Arab je Arab a Čech je Čech!

Arab je Arab a Čech je Čech!

A já si myslím, že je to dobře. Jen nechápu, že to je pro mnohé nepochopitelné. Veřejně přiznávám, že jsem rasista, ale v tom prapůvodním slova smyslu.

Nepokládám to za přitěžující, protože jim je každý z nás. A právě tak ti v našem pohledu cizí. Každý z nás má přinejmenším obavy před neznámým. Nebo jste se již s nadšením zakousli do něčeho, co vám bylo nabídnuto k jídlu, aniž by to odpovídalo vašim představám o potravě? Je to náš přirozený reflex. Nejdříve opatrně ďobneme a zvažujeme, zda nám to chutná. A možná, že právě ne, není to prostě naše gusto.

Problém nastává, když nás někdo přesvědčuje, že by nám to chutnat mělo, či dokonce musí. Mnohdy to skončí tím, že to sice sníme, abychom uspokojili hostitele, ale v duši si přiznáme, že bychom si to nikdy svobodně neobjednali. A máme jen obavy, kdy dostaneme opětné pozvání k tomuto obdivovateli všeho exotického.

A přesně to se v nás odehrává, když prvně proti nám stojí někdo, kdo je značně odlišný od nás. Začíná to již barvou pleti, rysy obličeje, oblečením. Teprve konverzace může něco změnit. Jak k dobrému, tak k špatnému. Buď se naše prvotní obranná a v podstatě varující reakce potvrdí, či začne vykazovat určité trhliny a nedostatky.

Pravdou však je, že úspěch či neúspěch tohoto procesu poznání je plně závislý na našich vědomostech, které korigují naše předsudky. A opět, kdo tvrdí, že žádné nemá, jen lže. Nejde totiž o nic jiného, než o náš pohled na svět kolem. A ten je tvořen jednak tím, co nám kdo o neznámém světě sdělil či sděluje, a pak naší vlastní zkušeností.

A já prožil obé. Sedmnáct let jsem byl skoro denně konfrontován s arabskou kulturou. Mne však spíše zajímal způsob myšlení těch, kteří tuto kulturu tvoří. Brzo jsem došel k poznání, že jsem schopen jejich logice myšlení porozumět, ale zároveň jsem nabyl přesvědčení, že to nikdy nemůže být logika mně vlastní. Jak se říká, tikali jinak a to přesto, že mnozí byli mí přátelé.

V Izraeli jsem potkal mnoho Evropanů, kteří se zde necítili dobře a nikdy by zde nehledali nový domov. Chovali se ale tak, jako právě u stolu hostitele, který nabízí exotické pokrmy. Pravda, byli to většinou lidé vzdělaní. Tedy, jak my říkáme, chovali se kulturně. Pochopitelně jsou i jiní, kteří by ten stůl převrhli a osočili hostitele.

Žil jsem zde dlouhá léta a ta nezadržitelně přinesla i změny v mém pohledu na problémy společnosti, která desetiletí bojuje o existenci. Přiznám, že jsem začal lidi této země obdivovat pro jejich pragmatismus, s jakým tak činili. Nebyl jsem zde ale doma. Přesto jsem dosáhl přesvědčení, že pokud by to bylo nutné, že jsem ochoten bojovat po jejich boku.

A to pokládám za ten nejdůležitější prvek pro vše, co dnes nazýváme poněkud nesrozumitelně integrací. Její úspěch nemůže spočívat jen v tom, že vyžadujeme pasivní akceptování nějakých zákonů, příkazů a společenských norem. Přesto to ale musí nekompromisně platit pro dočasné hosty.

Ale pokud máme na mysli zařazení se do společnosti, pak jde vždy o to, zda jsou nově příchozí naše hodnoty také ochotni chránit a v případě nutnosti i za ně bojovat. A zkušenosti ukazují, že toho jsou schopni možná jedinci, ale v žádném případě ne rozdílné kultury.




Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*