavit u Václava Havla. Jak jste na něho nahlížel v osmdesátých letech a v roce 1989?

Tehdy jsem měl informace pouze z Rádia svobodná Evropa a tam o panu Havlovi nic špatného neříkali. Takže ač jsem jej osobně neznal, nahlížel jsem na něj tehdy pozitivně. Když o něm a jeho přátelích redaktor Kojzar napsal, že jsou „samozvanci“, vnímal jsem to jako plivnutí komunistického režimu na disidenty. Teprve mnohem a mnohem později, vlastně spíše nedávno, jsem si uvědomil, jak geniálně výstižné slovo tehdy Kojzar zvolil.

Váš pohled na Havla v průběhu jeho prezidentských mandátů a později se tedy výrazně změnil…

Zpočátku ne. Ani po revoluci nebo spíše „puči“ jsem neměl důvod zaujmout k Václavu Havlovi kritický postoj. Naopak jsem často před známými chválil jeho velkorysou amnestii, kterou udělil hned po nástupu do funkce prezidenta. Jako bývalý odsouzený vítám každou amnestii a milost, je to moje zásada. K justiční moci chovám absolutní nedůvěru, možná až nenávist, a nechápu, jak mohou být soudci, které nikdo nevolí, jmenováni doživotně, když nositelé zákonodárné i výkonné moci jsou omezeni čtyřletým volebním obdobím. Můj pohled na Václava Havla se náhle změnil až v roce 1999.

Co k takové změně tehdy vedlo?

V tom roce se zčistajasna potvrdila někdejší komunistická floskule o tom, že NATO je „agresivní pakt“. Devatenáct zemí z ničeho nic napadlo Jugoslávii, která na nikoho neútočila. Byl to pro mě šok. Neuvědomoval jsem si tehdy ale, že to je počátek onoho „nového světového pořádku“, kde už platí jen právo silnějšího. Vnímal jsem to jen jako jednotlivou obrovskou nespravedlnost a sprostotu vůči zemi, jejíž lidi byli vždy k Čechům příznivě nakloněni. A náhle prezident republiky takovou agresi pochválí a nesmyslně ji vysvětlí „humanitárními důvody“. A to ještě v zájmu údajné ochrany národa, který – řečeno opravdu velmi diplomaticky – neměl nejen na Balkáně tu nejlepší pověst.

Panu Havlovi dříve vadilo, že někdo byl krácen na svobodě projevu, ale najednou bylo v pořádku, že jsou úplně neznámí a nevinní lidé vražděni na dálku moderními zabíjecími technologiemi. Od té doby pochválil válčení ještě mnohokrát, usiloval o zřízení americké vojenské základny u nás atd. Uvědomil jsem si, že takhle daleko ve věrnosti cizí moci nezašli ani Husák, ani Honecker. Že tenhle Havel je opakem toho, za co byl vydáván, že je to skutečná zrůda bez jakýchkoli mravních zásad.

Značná část veřejnosti ovšem na Václava Havla a jeho činnost nahlíží pozitivně, vnímají ho jako ikonu boje proti komunismu, ochránce lidských práv. Co o tom soudíte? A jak takovým lidem vysvětlit, že realita se může často lišit od toho, co je nám podáváno?

Vychvalování Havla i dnes, po všem tom, co vykonal a čím se do historie zapsal, mě naplňuje zoufalstvím. Jakékoli vysvětlování a nabádání k revizi postoje k této osobě mi připadá jako boj s větrnými mlýny. Někde jsem slyšel, že se tomuto jevu říká „kognitivní disonance“. Jakákoli i osobní sdělená zkušenost je ničím proti tomu, co píší v novinách nebo vysílají v televizi. Takže bohužel ani já nemám návod, jak tuto bariéru překonat.

Ale uvedu i jeden možná zajímavý konkrétní postřeh. Zajímám se hodně o rostliny a přicházím často do styku s profesionálními botaniky, zejména v herbáři na pražské přírodovědné fakultě a v Botanickém ústavu AV ČR v Průhonicích. To je v zásadě zcela uzavřená společnost doživotně zajištěných akademiků, kteří většinou slepě vyznávají právě evangelium o Havlovi jako ikoně boje proti komunismu atd. Tito lidé i dnes, 24 let poté, mají potřebu mluvit o svém antikomunistickém přesvědčení a o tom, jak „za bolševika“ to či ono nesměli a jak trpěli pod Hejným a Hendrychem, což byli tehdejší vedoucí pracovníci těch institucí a členové KSČ.

Ve skutečnosti nic proti “bolševikovi“ ani náznakem nepodnikali, protože by jinak o svá místečka přišli, ale nyní si adorací Havla kompenzují svou tehdejší poslušnost. A jsou samozřejmě nadále poslušní novému režimu, vlastně jsou jím korumpováni, protože od něj dostávají „granty“. Ve svém oboru by neověřená tvrzení asi neodpustili, jakkoli jeden druhého rádi navrhují na udělení toho či onoho akademického titulu. Ale v politice jim taková neověřená tvrzení nevadí. Nezajímá je, jak to doopravdy bylo s Jugoslávií po roce 1990, a Slobodan Milošević je pro ně nadále zločinec a Havel bojovníkem za lidská práva a svobodu, ačkoli pravdou je opak. Tady žádné důkazy a nové informace nežádají, naopak na ně až hystericky reagují, když na věc přijde řeč. Myslím, že tohle se neomezuje jen na partičku botaniků z Prahy a okolí, ale přesně takhle odmítá překročit svůj stín mnohem více těch, kdo tehdy přišli zazvonit klíči.

Myslíte si, že za pomyslné svatořečení exprezidenta Havla, zvláště po jeho smrti, mohou pouze média? A jaký prospěch to mohlo přinést právě těm médiím?

Adam Bartoš cituje v jednom ze svých článků někdejšího špióna Karla Köchera, že Havel byl americkou tajnou službou vyhlédnut již v roce 1969 a na budoucí roli ikony revoluce a prezidenta celou tu dobu připravován. Myslím, že média jedou podle těchto not, nejsou sama autory, nýbrž jen vykonavateli toho svatořečení. V téhle věci tam bude cenzura stejná jako za Husáka, alespoň jsem např. z tzv. veřejnoprávní televize nezaslechl nic, co by se dalo pokládat byť i jen za nepatrnou prasklinku na Havlově ikoně.

Ing. Pavel Křivka (* 1960)
V roce 1984 dokončil studium na Univerzitě v Halle se zaměřením na zemědělství. Poté krátce pracoval jako správce muzejních sbírek. V letech 1985-1987 byl z politických důvodů vězněn. Po propuštění emigroval do Nizozemí. V období 1990-1992 byl úředníkem Ministerstva životního prostředí. Od počátku 90. let působí jako překladatel a tlumočník nizozemského a německého jazyka. V roce 1995 absolvoval postgraduální studium na Universiteit van Amsterdam v oboru péče o životní prostředí. Nyní působí jako botanik, překladatel z němčiny a holandštiny a čas od času komentuje politické dění.

zdroj : parlamentnilisty.cz

  • coollogo_com-11582245
  • Zemanta Related Posts Thumbnail

Vaše Svatosti,

s úžasem a s velikou radostí jsme přijali zprávu o Vašem zvolení. Už Vaše první kroky, jimiž se přibližujete lidem, prostým věřícím, vzbuzují naději, že budou inspirovat i další římskokatolické hodnostáře na celém světě. Doufáme, že i v naší vlasti, České republice, se Vaše vize o chudé a služebné církvi ujme.

Je pochopitelné, že v průběhu prvních týdnů svého pontifikátu jste se ještě nemohl podrobněji seznámit se skutečnou situací římskokatolické církve v Čechách, a proto dovolte, abychom Vás krátce informovali o závažných skutečnostech, které v poslední době vzbudily pobouření jak věřících, tak i humanisticky cítících ateistů. Přijměte náš dopis jako snahu o zlepšení vztahu mezi obyvateli naší země a zdejší římskokatolickou „vrchností“, která se chová povýšeně a touhou po majetcích ztrácí mravní kredit.

V minulém století prošla naše země (tehdy ještě Československá republika) tvrdým údobím vlády jedné strany, kdy protirežimní názory byly potírány a trestány. Těžký úděl nesli i mnozí duchovní, kteří odmítli s komunistickou mocí spolupracovat. Po společenském zvratu koncem roku 1989 se nový demokratický režim snažil minulé křivdy napravovat. Církve, především římskokatolická, dostaly do vlastnictví asi 170 komplexů, hlavně klášterů, aby život řádů byl obnoven. Tehdejší kardinál František Tomášek, respektovaný celým národem jako muž s přirozenou autoritou, kvitoval tento převod státních majetků na církve jako velkorysý krok a prohlásil, že další nároky už římskokatolická církev mít nebude. Duchovní byli a v současnosti stále jsou placeni státem, stejně jako církevní nemocnice a školy. Církevní stavby jsou udržovány z velké míry na státní náklady, neboť jsou vnímány jako kulturní památky celého národa. Po smrti kardinála Tomáška si však představitelé římskokatolické církve začali nárokovat další nemovitosti, z nichž mnohé získali bez soudního rozhodnutí v průběhu přechodné úřednické vlády v roce 1998. Česká veřejnost o tom byla jen minimálně informována a dodnes jí není znám počet budov (škol, školek, učilišť, zdravotnických zařízení, lázní atd.), které přestaly sloužit svým účelům a byly převedeny do vlastnictví římskokatolické církve. Část těchto budov je dnes v dezolátním stavu, protože církev pro ně nenašla využití.

Počátkem roku 2013 vstoupil v platnost zákon o dalším obrovském převodu státních majetků na církve (především římskokatolickou), který ve spolupráci s Pražským arcibiskupstvím připravila česká vláda. Víc než 80 procent obyvatel naší země s tímto nespravedlivým zákonem nesouhlasí a opoziční politici proti němu podali už tři ústavní stížnosti. Celková hodnota nemovitostí (polí, lesů, rybníků a budov), které mají být na církve převedeny, je zákonem odhadnuta na 75 miliard korun českých (2,95 miliardy eura), což je nepodloženo, protože nikdo neprovedl nezávislou kontrolu seznamu těchto nemovitostí a ani jejich ocenění. Nemovitosti nebudou oceňovány ani při vydávání, tudíž se nikdo nedoví, zda byl vydán majetek v hodnotě 75 miliard, jak tvrdí tvůrci zákona, nebo zda jeho celková hodnota je mnohem vyšší.

Součástí zákona je i tzv. finanční odškodnění v celkové částce 59 miliard korun (2,3 miliardy eura), která je také nepodložená. Církve ani česká vláda však nečekají na rozhodnutí Ústavního soudu a spěchají zákon realizovat. Premiér už podepsal smlouvy s církevními představiteli na postupné vyplácení finančních náhrad, ačkoliv byl odborníky varován, že se jedná o protiústavní čin. Smlouvy byly podepsány za zavřenými dveřmi, bez přítomnosti novinářů. Postupné splácení dle těchto nevypověditelných smluv zadluží na třicet let i další generace našich občanů. Pro římskokatolickou církev je určeno 47 miliard korun (1,85 miliardy eura) navýšených o inflaci. O zbytek „kořisti“ se rozdělí dalších šestnáct církví a náboženských společností.

Vaše Svatosti,

nechceme Vás v tomto dopise zahrnout právními podrobnostmi, pouze upozornit na neblahý krok římskokatolických hodnostářů v ČR, který vyvolal rozkol ve společnosti a zesílil beznaděj nejchudších vrstev. Vážným účinkem převodu majetků na církve (především římskokatolickou) je i úbytek věřících. Nacházíme v tom přímou souvislost. Jestliže tisíce věřících žádaly, aby církevní hodnostáři odmítli zákon o převodu majetků a jejich prosby byly bez odpovědi oslyšeny, cítí se tito lidé zrazeni. Přestávají věřit svým pastýřům, kteří kážou vodu a pijí víno. Jak vnímat slova o pokoře, když skutky dokazují pýchu? Proč mají chudí přispívat ze svého nedostatku na prelátský luxus? Proč jsou naše kostely a kláštery v mrazivých dnech zamknuté a lidé bez domova umírají zimou a hladem na ulicích? Dobrá zvěst, kterou slovy i činy hlásal Ježíš, se v dnešních Čechách stala zástěrkou pro kšeft.

Možná Vás, Vaše Svatosti, napadne otázka, proč to naše vláda učinila, proč tento protiústavní zákon protlačila Parlamentem. Odpověď je zahanbující. Vláda, její poslanci a další lidé v pozadí se na církevním zisku budou podílet, jsou tedy spolupachatelé. Již teď mají připraveny realitní kanceláře a akciové společnosti (s anonymními akcionáři), některé založeny Pražským arcibiskupstvím, jejichž prostřednictvím budou od církví skupovat nově získané pole a lesy a vydělávat na nich. Je to chladnokrevný kalkul, který snižuje důstojnost jak církví, tak i našich politiků.

Jako občané České republiky jsme se snažili tomuto chystanému podvodu zabránit. Psali jsme články, trestní oznámení, dokonce jsme před rokem napsali otevřený dopis i Vašemu předchůdci papeži Benediktovi XVI. Žádný z našich kroků nebyl zatím úspěšný, ale stále doufáme, že se nakonec dovoláme práva a spravedlnosti. Stále věříme, že podvod nelze halit svatou rouškou. Vaše zvolení v nás posílilo naději, že získáme úhelného zastánce. I když připouštíme, že jako vyvolený pastýř římskokatolické církve nemusíte být plně srozuměn s odkazem Mistra Jana Husa, kterého my Češi ve svých srdcích stále chováme jako Ježíšova věrného následníka, máme naději, že i pro Vás, vzdělaného, moudrého a pokorného muže, zůstává statečná obrana pravdy ušlechtilou lidskou pohnutkou, křesťanským činem.

Lež a podvod však zůstanou lží a podvodem, stejně tak krádež krádeží. K čemu bude římskokatolické církvi kořist, o kterou olupuje český stát a jeho zchudlé občany? Klademe si otázku, čím chce tato církev inspirovat, když svým jednáním odporuje Ježíšovým přikázáním. Jak mají lidé hledat útěchu a radost ve víře, když pohrdají jejími šiřiteli?   To jsou velmi vážné věci odehrávající se ve velmi kritické době, kdy celý svět stojí na křižovatce.

Vaše zvolení však napovídá tomu, že římskokatolická církev si je vědoma svých povinností vůči lidstvu a že se připravuje na svou nelehkou roli v příštích letech, když zvolila tak pokorného „kormidelníka“ až z konce světa…

Ať už rozhodl Duch Svatý, nebo lidská moudrost a předvídavost členů konkláve, přejeme Vám, Františku, Vaše Svatosti, hodně sil a zdraví při plnění úkolu, který jste na sebe vzal.

Váš příklad pokory a Vaše krédo, že církev má být chudá a sloužit chudým,  nám vrací víru, že nic není ztraceno ani v naší vlasti a že svou autoritou zabráníte římskokatolické církvi v Čechách převzít majetky získané neprůhledným podvodem. Sníme o tom, že Vaše odvaha a horoucí touha, s nimiž chcete zmírňovat napětí a křivdy globalizovaného světa, může uzdravit i okoralá srdce římskokatolických hodnostářů v Čechách a vrátit je k jejich  poslání. Sníme o tom, že tito zbloudilí pastýři, kteří opustili své stádo a stali se zištnými funkcionáři, čímž degradovali majestát víry, nejsou nepolepšitelní a navždy ohluchlí před hlasem svědomí. Věříme, že i oni jsou ještě schopni opustit svůj pohodlný azyl a znovu vykročit po cestě úzké, v šlépějích Ježíše.

Nepřestáváme doufat, že i naše poloprázdné, chladné kostely se mohou stát přívětivými domy, které jsou otevřeny stále a každému, kdo hledá pospolitost, útěchu, povzbuzení a lásku. Sníme o tom, že naše obnovené a pohodlné kláštery, kde dnes přebývá pět či deset řeholníků, otevřou vrata lidem bez přístřeší a že pomohou vrátit opovrhovaným, bezradným a zoufajícím jejich lidskou důstojnost a víru v lásku k bližnímu.

S úctou

 

členové petičního výboru

Lenka Procházková – spisovatelka

Václav Dvořák – režisér

Karel Srp – předseda Jazzové sekce

Milan Kohout – spisovatel, vysokoškolský pedagog

kontaktní adresa:

Václav Dvořák

Přemyšlenská 437/80

182 00 Praha 8

Česká republika

 

http://www.petice24.com/frantisek

Více: www.stop-cirkevnim-restitucim.cz

  • Zemanta Related Posts Thumbnail

Rozhovor Haló novin s Ahmedem Khaddourem, předsedou syrských studentů v ČR
Verbují se už i v ČR džihádisté pro boj v Sýrii?

Myslím si, že nejenom já jsem zaznamenal snahy (informoval o tom server Eurozprávy.cz – pozn. red.) poslat občany České republiky nebo občany žijící v ČR bojovat do Sýrie! Případně existují snahy o to, aby ČR fungovala jako tranzitní stát pro poslání bojovníků, kteří by v Sýrii bojovali proti syrské vládě. Čili již i v Evropě se verbují džihádisté pro boj v Sýrii! To vnímám opravdu jako obrovské nebezpečí!

Domnívám se, že české bezpečnostní orgány by na tuto situaci měly reagovat! Protože fungují určité skupiny na tureckém území, že když se lidé dopraví do Turecka, bez problémů je dopraví do Sýrie. Není jednoduché monitorovat zmíněný přesun českých občanů do Turecka a dále, ale je třeba se na to velice zaměřit!

Nastává zvrat v syrské válce. Stovky rebelů se vracejí zpět k prezidentu Asadovi. Jakým způsobem jejich návrat probíhá?

Proces jejich návratu se uskutečňuje přes ministerstvo národního usmíření, které sídlí v Damašku, řídí ho ministr Ali Haidar. Dochází tedy k návratu těch, kteří sice bojovali na straně opozice, ale chtějí se vrátit zpět. To je dobrá zpráva.

Kde je v současnosti nejpalčivější problém?

Problém v současnosti není jenom se syrskou ozbrojenou opozicí, hodně z nich se vzdalo zbraní, došlo k usmíření a zapojili se do mírového procesu. Problém spočívá v tom, že do Sýrie stále přichází mnoho zahraničních ozbrojenců přes regiony zemí obklopujících Sýrii. To je obrovský problém! A bojíme se, aby se toho nezačali zúčastňovat právě někteří z českých občanů. Máme starost, aby nedošlo ke změně kurzu českých sdělovacích prostředků poté, až bude případně zabit nějaký český občan na syrském území. Toto se stalo například ve francouzském tisku. Ten stál na straně teroristů do té doby, než zabili francouzského novináře v Homsu. Tam začala změna v informování tisku ve Francii.

Doufejme, že dochází k postupné změně informování sdělovacích prostředků v ČR na základě sledování toho, co se skutečně v Sýrii děje. Ale kdy dojde ke zjevné změně, nevím. Jsou lidé, kteří svá stanoviska nechtějí změnit, protože jsou slepí.

Lidé v Sýrii mají popálené ruce od terorismu a já si nepřeju, aby se stalo něco podobného občanům v ČR.

Jakým způsobem se dá poslat například finanční pomoc do Sýrie?

Všiml jsem si, že hodně organizací a sdružení žádalo a žádá občany, aby přispívali na pomoc Sýrii finančně. Ale prakticky nemám vůbec představu, s kým tyto organizace spolupracují a kde končí zmíněné peníze, jestli nedochází k manipulaci s penězi. Myslím si, že nejbezpečnější cesta vede přes Velvyslanectví Syrské republiky v Praze. Zmíněná ambasáda přivítá, dle mého názoru, opravdu každého, kdo by chtěl pomáhat Sýrii oficiálně, ale musí to být jasná a transparentní spolupráce. Aby nebyly finanční prostředky zneužity pod rouškou pomoci Sýrii. Pokud jde o dary, tam si myslím, že velvyslanectví přesně ví, co Sýrie potřebuje, a také zná bezpečnou cestu, jak zmíněné dary a pomoc dostat do Sýrie s tím, aby je dostali opravdu ti, kteří je potřebují.

Existuje nějaký syrský orgán, kam se dá adresovat případná pomoc?

Ano, jedná se o syrský orgán, který patří vládě a spolupracuje na tom, jmenuje se Červený půlměsíc, je to něco podobného jako například Červený kříž. Myslím si tedy, že pomoc, která se dostává do Sýrie jiným způsobem, není v duchu přátelství mezi syrským a českým národem. Domnívám se, že velvyslanectví určitě prostuduje všechny návrhy pomoci Sýrii, nicméně posílat jakoukoliv pomoc například přes mešity není dobrá cesta, protože dárce prakticky neví, komu a kam pomoc posílá.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Samozřejmě. Pokud ke mně přijde přítel a zaklepe na dveře, tak ho přivítám. Ale ten, kdo ke mně přijde způsobem, že přeskočí zeď jako zloděj, to není přítel. Slyšel jsem, že některé organizace v ČR chtějí prakticky neregulérním způsobem dokonce poslat lidi do Sýrie. Čili tyto organizace nesou veškerou zodpovědnost za to, že hodlají poslat lidi de facto nelegálním způsobem na syrské území.

Pokud se ještě chcete dozvědět, zda jde této organizaci skutečně jen o humanitární pomoc, čtěte středeční tištěné Haló noviny.

zdroj:http://www.halonoviny.cz/articles/view/788427

  • Zemanta Related Posts Thumbnail

Velká, tzv. seriózní, média před prezidentskými volbami začala připomínat Rudé Právo a další noviny z doby normalizace. Byla plná oslavných článků, ve kterých je hlavní hrdina, pan Schwarzenberg, vykreslován jako jediný možný zachránce jinak k morální záhubě odsouzeného českého, moravského a slezského lidu. Na jeho podporu se vytvořila i silná kulturní fronta (prosím neplést s Národní frontou). Jenže pan Schwarzenberg, ala „kníže“, má i své temnější stránky, o kterých se v těchto médiích buď nedočtete, anebo jsou podány více než mlhavě.

V tomto trendu většina médií úspěšně pokračuje dál. Zatímco spánek ministra Schwarzenberga při projevu prezidenta ve Sněmovně je brán jako roztomilý výstřelek pána, který nerad poslouchá blbosti, tak Zemanova reakce je považována za nevkus a urážku. Řekl bych, že pravdou je přesný opak. Nicméně se zdá, že blbosti mluví všichni s výjimkou samotného Schwarzenberga, protože se mu ještě nepodařilo usnout při svém projevu. V zahraničních médiích se opakovaně objevují obrázky z jednání či konferencí, při kterých pan ministr sladce spí. Na konferenci o EU pořádané v poslanecké sněmovně se panu Schwarzenbergovi povedlo usnout i u proslovu jeho chráněnce, Saši Vondry.

Možno, že Vondra místo o EU opakoval svoji mantru o PROMOPRO – já nic, já muzikant, všechno ti zlí zaměstnanci úřadu vlády. Pak se nedivím, že i toto považoval Schwarzenberg za blbost a spal.

Jeho hulvátská a urážlivá vyjádření z pozice vicepremiéra a ministra zahraničí na adresu vlády, země, či lidí jsou podávány jako úsměvné vrtochy světa znalého pána. V jiném státu by takový reprezentant byl na hodinu vyražen z vládních funkcí, u nás ne. Jeho komentář k tomu, že vystěhovat Cikány není špatný nápad, že je ale těžko realizovatelný, se může leckomu sice líbit, ale v jiných zemích, na politickou kulturu, kterých se p. Schwarzenberg tak často odvolává, by mu přinesl červenou kartu. Stopka mu měla být vystavena i za to, jak mluví o platnosti tzv. Benešových dekretech, přesněji o dekretech prezidenta republiky. Média i on sám mlží i o tom, jakým způsobem (ne)restituoval svůj majetek a to jak ten přímý (ten restituoval s plnou parádou), tak ten nepřímý, kde se měl jako adoptivní syn podle závěti postarat o to, aby se i tato část majetku vrátila rodině (ten se ani nepokusil restituovat s odkazem, že není vhodná doba). Jednoduše řečeno, majetek po biologickém otci získal od státu pro sebe bez problému zpět, zatímco o majetek po adoptivním otci státu ani nepokusil a příbuzní tak ostrouhali. Víc otázek než odpovědí zůstává u privatizace Becherovky atd.

U nás ho toto všechno vyneslo až do křesla předsedy strany TOP 09 a na post vicepremiéra a opakovaně ministra zahraničních věcí. Jak od strany, tak vládních funkcí se v kampani nejdříve snažil úporně distancovat (ale servis z toho plynoucí využíval naplno). Když mu to lidi moc nebrali, tak před druhým kolem změnil taktiku a svoji roli bagatelizoval ve smyslu, že za všechno můžou jiní ministři. Distancoval se i od amnestie, kterou ještě 1. ledna chválil, aby ji pak další dny poté, co zjistil, že by mu to mohlo přinést body v prezidentském klání, podrobil tvrdé kritice a ostentativně odešel ze sněmovny (nevím, komu by v řádném zaměstnání prošla taková absence). Amnestie není jeho jediný názorový veletoč. Nicméně toto vše nepřekáželo médiím v jeho adoraci a v konečném důsledku i účasti ve finále prezidentského klání.

Velká média, kontrolovaná jeho dlouholetými kamarády, či sponzory, toto vše nezajímá, případně pokud se i něco provalí, tak mlží. A novináři, jinak známí svými pichlavými dotazy a zajímavými dedukcemi, si najednou berou servítky, či si ordinují bobříka mlčení. A tak bez komentáře, či hlubší analýzy, nebo bez odpovědi zůstal např.:

První fakt, že pan Schwarzenberg patří za jednoho z největších politických turistů v porevoluční době. Vystřídal minimálně 5 různě zaměřených politických stran a hnutí. V každém uskupení vydržel jen po tu dobu, co z něho něco měl. Nikdo ho zatím za tento zajímavý přístup pořádně „negriloval“, či aspoň nekomentoval. Proč asi? V poslední době sice kde tu nějaká cílená, či obecná otázka na to padla, ale jeho vysvětlení, že to byla „zvědavost“, nebo členství ve straně je něco jako členství v klubu chovatelů a pokud někoho přestanou bavit „belgičtí králici“, tak jde o dům dál, je opravdu hodně špatný vtip. Nicméně tazatelům to stačilo, ale asi nejen já mám dojem, že z nás dělá blbce. Dokážete si představit, co by se v médiích dělo, kdyby něco podobného řekl např. Nečas, Sobotka, či další představitelé různých stran?

Druhý fakt, že pan Schwarzenberg odmítl opustit vládní funkci před prezidentskou kampaní, a neudělal to ani před druhým kolem, i když o tom údajně uvažoval…(!!!!). Pan Schwarzenberg nás už dvacet let poučuje z pozice světaznalého bohéma a politika o politické kultuře zemí, které jsou více na západ než ta naše. Sám se ale podle toho nechová. Když mu premiér Nečas na jaře loňského roku jen naznačil, že by bylo vhodné v souvislosti s kampaní odejít z vládní funkce, tak mu Schwarzenberg kontroval, že pokud bude na to tlačit, tak celá TOP 09 odejde z vlády. Nečas se samozřejmě hned stáhl (mimochodem, i vydírání, či výhrůžky patři do arzenálu Schwarzenberga, a když je v úzkých, tak to používá je docela často – přednedávnem, nemaje argumenty, se tak předvedl v souvislosti se sporem ohledně jmenování velvyslanců).

Kandidát na funkci prezidenta a zároveň vicepremiér a ministr zahraničí tak mohl po celou dobu kampaně využívat (zneužívat) oproti protikandidátům řadu výhod. Kdykoliv vystoupil jako vicepremiér či ministr zahraničí, tak buď podprahově, anebo díky médiím i často přímo, působil i jako kandidát na prezidenta.

Horší je ale skutečnost, že ať chtěli, či nechtěli, tak se na jeho kampani přímo podíleli i pracovníci ministerstva zahraničních věcí, potažmo celé státní správy. Kdo totiž rozliší, zda podklad na cokoliv je připravován pro výkon vládní funkce, anebo použit i pro kampaň? Zatímco ostatní kandidáti se museli spolehnout jen na své týmy, sympatizanty a stranické aparáty, tak pro pana Schwarzenberga pracovala (ne)dobrovolně i celá státní správa. Další třešničkou na dortu této nehoráznosti je fakt, že stát díky tomu, že pan Schwarzenberg je ve funkci, jaké je, mu platil např. i náklady na cestování. Proč si to nikdo z médií, které jinak ostřížím okem sledovali počínání jiných kandidátů, toho všeho nevšiml? Nebo si to novináři nesměli všimnout?

Třetí fakt, že Schwarzenberga na billboardech propagoval posmrtně p. exprezident V. Havel. Takový způsob prezentace spřízněnosti je nevkusný a ubohý. S velkou těžkostí lze skousnout výroky některých podporovatelů p. Schwarzenberga, že on a pan Havel jsou si spřízněni (osobně mám na to jiný názor), ale obrovský billboard p. Havla s trikem s nápisem Karel a jeho fotkami je opravdu vrchol nekorektnosti (slušně řečeno). I toto Schwarzenberg posvětil ve snaze získat další hlasy. Co na to média? Místo zasloužené zdrcující kritiky, nic.

Čtvrtý fakt, že p. Schwarzenberg absolutně nezvládá řízení resortu Ministerstva zahraničních věcí. Příkladem toho budiž např. chaotické zavírání zastupitelských úřadů, posléze chabě zdůvodněné tím, že to už dělal jeho předchůdce (zapomnělo se ale dodat, že na základě „dědictví“ po 1. Schwarzenbergově působení na ministerstvu – 2007-09). Ale byla to Schwarzenbergova administrativa, která vyčíslila astronomické úspory, které tímto na pohled populárně-populistickým krokem získá. Jediným „ziskem“ bylo ale oslabení naší ekonomické diplomacie, obchodních styků a řady historických vazeb, mající kořeny již v 1. republice. Média už vůbec nekomentovala několikanásobně menší sumu z konce loňského roku, která se skutečně získala prodejem nemovitostí a ani to, že se většinu nepodařilo prodat. Trochu zarážející po té masáži, která se nám dostala ze strany Schwarzenberga ohledně proklamovaných úspor při rušení úřadů.

Ukázkou neschopnosti je i válka s Ministerstvem průmyslu a obchodu, kdy Schwarzenberg (a jeho lidi, které dosadil do funkcí), nepochopili, že zahraniční politika 21. století není jen o salonních diplomatech. Bez nadsázky lze říct, že Schwarzenberg je hrobařem ekonomické diplomacie.

Nepochopil ani změny, které v rámci EU přinesla Lisabonská smlouva. Výsledkem bylo, že dlouhé měsíce Schwarzenberg blokoval vytvoření postu státního tajemníka pro evropské záležitosti na Úřadu vlády, a když nakonec vznikl, tak vytvořil „truc“ post na Ministerstvu zahraničních věci. Tato šaškárna pobavila všechny země a to nejen v Evropské unii.

Za šaškárnu ale nelze označit to, co se událo a děje v oblasti IT zakázek, některých dalších finančních projektů na Ministerstvu zahraničních věcí, ale i personální politiky. Trochu se tomu blíží výraz „tragikomedie“. Tragédie proto, že např. v IT zakázkách to stálo zaměstnání člověka, který na nesrovnalosti a ne malé, ukázal a komedie v tom, jak se k tomu postavila média a samotný Schwarzenberg. Průšvih v IT zakázkách nešlo ututlat a tak se ho ujala i média. Hlavní mediální roli v něm sehrál dnes již bývalý ředitel odboru IT a bývalý zaměstnanec ministerstva na straně jedné a Schwarzenberg na straně druhé. Tento ředitel s posvěcením ministra podrobně zdokumentoval všechny podivnosti a předal je Schwarzenbergovi. Schwarzenberg podle svých slov shledal, že skutečně nastal problém a informoval policii, která si vyžádala podklady a opakovaně celou záležitost jako bezpředmětnou uzavřela. Potud je všechno v pořádku. Média (a ani policie) si ale nevšimla, že dnes již bývalý ředitel IT veřejně několikrát uvedl, že podle jeho zjištění Ministerstvo zahraničních věcí nepředalo k případu všechny dokumenty. Schwarzenberg, kterému média přikládali až nepřirozenou bezúhonnost, již cudně ke sdělení ředitele IT mlčel. A ministerstvo neselektovalo dokumenty jen jednou. Když policie vyšetřovala jiné finanční projekty, týkající se např. podpory ekonomické diplomacie, tak MZV opět předalo jen vybrané dokumenty, ze kterých policie buď nemohla nic vyčíst, anebo podezření bylo nasměrované na předem vybraného „vnitřního nepřítele“, kterého se bylo třeba za použití všech prostředků zbavit. Ostatně, když nejvyšší pražská státní zástupkyně, paní Bradáčová, sumarizovala „prohřešky“ protikorupční policie, tak mluvila i o ministerstvu zahraničí. Zatímco ostatní kauzy novináři podrobili pečlivému zkoumání, tak ohledně MZV nezaznělo nic. Proč asi, vážení reprezentanti tisku?

Stejně tak jak pokus médií zatáhnout do problematických zakázek v souvislosti s ekonomickou diplomacií exministra Kohouta, přičemž vše se odehrávalo za ministra Schwarzenberga, který dopustil neskutečný nepořádek (pořádek v tom udělal až Kohout). A když se ukázalo, že je v tom Kohout nevinně, tak se mělo se stejnou vehemencí objevit v palcových titulcích jméno Schwarzenberg. Proč se tak nestalo? Ohledně této kauzy lze ještě čekat nejedno překvapení, ale zdá se, že média poté, co se začalo ukazovat, že celé bylo jinak, než o tom psala, najednou ztratila o případy zájem.

Ale zpět k IT. Výsledkem této konkrétní tragikomedie bylo, že z ministerstva byl propuštěn ředitel, který s požehnáním Schwarzenberga poukázal na nesrovnalosti, ve kterých jak se ukázalo, rozhodovali lidé z úzkého kruhu ministra. Média sice konfrontovali ministra s tímto zjištěním, ale spokojili se s odpovědí, že ho mrzí jeho propuštění, ale že v tom nemůže nic udělat. Tak komedie, nebo tragédie, či obojí? Je samozřejmé jednoduché křičet na jiného, že nezvládl řízení resortu a vyžadovat vyvození osobní odpovědnosti (Vondra a PROMOPRO), ale nevidím až tak velký rozdíl mezi tím, jak Vondra kontroloval finanční toky a své lidi a jak Schwarzenberg (navíc u Schwarzenberga jako rezortního ministra, šlo o přímou odpovědnost, u Vondry ne). Kupodivu Schwarzenberg žádnou osobní odpovědnost z podivných zakázek nevyvodil a média ho rovněž milosrdně nechávají na pokoji. Kapitolou samou o sobě je i Schwarzenbergova urputná snaha o prodej Štiřína, jako nepotřebného majetku. Jenomže nepotřebný majetek z něho udělal právě ministr Schwarzenberg a všem pak vsugeroval, že je zbytečný.

Schwarzenbergova „nemohoucnost“ v případě vyhozeného ředitele IT je zarážející i z jiného důvodu. Právě z rozhodnutí Schwarzenberga musela ministerstvo opustit řada špičkových diplomatů. Pravdou je, že někteří odešli raději dobrovolně poté co jim Schwarzenberg osobně, nebo prostřednictvím svých nejbližších spolupracovníků jasně sdělil, co je čeká a nemine. Jejich jediným proviněním bylo, že patřili k těm, co mají podrobnou znalost „kuchyně“ ministerstva, ale nekloní hřbety a překáželi by řádění Schwarzenbergovy kliky. Mimochodem, jmenování a odvolávání ředitelů podepisuje ministr.

Perličkou na závěr této části může být pohled na statistiku 1. kola voleb na zastupitelských úřadech v zemích, kde je minimální krajanská komunita, tudíž kde je zřejmé, že volili většinou jen zaměstnanci ministerstva a jejich rodinní příslušníci. Až na světlé výjimky všude zvítězil jejich nejvyšší nadřízený, kandidát Karel Schwarzenberg. I když se objevil i názor, že hlasy zaměstnanců dostal proto, aby se ho co nejrychleji zbavili.

Samostatnou kapitolou je problematika jmenováni velvyslanců. Zatím co prezident Zeman používá věcné argumenty, tak pan Schwarzenberg hraje na emoce. Kdo ho nezná, tak i v tom mu naletí. Bohužel většina novinářů a laická veřejnost nemá představu, jak to na velvyslanectvích funguje a proto jeho slova o „neplnění ústavních povinností“, nebo kvůli Zemanovi je ohrožen chod úřadů, či máme ostudu v zahraničí, mohou působit hrozivě. Nemá ale v ničem pravdu a navíc buď si nenechal udělat rozbor od ústavních právníků, anebo ho vědomě ignoruje. Podle ústavy je totiž ministr zahraničí opravdu jen pošťák (přesněji, vůbec ho nezmiňuje). Jedna věc je zvykové právo a druhou je Ústava a prezident se rozhodl pro její doslovný výklad. Chápu, že se to někomu, kdo na MZV vystupuje jako neomezený vládce panství, nelíbí. Ale to neznamená, že bude veřejně lhát a přivlastňovat si něco, na co nemá nárok (a nepamatuji si, že by používal tak ostrá slova, když velvyslance dlouhodobě odmítal podepsat Havel nebo Klaus).

A mimochodem, kromě toho, že Schwarzenberg vážně narušil strukturu celého MZV, chaoticky rušil ambasády a ekonomická diplomacie byla pro něho sprostým výrazem, toho pro českou zahraniční politiku zatím nic moc v pozitivním smyslu slova n dělal.

Médiím jsem se tímto snažil dát několik nápověd, na co by se mohli novináři konečně zaměřit a čtenářům jsem chtěl přiblížit některá méně známé, či méně frekventované informace o p. Schwarzenbergovi, největšímu chameleonovi polistopadové politiky.

Všechna fakta jsou stejně závažná a každý z nich by mohl stačit k tomu, aby v politice okamžitě skončil. A pokud by nestačily, tak jsou další důvody, které by ho měly v očích národa diskvalifikovat, např. jeho již vzpomenutý postoj k dekretům prezidenta republiky, či vulgární výrazy kterými veřejně častuje naši zemi a které média bagatelizují, atd.

Jak se totiž ukázalo, média hodně formují úsudek velké části našich obyvatel a pan Schwarzenberg by nemohl mít takovou podporu jakou má, bez adorace médií, kulturní fronty, fan-klubů a části sociálních sítí. Schwarzenbergofilie je jen uměle a účelově vyvolaný mýtus o člověku, který 20 let umně využívá celý systém naší země jen ve svůj prospěch a nevybíravě se chová k těm, kdo si mu dovolí oponov

http://radek-velicka.cz/

  • Zemanta Related Posts Thumbnail

Vystoupení hlavy státu na 57. schůzi PSP ČR

Vážená paní předsedkyně Poslanecké sněmovny, vážené pane předsedo vlády, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, nacházíme se uprostřed politické krize, kterou velká většina z nás nezavinila, ale všichni ji musíme společně řešit. Jak víte, tato krize začala policejním zásahem na Úřadu vlády, po několika dnech pokračovala demisí ministerského předsedy a v souladu s ústavou následnou demisí celé vlády.

Z této krize existovalo několik východisek. První, nejjednodušší a také podle mého názoru nejméně správné, by bylo ponechat vládu Petra Nečase v demisi, protože ústava nestanoví žádnou lhůtu, po kterou vláda v demisi může vykonávat svoji funkci. Proti tomu mluvily nejméně tři argumenty. Za prvé tato vláda podala demisi dobrovolně, a když se někdo dobrovolně vzdá výkonu své funkce, nemá právo příliš dlouho tuto funkci vykonávat. Za druhé začalo řízení, nebo chcete-li vyšetřování, u něhož nikdy nelze vyloučit, že u některého z členů vlády v demisi bude vznesena žádost policie Poslanecké sněmovně na jeho vydání k trestnímu stíhání. A konečně za třetí – tato vláda měla prokazatelně nejnižší důvěru u občanů České republiky za celou historii českého státu.

Plně sdílím názor, že jeden průzkum veřejného mínění nemůže být důvodem k tomu, abychom měnili vládu nebo vypisovali předčasné volby. Ale tady nejde o jeden průzkum. Tady jde o souvislou, několikaletou řadu průzkumů různých agentur, které ukazují, že v současné době míra nedůvěry vůči bývalé vládě kolísá mezi 80 – 90 %. To je tedy důvod, proč jsem se rozhodl co nejrychleji vládu Petra Nečase nahradit vládou jinou. Nikoliv jenom kvůli přání svých voličů z prezidentské volby, protože pokud jsem si dobře povšiml, nevolilo mne ani 80, ani 90 %, ale právě proto, že přímo zvolený prezident musí vedle vůle Sněmovny respektovat také vůli drtivé většiny občanů České republiky.

No, a teď byla otázky, co dál. Druhou variantou, která přicházela v úvahu, bylo pověřit dosavadní vládní koalici sestavením nové vlády, která by byla v zásadě tatáž, s jednou personální kosmetickou změnou, jako vláda předchozí a která by měla totéž programové prohlášení.

Protože včera jsem se dozvěděl, že bývalá koalice sestavuje stínovou vládu, je možné, že tam budou ještě některé další personální změny. V dnešním teletextu jsem v přehledu tisku zjistil, že novou ministryní vnitra má být paní Karolína Peake, a pokud je tomu tak, a českému tisku určitě musíme všichni věřit, zejména Mladé frontě Dnes (smích z řad opozice), pak chci blahopřát paní Karolíně Peake k funkci stínové ministryně vnitra.

Vidím, paní poslankyně, že máte silnou podporu v této Sněmovně, jak vyjádřil předchozí potlesk. (Myšleno ironicky. – Nesouhlasné zabušení zprava.)

Nyní dovolte, abych pokračoval. Jestliže tedy byla otázka, zda jmenovat tuto vládu, pak podle mého názoru v zásadě platily všechny tři argumenty, které jsem uvedl proti vládě předchozí. A zde mi, prosím, dovolte jedno osobní, soukromé a subjektivní vyznání. Kolovala pomluva, že by to byla Nečasova vláda bez Nečase. Tvrdím, že tomu tak není. Při vší úctě k panu poslanci Petru Nečasovi jsem hluboce přesvědčen, že v uplynulých třech letech byl faktickým premiérem vlády České republiky pan Miroslav Kalousek. A jsem stejně tak hluboce přesvědčen, že v případě, že premiérkou jmenuji – a já to nevylučuji – paní Miroslavu Němcovou, tak to bude opět faktický ministerský předseda jménem Miroslav Kalousek. Prosím tedy, abyste si opravili zažité novinářské klišé, přestali mluvit o Nečasově vládě bez Nečase a začali mluvit o Kalouskově vládě s Kalouskem.

A nyní mi dovolte, abych přešel k třetí variantě, a tou bylo přirozené pověření druhé nejsilnější strany, přesněji řečeno nejsilnější strany, která vyhrála volby, a nejsilnější opoziční strany a požádat ji, respektive jejího předsedu, aby se pokusil sestavit vládu. Jak dobře víte, z logických a pochopitelných důvodů to pan předseda Sobotka odmítl se zdůvodněním, že nemá dostatečnou podporu v Poslanecké sněmovně. Zajisté jste v této situaci ode mne neočekávali, že budu postupně pověřovat předsedy dalších parlamentních stran a setkávat se tak s permanentním neúspěchem, protože prezident má podle ústavy pouze dva pokusy. A zatímco v prvním pokusu může riskovat, ve druhém pokusu už si toto riziko nemůže dovolit, musí přihlížet k reálnému rozložení sil v Poslanecké sněmovně, neboť jak víte, podle ústavy má třetí pokus předsedkyně Poslanecké sněmovny. A my, kdo máme alespoň trochu prognostického nadání, si dovedeme představit, jak by paní předsedkyně tuto třetí vládu sestavila.

Tedy riskoval jsem Jestliže vládní koalice čelí probíhajícímu vyšetřování, a já se k tomuto bodu ještě vrátím, jestliže opozice z důvodů, kterým zcela rozumím, odmítla pokus sestavit vládu, pak ono riziko spočívalo v tom, že byla sestavena vláda, které já říkám vláda odborníků, jiní vláda úředníků, jiní vláda přechodná. Ale já si myslím, že tady nemáme čas na to vést sémantické diskutace o tomto názvu.

Jak dobře víte, prezident republiky ani vláda nemá právo rozpustit Poslaneckou sněmovnu. Toto právo má pouze Poslanecká sněmovna sama, ale přesto minimálně prezident republiky může učinit krok, který vede k rozpuštění Poslanecké sněmovny. Takový krok jsem učinil tím, že před jmenováním premiéra Jiřího Rusnoka přinejmenším vedoucí představitelé TOP 09 veřejně a opakovaně prohlásili – cituji: „Bude-li jmenována úřednická vláda, potom se připojíme k opozičním stranám a budeme hlasovat pro předčasné volby.“ Chci konstatovat, že jsem důvěřoval slovům těchto důstojných mužů, ale během tří dnů se stalo, že toto slovo porušili se zdůvodněním, že se situace změnila a že mají tzv. stojedničkovou většinu. Chtěl bych se pouze zeptat: Změnily se za ty tři dny nějakým způsobem poměry v Poslanecké sněmovně? Přibyl nějaký nový poslanec, ubyl nějaký jiný poslanec či změnil nějaký poslanec svůj názor? Nic takového se nestalo, a proto zcela logicky tvrdím, že byla-li stojednička předtím, byla i potom a naopak.

Vláda, kterou jsem jmenoval, je nejčastěji nazývána vládou překlenovací. Je to vláda složená z nestranických odborníků, která v první fázi své činnosti během několika málo týdnů udělala podle mého názoru řadu užitečných věcí, jako bylo například zvýšení minimální mzdy, dohoda s kraji, která byla minulou vládou po několik let blokována, anebo dohoda mezi Ministerstvem průmyslu a obchodu na jedné straně a Ministerstvem zahraničí na straně druhé, která byla několik měsíců blokována Ministerstvem zahraničí a která nyní umožňuje to, čemu se říká ekonomická diplomacie, to znamená posílení role obchodních zastupitelství.

Přitom chci zcela jasně říci, že ne zcela se všemi kroky Rusnokovy vlády souhlasím. Nelíbila se mi například ona změna – nezměna v čele vedení Národního divadla. Ale to neznamená, že výsledné saldo vyplývající už z prvních týdnů této práce není ve srovnání s minulou vládou vysoce pozitivní. To je jeden z důvodů, proč vám ji doporučuji.

Dovolte mi, abych se ještě vrátil k námitce, že tato vláda je nelegitimní, protože byla ustavena proti vůli Sněmovny. Za prvé to zjistíme až hlasováním, jiná cesta není, a za druhé bych chtěl velmi zdvořile připomenout obdobnou situaci, která nastala v roce 1998. Tehdy úřednická vláda Josefa Tošovského zdaleka neměla zajištěnou důvěru v Poslanecké sněmovně a Václav Havel tehdy vystoupil s naléhavým projevem, z něhož mi dovolte ocitovat pouze jednu jedinou, byť delší větu:

„Jestliže Poslanecká sněmovna nepřijme vládu Josefa Tošovského, budu týdny a týdny přemýšlet, diskutovat a uvažovat a pověřovat jednáním o sestavení vlády další a další osoby, a pak opět budu týdny a týdny uvažovat, až nakonec žádné předčasné volby nebudou.“ Konec citátu Václava Havla z roku 1998.

Pro stručnost podotýkám, že Tošovského vláda byla schválena a předčasné volby byly. Ten, kdo tvrdí, že prezident si má nejdříve předjednat většinu v Poslanecké sněmovně, nezná Ústavu ČR. A dám vám ještě jeden logický argument. Kdyby tomu tak bylo, pak by Ústava prezidentovi nesvěřovala dva, ale pouze jeden pokus, neboť kdyby měl předem zajištěnu většinu, na co by ten druhý pokus potřeboval?

Chci tedy tvrdit, že jsem samozřejmě postupoval v rámci Ústavy a navrhl jsem řešení, které podle mého názoru bylo jedině možné, přesněji řečeno, které jediné zbývalo. A teď tedy je otázka, co dál. Samozřejmě, že přistoupím k druhému pokusu, nebude-li Rusnokova vláda schválena.

Na druhé straně prosím, abyste na druhé straně vzali v úvahu, že je to první vláda v České republice, která má podporu jak zaměstnavatelských svazů, tak odborů, což jsou dvě vzájemně protikladné skupiny, výrazně se lišící svými zájmy. Je to vláda, která je nástrojem boje proti korupci, protože v jejím programovém prohlášení je obsažen závazek, že nebude zasahovat do probíhajícího vyšetřování a narušovat toto vyšetřování politickými tlaky.

Z projevu některých významných představitelů bývalé vládní koalice jsem několikrát slyšel obavu před policejním státem, před prokurátorskou republikou, bývalý ministr spravedlnosti pan Blažek dokonce poslal nejvyššímu státnímu zástupci 23 otázek, na které státní zástupce právem odmítl odpovědět, protože byly zásahem výkonné moci do nezávislosti vyšetřovacího procesu. Podle mého mínění jediný, kdo může posoudit, zda vyšetřování bylo vedeno účinně, je nezávislý soud a nikoli politici.

A jak už jsem řekl, nemám žádnou záruku, že v případě, kdy by se k moci vrátila dosavadní koalice, by někdo z jejích členů nemohl být případně postižen řízením svého ministerstva z cely vyšetřovací vazby.

Dovolte mně ještě okrajovou poznámku. Známý politolog pan Miroslav Kalousek nedávno prohlásil, že po volbách jako prezident si stejně budu jmenovat premiérem, koho budu chtít. Je to jeden z největších nesmyslů, které jsem slyšel, ale u autora je to celkem očekavatelné. V takovém případě bych vás chtěl ujistit, že samozřejmě po volbách jmenuji předsedou vlády představitele vítězné strany, a to nezávisle na tom, jaká strana to bude, a budu se samozřejmě těšit na spolupráci s politickou vládou, která jako jediná bude mít mandát, provádět nezbytné reformy.

Pokud vím, a teď se na závěr svého vystoupení vracím k onomu tématu vyšetřování, jeho základem vůbec není stíhání tří poslanců za údajnou korupci. Jeho základem dokonce není ani vyšetřování nezákonnosti ve vojenském zpravodajství. Jeho základem je postupné odhalování, propojení některých politiků a politických struktur, s tím, co bych nezdvořile nazval kmotrovskými mafiemi, před nimiž jsem varoval již ve svém inauguračním projevu. Tuto tezi mohu doložit veřejně publikovaným rozhovorem asi tak před třemi týdny, vrchního státního žalobce Ištvána, tuším, že to bylo v Hospodářských novinách, kde doslova říká, že se čeká senzace v tomto směru, a že pro tuto senzaci již má dostatečné důkazy. Byl jsem ujištěn, že toto vyšetřování skončí v řádu několika týdnů, a ujišťuji vás, i kdybyste mě lámali kolem, že během těchto několika týdnů žádný druhý pokus nepodniknu z důvodů, které jsem již uvedl.

Závěrem bych vás chtěl obšťastnit poděkováním, i když pouze některé z vás. Za prvé bych chtěl poděkovat třem poslaneckým klubům, které se včera rozhodly k podpoře Rusnokovy vlády. Za druhé bych chtěl zvláště poděkovat klubu sociální demokracie, protože ten byl několik týdnů pod mediální palbou pravicových novinářů, kteří až dosud nenašli na sociální demokracii nic dobrého, ale náhle jí začali inteligentně radit, jak si má v této krizi počínat. A nejenom to. Byli i pod palbou několika pravicových politiků, kteří radili zcela nezištně sociální demokracii, jak má postupovat v tomto hlasování, aby se oni politici mohli opět vrátit k moci. Děkuji tedy zvláště klubu sociální demokracie, že se nenechal nachytat těmito politickými jezinkami.

A nyní již opravdu zcela závěre. Dámy a pánové, jeden ze zakladatelů českého státu Alois Rašín měl jako životní heslo: Blaho republiky budiž nejvyšším zákonem. Já vím, že v dnešní době tato dikce zní poněkud archaicky, ale její obsah zůstává. Každý z vás má své osobní zájmy. Téměř každý z vás hájí zájmy některé politické strany. Ale nad tyto zájmy je opravdu nadřazeno blaho republiky.

Budete-li si přát návrat na několik měsíců oné smutné katastrofické Kalouskovy vlády, prosím, hlasujte proti vládě Jiřího Rusnoka. Ale alespoň u některých z vás, byť z lavic bývalé vládní koalice nebo z lavic nezařazených poslanců, doufám, že u vás zvítězí ono rašínovské suprema lex. Děkuji vám za vaši pozornost.

Miloš Zeman, prezident republiky

 zdroj

Poslanecká sněmovna, 7. srpna 2013

Šéfredaktor Protiproudu byl hostem slovenského svobodného rádia, kterému téměř dvě hodiny odpovídal na otázky moderátora a posluchačů. Přinášíme přepis několika otázek a odpovědí, a poté následuje nezkrácený záznam celého rozhovoru. Je vlastně pozoruhodné, že u nás žádné takové rádio nemáme. Nezbývá, než abychom se nad tím i my v Protiproudu zamysleli. Popravdě řečeno, už na to nějakou dobu myslíme.

pp

Česká média Vás nemají ráda, protože jste ve své knize kritizoval Václava Havla a tu pracně vybudovanou legendu jste shodil jako domeček z karet.  Je to tak ?

Asi ano. Je ale spravedlivé říci, že Václav Havel byl nepochybně silná postava a prožil si v 70. a 80. letech docela složité okamžiky. Ovšem ve chvíli, kdy režim padl, stal se naprosto nepřípadně symbolem tohoto pádu. (…) Šílení mainstreamu, že jsem vše nazval pravým jménem, bylo vlastně pochopitelné. Když někomu boříte pracně vybudovaný mýtus, takže se  ocitá v jakémsi vzduchoprázdnu, nebude vás mít rád. Proto když se kniha Smrt v sametu dostala ven, byla skandalizována, neboť prý Václava Havla pomlouvala. Nebylo to tak.

Já v té knížce pouze řekl, a na tom naprosto trvám a je to doložitelné, že Václav Havel měl jednak vnitropoliticky svoji koncepci socialismu s lidskou tváří, nikoli kapitalismus, a na druhé straně – a to byl jeho hlavní zájem – stály jeho ambice mezinárodní, světové. (…)

On byl prostě vybrán, aby se stal tváří pádu bipolárního systému. Byl vybrán, aby se stal symbolem mystifikace o spontánní revoluci proti komunismu ve východoevropských zemích, kterou v očích západní veřejnosti vedl. Tuto svou absurdní roli brzy pochopil a rozehrál ji. Zpočátku snad i lehce oponoval, třeba když chtěl zrušení obou vojenských paktů, jak Varšavské smlouvy, tak NATO. Bylo mu však řečeno že tudy cesta nevede. Pokud se chce stát tím, kým se nakonec stal, tak musí hrát podle předepsaných not. Byl posedlý svou světovostí – jako autor i jako politik. V obojím byl přitom slabý průměr. Leč média… (…)

Postupně se z toho zdánlivého pacifisty, stal jestřáb, který klidně označil brutální a nelidské  bombardování země spřáteleného srbského slovanského národa za humanitární pomoc. To prohlásil na adresu národa, ke kterému máme zásadní historické vazby a za mnohé mu vděčíme. Ať již vzpomínáme na rok 1938 nebo 1968. Jediní, kdo se nás skutečně zastali, byli právě Srbové. Jenže to mu bylo zcela jedno. Hrál za ty, kdo z něj dělali planetární hvězdu první velikosti. Tak se chtěl vidět.

V knize popisujete, že Václav Havel byl představitelem korporativistického systému a tedy vlastně směřoval k fašismu. Byl to také důvod, proč se do Vás média tolik pustila?

Václav Havel byl především zásadním odpůrcem demokracie. Byl přesvědčen, tak jako většina levičáckých neomarxistických elit, že ví lépe než ten hloupý lid, co je pro všechny dobré. Bylo mu vlastní elitářské přesvědčení, že především intelektuálové a umělci, sami sebou vyvolení, mají říci tomu hloupému lidu, jaká je jeho správná budoucnost. Proto začal vtahovat tyto všechny lidi a skupiny do politiky a nazval je občanskou společností. Což je slavné slovo nic neznamenající, neboť občanskou společností jsou všichni občané. On tím ale myslel relativně malé nátlakové skupiny s obrovským mediálním prostorem a vlivem. Nevolení vyvolení.

Proti tomu stála koncepce klausovská, která říká, že jedinou cestou jak zjistit a zajistit, co si lidé skutečně přejí, jsou svobodné volby a z nich vzešlá politická reprezentace. Pokud lidé mohou svobodně volit, ve střednědobé a dlouhodobé perspektivě nakonec vždy zvolí správně – protože autenticky. Byť s mnoha zákrutami, omyly a dokonce i slepými cestami. Tomu se říká demokracie. Zatímco Havlova koncepce takzvané občanské společnost – respektive korporativistického státu – je v zásadě modernizovaným opisem fašismu z předválečné Itálie.

Považujete také korporativistickou Evropskou unii za fašistickou?

EU je především nedemokratická. A jsou tam fašistické tendence. Ale to není její největší aktuální problém. Tím je nelegitimní vládnutí. Parlament, v němž není opozice a tak dále. Co ale především: Vzala historickým státům tímto nelegitimním způsobem významnou část jejich suverenity. Občané nejsou pány svých osudů, svých zákonů. Ano, v EU mají silný vliv korporace včetně oné havlistické občanské společnosti. Tak vznešeně se nazývají například politické homosexuální, genderové či zelené lobby a mnoho dalších skupin, které nemají už vůbec žádnou demokratickou legitimitu. Přesto jejich zájmy se mění v zákony jako na běžícím pásu. Takto plíživě se mění demokracie v totalitu.

Co si myslíte o celém tomto systému práv homosexuálů a dalších menšin, které jsou  možná zneužívány politiky. Není to něco na způsob rozděl a panuj?

Je to tak pouze zčásti. Ono je to dokonce ještě hlubší. Abychom si rozuměli. Není problém homosexuál. Není problém žena, která chce být respektována a mít v řadě ohledů rovnoprávné podmínky se všemi ostatními ve společnosti. To opravdu není problém. Problém je okamžik, kdy se z toho stává politické hnutí, které se tváří, že stojí mimo politiku. Nad ní. Homosexualismus, genderismus, a všechny ty ostatní NGO tvoří jen zástěrku pro velkou politiku. Ve jménu takzvané tolerance a pokroku se ničí tisícileté tradice, inženýrsky se vytváří úplně nová společnost podle levičáckých vizí. Ničí se křesťanské morální a mravní hodnoty, rozebírají se na malé součástky tak cenné věci jako je identita jednotlivých národů. To všechno má jediný cíl, a to cíl mocenský. Ptáme-li se tedy na to, zda jsou to fašistické tendence, řekl bych, že z hlediska historického bychom to tak nazvat mohli, ale z hlediska perspektivního, jde o světové vládnutí. Je to předstupeň Nového světového řádu. Toho, co nazývám totalitou, která tu ještě nebyla.

 protiproud.cz