1967: 19 let v Hamburgu a konec krásného socialismu

1967: 19 let v Hamburgu a konec krásného socialismu

Je absolutní mýlkou, že člověk může být šťasten pouze v demokracii. Demokracie je jen jedním ze způsobů vlády a je vždy hodnocena, jakou míru prosperity a také svobody občanům toho kterého státu poskytuje.

A i když míra svobody je mizivá a hmotná úroveň obyvatelstva nízká, tak přesto může být člověk šťasten a mnohdy i spokojen. A to proto, že to jen velmi málo závisí na vnějších faktorech. A proto i my, když se nám v roce 1966 otevřela vrátka na Západ, jsme byli šťastni a nad Novotného režimem jsme vůbec nemudrovali.

Pohled na Hamburský přístav od Jugendherberge A.d. Stintfanfg (www.planetware.com)
Pohled na Hamburský přístav od Jugendherberge A.d. Stintfanfg (www.planetware.com)

Mudrovala nad ním ovšem parta zapšklých komunistů, kteří si po roce 1948 „smočili zobák“ v teroru a po dvaceti letech to chtěli „napravovat“. Napravili tak jedině velké kulové hovno, přivolali na nás preventivní zákrok Rusáků a pak se ještě bezostyšně prohlásili za disidenty.

Ovšem, v roce 1967 vypadalo vše jinak. Již rok fungoval systém výjezdů na pozvání, ke kterému naprosto postačovala olepená a orazítkovaná obálka ze Západu. A tak i já, devatenáctiletý chasník,v pase německé a francouzské visum, jsem se přes Rozvadov vydal do Paříže.

A abych si cestu zkrátil, tak jsem se na dva měsíce zastavil v Hamburgu, v mládežnické ubytovně (Jugendherberge) Auf dem Stintfang. Nebylo to vlastně vlastně regulérní zaměstnání, regulérní práce, byla to taková studentská prázdninová brigáda.

Peněz málo, jen takové kapesné. Ale práce prima s plným zaopatřením. S ubytováním se stravou a dokonce i s prádelnou. A můj studentský pokojík měl tu obrovskou výhodu, že přiléhal k dívčímu křídlu dveře se z naší chodby nezamykaly.

Občas si na tu dívčinu, Sylke se jmenovala, vzpomenu a i když jsem já už dávno nebyl „nepolíbeným jinochem“, tak s ní to bylo pouze takové to „nadpasové“ mazlení. Do tajných dívčích komnat jsme nezabrousili a ani tehdy a ani dnes mě to nemrzelo.

Ovšem, co se sexu, a to prodejného, hraje Hamburg první ligu. Námořníci jsou týdny, někdy i měsíce na moři a tak připlouvají nafutrováni jak penězi, tak testosteronem. V tom se tak trochu podobají uprchlíkm, ale určitě jsou jako zákazníci vítáni víc než oni.

Jakési trdlo píše na Wikipedii, že na hamburské Reeperbahn v hamburské čtvrti St. Pauli je povolena prostitutce. To je Unsinn, prostituce je legální po celém Německu a příjmy z ní jsou normálně zdaňovány, ale druhá věc samozřejmě je, kde je nabízení sexuálních služeb povoleno a kde zakázáno.

Oslava výročí Star Club ((Bild: Horst Fascher Entertainment, Hamburg))
Oslava výročí Star Club ((Bild: Horst Fascher Entertainment, Hamburg))

Stejné trdlo píše v tom samém příspěvku, že v nějakém nočním lokále tam hráli také Beatles.

To je samozřejmě nesmysl. Ten klub se již přes 50 let jmenuje Star Club a funguje dodnes.

A k nočnímu klubu, v našem slova smyslu, tedy k prodeji sexe měl tehdy a chci věřit, že dnes, velmi daleko.

Ale sex v Hamburgu je a v mé době se prodával hlavně v ulici, která se jmenovala Herbertstrasse.

A toto vám musí naprosto stačit: TheHerbertstraße (formerly Heinrichstraße) is a street in Hamburg‚s St. Pauli district. The narrow, short street is notorious for its prostitution (about 250 women).

Takže jednu žertovnou historku s prodejnými ženami na konec. Byli jsme čtyři pomocníčci, „Jugendherbergshelfer“. Jistý Wolfgang, takový náš předák, Ernst August, to byl takový bručouna naproti tomu Peter byl velký srandista.

A ten mě vždycky vzal do té proslulé Herberstrasse (uzavřené pohledům zvenčí) a tam začal s nějakou dámou jakoby vážně licitovat o chystaném sexuálním výkonu. „Dáma“ ovšem brzy pochopila, že si z ní dělá prdel a práskla tím svým malým vyjednávacím okénkem.

 Hospůdka Kpt. Brass, Hamburg, in der Gerhardstrasse 17, direkt neben der Herbertstrasse (www.mopo.de
Hospůdka Kpt. Brass, Hamburg, in der Gerhardstrasse 17, direkt neben der Herbertstrasse (www.mopo.de

A my měli zábavu zdarma a šli pak na pivko do hospůdky Käpt’n Brass zalít tu legraci malým pivkem. To tehdy nestálo víc než 50 pfenigů.

A jednou jsem v té hospůdce potkal dvojici Čechů, byli to nějací tací nemrcouchové, protože s sebou měli moc hezké děvče a vůbec se k němu neměli.

A když jsme se loučili, vtisklo mi to děvče do ruky útržek cigaretového víčka se svým telefonním číslem a mně se změnil celý svět. Tedy, alespoń na dva roky.

A doufám a pevně v věřím, že teď snad každý pochopí míru mé nasranosti na tzv. Reformní komunisty, kteří nejprve v 50. letech buď páchali zvěrstva nebo je podporovali, popřípadě schvalovali, aby se pak, jako třeba Ludvík Vaculík (KSČ: 1945-1967) tvářili jako reformátoři a směřovali osud národa vstříc tragédii.

A v rámci jednak hodně přiblblého konceptu socialismu s lidskou tváří a ještě horšího provedení, kdy kvůli svým sobeckým zájmům dopustili to invazi, tak bych lim rád vzkázal, pokud jsou ještě naživu, že bych je s chutí nakopal do prdele.

Howgh.




Reklama

loading...
Loading...

Reklama

Podobné články

Zanechte odpověď

Or

Váš e-mail nebude zobrazen. Označené pole vyplňte *

*